Kočky jsou tu, na to vemte jed, říká suverénní inscenace Lloyd Webberova muzikálu, která je jasným hitem sezóny

Smyslem divadla je vytvořit dokonalou iluzi skutečnosti nebo imaginárních jevů. Pro tuto věc hodlají inscenátoři a jejich aktéři udělat vše, co je v jejich silách. V Národním divadle moravskoslezském, respektive jeho operetním a muzikálovém svatostánku, Divadle Jiřího Myrona, ve čtvrtek večer takové odhodlání čišelo z každého okamžiku, tónu, slova (díky mistrné adaptaci Michaela Prostějovského) i pohybu. Andrew Lloyd Webber svou kočičí odysseu objevil v knize básní Praktická kniha o šikovných kočkách Tomase Sternse Eliota. Skladatel knihu znal od dětství a její příběhy se rozhodl učinit základem nového muzikálu. Zbytek už je historií. Sluší se jen připomenout, že Lloyd Webberovi bylo v době vzniku Koček pouhých 34 let a na Broadwai se mu hrály tři muzikály současně: Kočky, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť a Evita.

Říká se, že Kočky nemají výraznější dějovou linii. Není to však úplně pravda. Příběhů a fabulí je v tomto muzikálu spousta, jen nejsou vyprávěny s lpěním na časové chronologii a vnitřní dramaturgické souvislosti, nýbrž jako volné pásmo a sled obrazů. Ostravské kočky se zjevily divákům Divadla Jiřího Myrona na ostravských střechách. Scénograf David Bazika k tomuto účelu vytvořil jednoduché, funkční schodiště, které bylo místy pokryto střešní krytinou. V šerosvitu střech stál komín a geometricky atraktivní satelitní vysílač, sloužící jako křeslo Starobyla vznešeného. Ostravskou lokaci připomínal i vysoký model Nové radnice s její věží. Výborně zapůsobily i zvětšené předměty ze světa lidí, jako obří baterka apod. Scéna byla temperována chytrým light designem Stanislava Dvořáka, který optimálně podpořil atmosféru tajemství, mystického obřadu koček a dalších peripetií.

Skvělé jsou ostravské kostýmy Ľudmily Várossové, která v nich výtečným způsobem podtrhla temperament a charakterové vlastnosti jednotlivých koček. Přitom si vyhrála i s detaily: potrhaný šat a šedivé rozcuchané vlasy staré kočky Grizabelly kostymérka doplnila pletenými červenými rukavicemi, které podvědomě připomínaly, že i ona měla kdysi svou pudovost a šmrnc. Kostýmy celé kočičí družiny jsou nádherně pestré, nejvíc se kostýmní výtvarnici vydařila Moura, duo Mungojerrie a Tingl-tangl a především mystický Starobyl Vznešený.

Juraj Čiernik jako Starobyl Vznešený. (Foto: Martin Popelář)

Režie Gabriely Petrákové nenásilným způsobem vedla muzikálové herce ke srozumitelnému výrazu, obratně se vystříhala zbytečného přehrávání, patosu a potěšila řadou perliček, díky kterým má nová inscenace charismatické a osobité kouzlo. Do paměti vstoupí parafráze hlášky „Štěstí? Myška jenom horká“. „Kuš, ty potvoro! To je moje místo!“ zařval jinde dirigent Marek Prášil, když mu v druhém dějství dvě kočky zabraly stupínek a dirigovaly orchestr samy. Režie Petrákové sloužila bez excesů synopsi a vystihla to podstatné: vést herce předimenzované náročnou choreografií k úspornému a přesnému chování, které bude působit přirozeně. Nebála se využít staré promítačky k projekci kočičího filmu o psech. Divadlo na divadle i další vyprávěcí vrstvy se jí povedly vskutku báječně.

