Desátý ročník festivalu Ostrava Kamera Oko vyhrál brazilský snímek z prostředí sváru voodoo a církve

Neotřele natočený příběh Azougue Nazaré z prostředí ospalého městečka z oblasti pěstitelů cukrové třtiny a rozmáhající se novodobé evangelické církve právem oslovil trojčlennou porotu, takže mezinárodní skvadra ve složení Maja Dennhag (Švédsko), Paul Guilhaume (Francie) a Santiago Racaj (Španělsko) ocenila také svůj dobrý vkus, když dílu přiřkla symbolických 1000 euro, což je hlavní festivalová trofej. Vizuální síla obrazu a kuriózní vyznění některých scén voodooisticky laděných rituálů neměly daleko od poetiky Davida Lynche, ale rovněž navázaly na magický realismus a kinematografii vlastní země.

Slavnostní vyhlášení se konalo na Dole Barbora v Karviné, i když OKO je především ostravské dítě. V místní hale se v sobotu večer uskutečnila také vrcholná festivalová projekce klasického díla světové kinematografie, amerického Východu slunce v režii nejlepšího německého režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua.

Murnau ani Východ slunce na rozdíl od jiných zde natáčených snímků (třeba nejnověji Dukla 61) ovšem s Barborou sice nijak nesouvisí. Organizátoři sami přiznávají jistou samoúčelnost podobných aktivit, které vytvářejí na efekt, aby se spojení mimořádného filmu a atraktivního, i když nutně prochladlého industriálního prostředí, zapsalo lépe do paměti samotných účastníků akce.

Za zmínku promítnutá verze Východu slunce, jehož negativ, tedy originál, shořel v roce 1937. Zachovaly se však kopie a jedna z nich z vlastnictví Národního filmového archívu s krásnými českými mezititulky se promítala právě na Barboře. Bohužel česká verze snímku, jak už je pravidlem, bývá kratší‘ než restaurovaná americká. Výjimkou není ani Východ slunce, rozdíly pramení například z nepřirozeného pohybu v některých momentech, které směřují k nechtěné grotesknosti, například postavy bezdůvodně peláší jako by jim za zadnicí hořela koudel. Profesní filmaři se tak podílejí na nechtěné degradaci uměleckého díla, zvláště v tomto případě, když jeden ze tří Oskarů, který snímek obdržel, byl právě za umělecké ztvárnění.

Slavnostní večer byl sice zahájen s obvyklým zpožděním, asi 30 minut, ale čas na OKO nikdy nehrál velkou roli. Zato si pak publikum mohlo vychutnat klasické melodramatické dílo Východ slunce s živým hudebním doprovodem skupiny Forma. Kapela využívající pestrou škálu hudebních nástrojů, od živých bicích přes klávesy, flétnu, syntezátory, sopránový zpěv až po máchání folií před mikrofonem, sice držela s temporytmem snímku krok, přesto některá místa vyzněla spíše proti jeho samotné dramatické náladě. Nepovedlo se evokovat orkán na moři ani zvýraznit rozdíl obou prostředí, kde se film odehrává, tedy město versus rybářská víska. Někdy obraz doprovázely kosmické či podmořské zvuky, aniž by našly opodstatnění, kapela rezignovala na kontaktní zvuk vycházející z konkrétních předmětů a v podstatě hrála v mnoha místech nad rámec svých povinností.

Vrcholem se ovšem stalo hudebně a pěvecky výborně ztvárněné duševní hnutí hlavní postavy v okamžicích chystané vraždy své manželky a posléze scéna jejího domnělého utopení. V okamžiku, když se i obraz projekce zrcadlově odrážel v prosklené stěně těžební haly na Barboře, mohl být divák maximálně spokojen. A to přesto, že snoubení se filmového obrazu a živé hudby nedosáhlo kvalit loňské projekce Stavitele chrámu v produkci Radima Přidala a jeho kolektivu.

Na vrcholnou projekci mělo publikum možnost využít dopravu dobovými autobusy, sice za dražší jízdné, než je v Ostravě obvyklé, zato se štamprlí na zahřátí, což bylo potřeba. Dobová Karosa z raných 80. let zvolila trasu z Dolu Hlubina přes centrum města a Radvanice až na místo, kde už čekala decentně nasvícena Barbora. Na zpáteční cestě po vydařeném večeru se rozpustilí studenti vysokých škol a místní organizátoři odhodlali ke zpěvu lidových písní jako je třeba Beskyde, Beskyde…

Ačkoliv se ředitel festivalu Jakub Felcman houževnatě brání bilancování festivalu, lze konstatovat, že se ani po letech nezměnil a vedle vrcholných zážitků nabízí i strmé propady. Například jeho dramaturgové jsou i po letech přesvědčeni, že do ostravských kin nalákají publikum na již obehrané americké hity jako Příchozí nebo Black Panther. Výsledkem je pak pět lidí v sále, což se ale stává pravidlem i na české klasice z hlavní sekce Portrét dámy, takže prázdnotou nezaslouženě zejí snímky jako Žižkovská romance nebo Třicet jedna stupňů ve stínu, na kterých se jinak podílely špičky české kameramanské školy.

Naopak na diváka si festival nemůže stěžovat v okamžiku skutečně atraktivní nabídky. Vrcholem OKO se například stálo uvedení dokumentu o operní zpěvačce Soni Červené za osobní účasti hlavní aktérky, to bylo v Minikině skutečně narváno na rozdíl od festivalových počátků, kdy na projekce za účasti osobností jako byli Jan Kačer nebo Věra Chytilová přišla opět jen hrstka vyvolených.

Za deset let se OKO stalo jistou Noemovou archou kameramanské scény v Česku, kterou je třeba i dál kultivovat. Třeba projekcemi vrcholných děl, ke kterým se jinak studenti odborných škol zřejmě nedostanou, a proto jejich kroky míří právě do Ostravy,