Zapomenuté světlo u Bezručů nasazuje laťku kvality pro nadcházející sezónu hodně vysoko

Dramatizace Jakuba Nvoty a způsob dramaturgického uchopení dramaturgyní Kateřinou Menclerovou i režie Janky Ryšánek Schmiedtové dohromady vytváří díky vzácné týmové souhře a vzájemnému porozumění základ úspěchu této inscenace.

Stejně jako u nejlepší inscenace Divadla Petra Bezruče z doby nedávné, Maryši bratří Mrštíků, jsou zde opět otevírány otázky křesťanského paradigmatu, ale tentokrát v užším vztahu k tvůrčí lidské existenci. K trýzni, která vyvěrá z básnického vidění a cítění v konfliktu s realitou, všedním životem a téměř tragickým konfliktem mezi „vysokým“ a „nízkým“. Ne náhodou začíná celá inscenace obrazem pokousání Marie Zezulové sviní ve chlévě.

Milan Cimerák v inscenaci Zapomenuté světlo. (Foto: L. Horký)

Autorka scény Lucie Labajová postavila na scéně sevřený až stísněný prostor v podobě jakéhosi pokoje či místnosti ve zvýrazněné dozadu ubíhající perspektivě. Zadní stěna je díky tomu natolik nízká, že nutí postavy k ohýbání a přikrčení. Do zadní stěny je vsazen kříž s Ukřižovaným, který se zvýrazní až při nasvícení, stěny jsou průsvitné a umožňují stínohru, které režie také úsporně využívá.

V místnosti je pouze na jedné straně křeslo Jakuba Demla, na druhé straně postel s umírající Marií Zezulovou. Některé situace probíhají i mimo tento uzavřený prostor na forbíně před ním.

Z inscenace Zapomenuté světlo. (Foto: Lukáš Horký)

Velmi výrazně napomáhají celkovému výtvarnému dojmu kostýmy Markéty Sládečkové. Jsou barevné, silně podtrhují charakter postav. Masky Martina Dostála navozují přízračný, až surrealistický efekt, ke kterému má velmi blízko i hudba Maria Buzziho, místy atmosférotvorná, místy sloužící jako podklad ke zpěvu Demlových veršů v žánru blížícím se téměř k hiphopu.

Dva přední čeští choreografové Miřenka Čechová a Petr Boháč výrazně a velmi pozitivně ovlivnili podobu pohybových a tanečních scén. Jejich vklad je nejvíce zúročen ve snových scénách zobrazujících Demlovu tvůrčí fantazii i jeho duševní trýzeň na jedné straně a přízemnost jeho okolí či vzájemné nepochopení mezi Demlem a kritiky jeho díla na straně druhé. A právě v těchto obrazech velmi silně působí již zmíněné masky M. Dostála.

Norbert Lichý v hlavní roli. (Foto: Lukáš Horký)

Vše shora řečené je pak základem pro hereckou práci. Ta je v inscenaci navzdory síle shora vyjmenovaných inscenačních složek komponentou nejsilnější. Všem hereckým výkonům vévodí Norbert Lichý v postavě Jakuba Demla, faráře a básníka. Herec mistrně balancuje na hraně mezi vážně filozofujícím a humorně břitce glosujícím knězem na jedné straně a básníkem trpícím v kněžském, církví nařizovaném způsobu života. Tragické okamžiky střihem převrací do komických situací, při kterých z hlediště zaznívá mírný i hlasitý smích. Opět je zde skvělá Lichého práce s hlasem, s intonací i emočním zabarvením jednotlivých replik. Norbert Lichý se zde ukazuje ve vrcholné formě a opět si svým výkonem říká o velmi vysoké ohodnocení.

Výborný je Dušan Urban v roli manžela Marie Zezulové. Vystihuje tragický úděl muže, kterému umírá žena, muže, který marně soupeří s láskou zasaženým knězem a básníkem v jedné osobě, který, byť platonicky, přesto mimořádně silně miluje jeho umírající manželku.

Uprostřed Marie Zezulová. (Foto: Lukáš Horký)

Marii Zezulovou hraje Magdaléna Tkačíková. Má těžkou roli, celou druhou část musí odehrát v posteli coby umírající. Zdařile plní úkol s cílem vytvořit postavu ženy, která vnímá vřelost Demlova citu a přesto zůstává věrna svým morálním zásadám.

Mecenáška Pavla Kytlicová v podání Kateřiny Krejčí je nejen díky svému skvělému hereckému výkonu, ale i díky kostýmu Lucie Labajové místy laskavým, místy sžíravě ironickým přízrakem, ke kterému se Deml přesto všechno uchyluje v okamžicích, kdy potřebuje alespoň trochu uznání nebo laskavé kritiky.

Kateřina Krejčí. (Foto: Lukáš Horký)

Ondřej Brett v postavě Bohumila Maliny Ptáčka, Demlova obdivovatele i žalobce v jedné osobě, využívá maximálně komického potenciálu postavy. Stejně tak i Milan Cimerák coby výkonný zástupce spolku Svatobor, který je režisérkou posunut do úsměvné karikatury mesiášského komplexu.

Demlovu sousedku a přítelkyni paní Nožičkovou a snovou postavu svůdné Maryon hraje Pavla Gajdošíková. Zejména v obraze Maryon, ve kterém se otevírají otázky celibátu a Demlova vztahu k ženám, uplatňuje Pavla Gajdošíková maximálně svůj ženský půvab.

Z inscenace Zapomenuté světlo. (Foto: Lukáš Horký)

Jakub Burýšek a Michal Sedláček hrají dvojici psů Broka a Bubáčka. Jejich herecká kreace je převážně pohybová, nicméně když z úst Broka zazní slova „Co oni vědí o věrnosti“ a Bubáček odpoví „Nic, ale musíme jim dát šanci“, vystihuje tento okamžik více než cokoliv jiného podstatu věrnosti mezi lidmi i podstatu věrné víry jako takové.

Inscenace Zapomenuté světlo v podání souboru Divadla Petra Bezruče v režii Janky Ryšánek Schmiedtové vychází vstříc současnému trendu divadla využívajícího nejen principy tradičního hereckého divadla jako takového, ale zahrnujícího i další možnosti scénování, které obsahují silné prvky výtvarné, pohybové a hudební. V celku je to inscenace emočně velmi silná, v závěru až dojemná, otevírající otázky tvůrčí lidské existence, morálky a víry, a patří k tomu nejlepšímu, co Divadlo Petra Bezruče mělo a současně má na repertoáru.