Magnetem Koček je pochopitelně taneční složka, která je díky nevšednímu námětu naprosto dominantní. Její autor, choreograf Pavel Strouhal, se ukázal být tou nejlepší možnou volbou. Jeho kočky byly v perfektní stylizaci kočičího pohybu, jednotlivých tanečních číslech i kolektivních, přesně pohybově synchronizovaných partiích naprosto dokonalé. Největší přednost Strouhalovy choreografie spatřuji v její pestrosti a nenásilnosti, s níž opravdu každá kočka získala vlastní pohybově vyjadřovací prostředky. V pohybu byla zřetelná svoboda, nespoutanost a elegance. Dechberoucí pohybovou kreaci předvedla elastická Viktorie Barbory Onderkové, pro kterou žádný pohyb nebyl překážkou. Vrcholem prvního dějství pak byla hromadná stepovací taneční scéna.

Laco Hudec Šubrt. (Foto: Martin Popelář)

Dobře tančil a pohyboval se slovenský herec Laco Hudec Šubrt v roli Rozumbrada, jehož výslovnost však nebyla ideální. Mezi dospělými nezapadla ani nejmladší kočka Jeminé Karolíny Ley Novákové, jejíž pohyb i zpěv byl roztomilý, nestrojený a velice milý. Skvělým společným číslem a výborným pohybem se blýsklo duo Mungojerrie Roberta Urbana a Tingl-Tangl Romany Dang Van, kteří v závěru svého tance uchvátili publikum do sebe propletenými hvězdami. Naopak Mcdlouhý dráp Petra Nebřenského to se skákáním po jevišti přepísknul – působilo trochu nadbytečně, okatě a nekorespondovalo s dalšími postavami. Výraznými momenty druhého dějství byla pohybově dramaticky zinscenovaná bitva koček s Mcdlouhým drápem i kouzelnická eskamotáž Abraka-Máryfuka Michala Klapetka s perfektně sladěnými pyrotechnickými efekty a triky Petra Kravčíka.

Kde se účinkující nemohli opřít o výraznější pohyb (v postavách, jejichž role a věk vylučovaly živější choreografii), tam zazněly výborné pěvecké výkony. Grizabella Hany Fialové byla znepokojivá, uzavřená do samoty stáří, kterou režie v jednu chvíli skvěle vystihla rozvinutím plotu z pletiva mezi ní a ostatními kočkami. Fialová má fluidum, se kterým se člověk musí narodit. Vejde na jeviště a člověk zjihne, zatají dech a nechá se jejím hlasem a výrazem zavést kamkoli, i kdyby to mělo být na sráz útesu. Její Grizabella byla dokonalou ilustrací bytosti převálcované, ubité životem, se šrámy na duši a přesto a právě proto o to víc toužící po štěstí a nové naději. Sugestivní podání Fialové ve Vzpomínkách kde dokázala svůj zpěv neuvěřitelně vygradovat, patřilo k hudebním vrcholům inscenace.

Ostravské Kočky – uprostřed Hana Fialová. (Foto: Martin Popelář)

S rozvahou a brilancí si vychutnal roli Starobyla vznešeného Juraj Čiernik, jehož profondní bas se vyznačoval kultivovanou artikulací a magickou barvou. Jednou z nejdojemnějších scén bylo vyprávění starého kocoura Múze Petra Millera, které herec deklamoval tak dobře, že se z jeho sdělení „Chcete moderní divadlo? Prosím. Já budoval tradici“ stal jeden z vrcholů inscenace.

Největší obtíží samozřejmě bylo sladit s extrémně náročnou pohybovou složkou pěvecké výkony. V těch se obecně dařilo během čtvrteční premiéry více ženám. Vedle excelentní Hany Fialové se dobře uvedly Demetra Andrey Gabrišové, Bombalerína Kristýny Štarhové, Dželína Kateřiny Marie Fialové i další kočky. Sugestivní výsledek předvedla i dobře zpívající Moura Michaely Horké.

