Janka Ryšánek Schmiedtová: Snažíme se, aby Bezruči byli divadlem, které se nebojí nových věcí

Sezóna 2018/2019 je, nemýlím-li se, vaše třetí u Bezručů, kterou připravujete jako tamní umělecká šéfka. Lišila se poslední příprava od těch předchozích?

Mýlíte se, právě jsem začala sezónu čtvrtou. Její plánování bylo o to jistější, o co lépe znám soubor, Ostravu, naše diváky a o co více se sehráváme s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou. Pro mě je fungování v dialogu zásadní. Najít dramaturga, se kterým režisérovi funguje tvůrčí dialog, je jako najít životního partnera. Tedy nesnadné a skutečně zásadní. Ale pro představu běžného návštěvníka divadla, teprve tu loňskou sezónu u Bezručů dělali režiséři, kterým jsem volala jako prvním, když jsem do Ostravy nastoupila po hektickém odchodu Štěpána Pácla. Od domluvy k realizaci tedy vedly i tři roky. Čas je rychlý, to ano, a k tomu se u divadla plánuje dlouho dopředu, tím více externisté, takže ve výsledku vše trvá déle, než by si člověk-umělecký šéf přál. A to si málokdo uvědomuje, i odborná veřejnost se bohužel někdy nechává slyšet, že to šéfům dlouho trvá to nové nasměrování a naprogramování divadla. Přitom čas je zásadní faktor a je ho třeba dostatek, což u divadla není rok ani dva.

Herecký tým Divadla Petra Bezruče každoročně prochází nějakými změnami. Týká se to i této sezóny?

Nikdo z herců neodešel a neodchází, do pánské šatny ale bereme o jednoho muže víc, a to Vojtěcha Johaníka ze zlínského divadla. V reakci na vaši otázku musím ale doplnit, že v porovnání s ostatními ostravskými soubory mi přijdou Bezruči poměrně stálým souborem.

Stalo se určitou módou pojmenovávat nějak divadelní sezóny. Máte u vás také takové pojmenování pro podzim 2018 a jaro 2019? Případně nějakou dramaturgickou osu, kolem které probíhal výběr her?

Zvenku to plánování sezóny vypadá méně složité, než ve skutečnosti je. Nic se nedá shrnout do jediného hesla, tím méně dramaturgie divadla. My máme takové spíš motto, které letos zní Každý originál, všichni Bezruči, čímž narážíme na celospolečenské tendence si dokola opakovat, jak jsme kdo a čím rozdílný. My připomínáme, že rozdílní sice jsme, ale v divadle se setkáváme, protože máme něco společného, a to je prožití příběhu teď a tady, na jevišti i v hledišti.

Na výběr titulů, které v této sezóně uvádíme, má vliv hodně faktorů. V první řadě téměř až charakteristická bezručácká rozpolcenost, kdy v sezóně musíme uvést tituly, které nás umělecky posunou i uživí, neboť finančně fungujeme jinak než ostatní divadla. Zájezdy a zadaná představní jsou pro naši činnost nutností. Každý rok hrajeme více než třicet repríz po všech koutech České republiky, musíme počítat s divákem zkušeným a nadšeným i takovým, co si k nám do divadla přijde sníst raut s kolegy z open space. K tomu chceme a musíme vnášet do dramaturgie Bezručů nové české autory, zajímavé mladé i renomované režiséry i divadelní inscenace jiných než klasických forem, což jde někdy téměř proti výše zmíněnému. Když k tomu připočtete nutnost mít v nabídce pár odlehčených titulů, tedy komedií, a velké příběhy, bez kterých si Bezruče ani divadlo jako takové neumím představit, je to zhruba ten koktejl, ve kterém se musíme neutopit a kde jde o to, aby nebyl ani příliš sladký, ani hořký, aby po čase nezkysl a měl stále lákavou barvu. To je naše dramaturgická osa, tedy ve velké, ale snad pochopitelné zkratce.

První premiérou sezóny byla inscenace Zapomenuté světlo na motivy Jakuba Demla. Proč jste sáhli zrovna po tomto titulu?

