Spojit akrobacii a hru na housle byla výzva, říkají členové dua Hand to Violin, které září v zahraničních varieté

V představeních Hand to Violin najdeme kombinaci handstand akrobacie, tance, hry na housle i dalších uměleckých disciplín. Jak vás napadlo propojit zrovna tyto elementy?

Michal: Nápad na propojení našich schopností přišel, když jsme se poznali před osmi lety. Měli jsme ideu vytvořit netradiční vystoupení a propojení akrobacie, hry na housle i tance k tomu přímo vybízelo.

Jak jste se vlastně dostali k tomu, co nyní děláte? Určitě byly vaše cesty dosti odlišné, než se navzájem spojily…

Michal: Do Ostravy, před dům, kde jsem vyrůstal, jezdily cirkusy každý rok. A když mi bylo šest a přijel první cirkus, uvědomil jsem si, že to je to, co chci v životě dělat. Začal jsem za cirkusáky chodit a pomáhat jim se stavbou stanu a s dalšími pracemi. Postupem času jsem začal žonglovat a také se stavět na ruce. Zjistil jsem, že pokud chci být profesionálním ekvilibristou, musím studovat u dobrých trenérů, protože v Česku nebyla a není cirkusová škola. František Navrátil, skvělý český artista, mě zasvětil do základů handstandu (akrobacie ve stoji na rukou – pozn. red.). Dále jsem soukromě pokračoval ve studiu v Berlíně u Nataliye Nebrat, a u Ernesta Palchikova v Kyjevě.

Daniella: V Ostravě jsem studovala hru na housle na Janáčkově konzervatoři a poté na Fakultě umění Ostravské univerzity. V dětství jsem také chodila pět let do tanečního oboru na ZUŠ, ale kvůli časově náročnému cvičení na housle jsem tanec na několik let opustila. Ale pořád jsem si říkala, že mě to k tanci moc táhne a když jsem před šestnácti lety objevila možnost navštěvovat tréninky klasického a moderního tance Tanečního divadla Zóna, založeného Lenkou Dřímalovou, doslova mi to změnilo život, také díky učitelům, kteří tam působili, jako například paní Helena Hurychová či Halina Paszková. Tanec se mne od té doby drží a ne a ne s ním přestat!

Jaké je vaše pracovní vytížení v současné době? Pokud se nemýlím, vystupujete převážně v zahraničí, ale před rokem jste měli premiéru projektu Hello, Poly! na festivalu Letní Letná v Praze…

Daniella a Michal: Ano, vlastně všechna naše angažmá jsou právě v zahraničí a jsme rádi, že můžeme sbírat zkušenosti právě tam. Vystupovali jsme v různých varieté, s německou novocirkusovou skupinou Cirque Bouffon, ale i v tradičních cirkusech. V těchto podnicích účinkujeme s našimi sedmiminutovými performancemi. Před čtyřmi lety jsme si řekli, že bychom rádi měli v repertoáru i celovečerní představení a protože jsou nám blízká ekologická témata, rozhodli jsme se pro aktuální téma plastového znečištění a vzniklo představení s názvem Hello, Poly!. Byl to dlouhý tvůrčí proces s berlínským režisérem Michaelem Klichem a také skvělým choreografem a tanečníkem Michalem Záhorou, který dal představení pohybovou i hereckou tvář. Premiéra skutečně proběhla v loni v Praze na festivalu Letní Letná. První úspěšnou reprízu jsme měli letos v Berlíně a další reprízy jsou v jednání.

Potýkáte se při přípravě projektů s nějakými výraznějšími úskalími? A jaké jsou obecně podmínky pro nový cirkus a akrobacii v zahraničí a u nás?

Michal: Pokud jde o celovečerní představení, tak asi největším úskalím je sehnat finance, protože náklady na režii, choreografii, hudbu, rekvizity či cestovné jsou nemalé. Finanční podporu jsme obdrželi z Česko-německého fondu budoucnosti, Státního fondu kultury a z Nadace život umělce. I přes tuto podporu jsme si však valnou většinu nákladů museli hradit ze svých úspor. Dalším úskalím může být sehnat prostor, kde představení můžeme nazkoušet. V Česku existují prostory pro rezidenci jako například Cirqueon v Praze, Cooltour v Ostravě nebo Cirkulárium v Plzni. Velká tradice, a hlavně finanční podpora od státu v oblasti nového cirkusu, je ve Francii, což skýtá také spoustu možností pro tvorbu a následné prezentování představení. Naopak třeba v Německu má nový cirkus překvapivě minimální podporu od státu. Co se týká krátkých vystoupení, která máme také na repertoáru, tak pro tento typ vystoupení je ideální Německo. V Německu funguje zhruba třicet špičkových varieté. V Česku bohužel není moc příležitostí, kde s krátkými vystoupeními dlouhodobě pracovně fungovat.

Vaše představení jsou poměrně různorodá, alespoň co se témat týče – zabýváte se každodenním životem dvou lidí (např. Moje ráno) and i plastovou krizí (Hello, Poly!). Na jaká témata máte ještě zálusk?

Daniella: Zajímá nás spousta témat, ale jelikož je časově a finančně náročné vytvořit nové představení, držíme se nyní našich stávajících představení a snažíme se je vylepšovat. Michal jede za měsíc na soutěžní cirkusový festival do Paříže, kde bude Českou republiku reprezentovat se svým novým sólovým vystoupením nazvaným Handstand Mover, takže uvidíme, jak tato dopadne tato premiéra a kam se případně poté posuneme.

Málokterý umělec se může pochlubit spoluprací s takovou hvězdou baletního světa jakou je Jiří Bubeníček, který s vámi nastudoval představení Novo Cirque Pas de Deux. Jak k této spolupráci došlo?

Daniella a Michal: V roce 2014 jsme chtěli vytvořit sedmiminutovou romantickou choreografii, která bude tanečnější, než naše čísla obvykle bývají. Napadlo nás oslovit Jirku Bubeníčka, říkali jsme si, že tím, že pochází z cirkusové rodiny, by pro nás mohl mít pochopení (smích). Napsali jsme mu a kladná odpověď přišla během chvilky. Zkoušky s Jirkou v SemperOper v Drážd’anech byly pro nás velkým zážitkem a jsme mu moc vděční, že si na nás udělal čas i přes své obrovské časové vytížení a vytvořil pro nás krásnou choreografii. Představením Novo Cirque Pas de Deux mělo již více než sto sedmdesát repríz.

Chtěli byste oslovit ke spolupráci i další choreografy či novocirkusové umělce?

Daniella a Michal: Spíš jsme raději, když někdo osloví nás (smích). Třeba bychom se vůbec nebránili spolupráci s divadlem bratří Formanů.

A na závěr…kdy se na vás můžeme těšit v Ostravě?

Daniella: Určitě bychom rádi odehráli v Ostravě představení Hello, Poly!, ale uvidíme, kdy se najde příležitost.