Michaela Horká jako kočka Moura. (Foto: Martin Popelář)

Ani kocouři však nebyli vůbec k zahození. Od civilního zpěvu starého Múze Petra Millera vedla cesta k slušným výkonům Rozumbrada Laca Hudece Šubrta, Vašnosty Bruma Jaroslava Rusnáka a Rambajz-Tága Jána Slezáka.

Pěvecké výkony by nebyly komplexní bez všech dalších účinkujících a zejména skvělých sborů, které připravila Iveta Viskupová. V každém okamžiku bylo markantní, že všichni, kdo toho večera byli na jevišti, táhnou za jeden provaz, vede je společná energie, jedou na tisíc procent a vydávají ze sebe úplně všechno.

Největší předností ostravského nastudování je, že se povedlo vytvořit přesvědčivou iluzi společenství, které dokáže být jednotné i v rozmanitosti. Kolektiv, jehož energie a význam spočívá v individuálních odlišnostech, nikoli v schematické jednotě a uniformitě. Na tom režisérce Petrákové i choreografu Strouhalovi velice záleželo. Proto jsou jejich Kočky manifestací svobody, chválou pohybu a rovnosti všech bytostí. Kočky mají své osudy, své sny, svou vlastní mytologii. Kdo se stane tou, které bude dopřán nový život? Proč je stáří důvodem k opovržení, separaci a lhostejnosti? Lloyd Webberův muzikál na zdánlivě pohádkové bázi nastoluje velice závažné otázky, paralela světa koček a světa lidí je reflektována snahou o smíření všech.

Záběr z finále, nahoře věž ostravské radnice. (Foto: Martin Popelář)

Úspěch ostravské premiéry koček by nebyl možný nebýt charismatického hudebního nastudování Marka Prášila. To považuji za jedno z nejlepších, které jsem dosud na ostravských divadelních prknech slyšel. V minulosti jsem ocenil podobným způsobem práci Jakuba Žídka a je na místě dodat, že i v osobnosti talentovaného Marka Prášila má operetní/muzikálová scéna kumštýře par excellence. Vyznění bylo, díky přesnému vedení Prášila, skvělé v souhře, výkony všech hráčů čitelné a umožňující vychutnat si detaily jednotlivých sólových nástrojů, které často kolorovaly linky zpěvních partů. Z muzikantů v orchestřišti čišela podobná energie jako z herců, svou hru si užívali a v celkovém zvuku to bylo zřejmé. Nutno říci, že představení mělo i po akustické a zvukařské stránce špičkovou úroveň, která byla všem velkou oporou: luxusní sound design Petra Košaře byl jedním z dalších pilířů premiéry.

Krásné výkony zazněly v celém spektru dechových nástrojů, doslova gurmánským zážitkem byly vydatně dimenzované bicí a barevné perkuse, které Lloyd Webber v žádném svém díle takto nezdůraznil a myslím, že s těmi, provedenými ostravskými muzikanty, by byl maximálně spokojen. Tvrdí se, že hudba Koček není tak okouzlující a silná jako třeba v Jesusovi či v Sunsetu Boulevard. Není tomu tak. Lloyd Webberova muzika v Kočkách je více rafinovaná, čerpá z většího stylového spektra, objevují se v ní formální útvary passacaglie (v tématu Grizabelly), tematická práce je sofistikovaná, znamenitě pracuje s chromatikou, na jiném místě zase zní jazzové postupy evokující Henryho Manciniho.

Celý kaleidoskop hudebních barev, melodií, harmonií a rytmů však spojuje Lloyd Webberův dar syntézy, právě v této rozmanitosti a jejím dokonalém sloučení se vyjeví opravdový a nezaměnitelný autor. Jeho hudba dokonale slouží pohybu a je jeho organickou součástí. Nelze ji separovat. Právě v tomto absolutním prolnutí spočívá geniální integrace, kterou Lloyd Webber svými Kočkami dokázal. A ostravské nastudování se může stát jednou z nejlepších inscenací tohoto kultovního díla. Má k tomu opravdu všechny předpoklady.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry Koček