Jde o téměř nehranou českou prózu, jejíž jméno každý zná, ale nikdo netuší, o čem je. Film Vladimíra Michálka zpracovává pouze jednu z mnoha linií příběhu, školní osnovy Demla zařazují mezi katolickou modernu, což je tedy za mě lehce mimo, a mnozí odborníci se o této postavě české literatury dohadují do dnešních dní. Postava Jakuba Demla je burcující, extrémní, provokativní, zatracovaná i milovaná, a to je kontroverze, kterou člověk chápe i nechápe, touží ji prožít i se toho obává, v každém případě ho celé to myšlení, Demlův příběh, provokuje. V Demlově životě, i knize – protože on psal, jak žil – se střídá vysoké s nízkým, velké myšlenky se lámou do běsů i strachu o milovanou ženu, o selku Zezulovou, která prachsprostě umírá tak, že chrlí krev. Je to mozaika emocí, které zná každý, ale nikdo o nich moc nahlas mluvit nechce. Dneska touží být každý osobnost, ale být osobností není jen pozitivní označení, to je celoživotní boj se sebou samým, s černými myšlenkami i osobním vnitřním pnutím, na to lidé rádi zapomínají. Hlavně, aby byli zajímaví, to však nestačí, být osobností drásá i bolí. A protože máme v souboru Norberta Lichého, který Demlovi rozumí, neboť sám je osobností, a další herce, kteří zvládají hraní na hranici mezi psychologickým herectvím a stylizací, Deml se dost nabízel. Pro mě je to zcela nové téma i žánr, látka, se kterou jsem se prala, ovšem u které jsem taky šťastná, že jsem se s ní poprat musela.

Hned další premiéra také vychází z titulu, kterého si už mohli mnozí všimnout v jeho filmové podobě – Kouř Tomáše Vorla. Adaptace nejrůznějších filmů pro divadelní jeviště byly u Bezručů časté. Je to už nějaká tradice?

U Demla nevycházíme z filmového scénáře, ale z knihy, Kouř je skutečně divadelní adaptací filmového scénáře. Velká témata se prostě objevují na divadle i ve filmu, to není žádná tradice, to je prostě fakt. Zfilmované bylo téměř vše, což ale neznamená, že to či ono téma nebude na jevišti fungovat, a to možná i lépe než ve filmu. Tahle otázka je častá, ale mě přijde spíš zcestná, funguje-li něco na jevišti, není to jen pouhá kopie filmu, a naopak.

O čem bude komedie Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny? A v souvislosti s tímto titulem se musím zeptat: cílíte na nějakou konkrétní diváckou skupinu? Ať už tímto titulem, nebo celou sezónou?

Snažíme se, aby Bezruči byli divadlem, které se nebojí nových věcí, mladých tvůrců ani ne zcela běžných divadelních tvarů. Tuto sezónu máme naplánováno pět titulů a ani u jednoho nejde o pravidelný, hotový – tedy už napsaný – dramatický text. To je docela jasné a zároveň nelehké dramaturgické směřování. Samo o sobě toto dává najevo, že cílíme na diváka, který je uvnitř mladý v tom, že je otevřený novým věcem. A jednou z nich bude i komedie Transky, body, vteřiny autora a režiséra Tomáše Dianišky. Víc bych k ní zatím neprozrazovala, ale už teď víme, že půjde o moravskoslezské téma, které rezonovalo kdysi a rezonuje se společenskou situací i nyní.

Poslední premiérou bude Mistr a Markétka. Co můžete dnes prozradit z příprav na tuto inscenaci? A vůbec, co bylo tou hlavní motivací pro výběr tohoto Bulgakovova díla?

Viděla jsem inscenaci Dostojevského Idiota ve Zlíně, kterou dělal režisér Saša Minajev tehdy ještě s Kateřinou Menclerovou, a hned mi bylo jasné, že takové absolutní a všeobjímající divadlo chci i u Bezručů. A že u nás chci i Vojtěcha Johaníka, který v Idiotovi hrál Parfena Rogožina. Saša byl nadšený, že mu volám, zděšený, co po něm chci, a pak řekl, po tom, co viděl několik našich inscenací, po několika rozhovorech o našem souboru, divadle, divácích a Ostravě: „To je ale přece Mistr a Markétka!“ A bylo to. A tak ten titul máme v dramaturgickém plánu, protože Bulgakov má prostě sílu, smysl a je to výzva, krásná výzva, a to mě baví. A když k tomu navíc mám lidi, kteří touží tu látku dělat, je to značka ideál.