PLATO vystavuje monumentální Tavbu z dob komunismu a zamýšlí se nad úlohou galerijní šatny

V zimě bude v nové šatně PLATO určitě viset i nějaký ten ošuntělý ostravský šos, třeba proslulý kožený kabát malíře Zdeňka Janošce Bendy. A botky od sněhu a soli se strčí do pytle a vytáhnou řetízkem ke stropu galerie, podobně jako v řetízkových šatnách na ostravských dolech, což je turistický magnet Dolu Michal i Hornického muzea v Petřkovicích.

Část řetízkové šatny v PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

Autorka šatny v PLATO Klára Hosnedlová myslela i na velké zrcadlo. „Jiskřením světel v zrcadlech mramoru / tě vítá / ostravské nádraží večer,“ napsal kdysi básník Josef Suchý v textu Ostravské nádraží. A PLATO teď nabízí zrcadlo, v němž návštěvník galerie vidí nejen svůj ostravský „gzycht“. Je to zrcadlo současného umění, protože heslem dne je, že součástí výstav jsou „primárně sami diváci“, jak říká ředitel PLATO Marek Pokorný, díky němuž už Ostravě neujíždí vlak, pokud jde o prezentaci nejnovějších evropských uměleckých trendů.

„Šatny v divadlech, filmových sálech a muzeích se postupem času staly čistě praktickým zařízením, které upřednostňuje rychlou a přehlednou obslužnost,“ lituje Pokorný. Šatna coby instalace Kláry Hosnedlové to má trochu změnit. „Na jedné straně nabízí šatna všechny základní funkce, které obvykle vyžadujeme. Na straně druhé nás ale může vybízet k setrvání, konverzaci i akci. Nastavuje čas,“ dodává ředitel a kurátor. Zkoušeli jsme v šatně nastavit čas společně se sochařem Janem Šnébergrem. A šlo to náramně, zapovídali jsme se tak, že naše partnerky si mezitím prošly celou výstavu.

Prezentační místo Wesley Meurise. (Foto: I. Mottýl)

Dalším objektem v rámci třetího pokračování vernisáží takzvaných Dočasných struktur (rozuměj: umělecky ztvárněný prozatímní mobiliář) je „prezentační místo“ Wesley Meurise z Belgie. „Jeho sochy a instalace často působí jako pouhý výstavní itinerář nebo fragmenty architektury,“ míní kurátor této struktury Michal Novotný. Na první pohled na mě celá instalace nazvaná Displej působí brutalistně socialisticky, v paměti se mi zjevují všelijaká monumentální foyery, schodiště a společenské sály kulturních domů z dob komunismu, třeba Palác kultury (Sjezdový palác) v Praze nebo sídla okresních výborů KSČ v Karviné či Písku. A to včetně kašny, v níž ovšem může být v PLATO prezentováno úplně cokoliv. Třeba nějaký particip Tomáše Vaňka, skvěle by si s objektem poradil i vždy trefný Jiří Kovanda.

Prezentační struktura belgického umělce je dokonalým můstkem k výstavě „pokladů z depozitáře ostravského magistrátu“. Čili uměleckých děl zakoupených starosty a primátory pro výzdobu kanceláří či jednacích sálů. K instalaci Wesley Meurise padnou jako vyšitá snad všechna vystavená díla z časů normalizace. Třeba monumentální tapisérie Tavba z dílny Věry Tošenovské z roku 1985. Primátorem Ostravy byl zrovna v tomto roce Eduard Foltýn. Vyučený zedník a doktor politických věd, tedy RSDr. (rozhodnutím strany doktor). Likvidátor kubistického krematoria na městském hřbitově i uliček za Masarykovým náměstím. Holt, když se kalila ocel…

Tavba Věry Tošenovské. (Foto: I. Mottýl)

Prohlídka magistrátní umělecké sbírky pod názvem Dekor se hned tak opakovat nebude, je to unikátní soubor, který by sběratel „ostraviensií“ neměl propásnout. Svým způsobem je to i jedinečný doplněk velké ostravské výstavy Černá země? Mýtus a realita, která příští týden začíná v Domě umění. Překvapivý zájem třeba v PLATO vzbuzuje Ostrava z roku 1988 od Karla Říhovského. Pozdně budovatelská olejomalba, který až pohádkově vzletně adoruje panelovou a průmyslovou metropoli, v níž se komunisté rozhodli zanechat několik památek z historicky překonané buržoazní a feudální éry. Děs a hrůza, snad se nevrátí doby, kdy na magistrátu budou opět kupovat angažovaný dekor podobného ražení, jaký vznikal právě v ateliérech Karla Říhovského nebo Věry Tošenovské.

Jeden z vystavených normalizačních obrazů. (Foto: I. Mottýl)

Sbírka magistrátu, jejímž kurátorem byly výhradně dějiny, ukrývá i řadu neideologických skvostů. Jak se asi do Ostravy dostal obraz německého malíře Alberta Wenka, jenž zemřel v jednašedesáti letech v Mnichově? Koupil ho snad poslední německý starosta Ostravy z dob Rakousko-Uherska a stavitel Johann Ulrich? Anebo se na radnici dostal až za nacistického starosty SS sturmbannführera Emila Beiera? Zatím se neví ani rok, kdy Wenk obraz namaloval.

Detail z obrazu Alberta Wenka.

V každém případě dílo voní romantickými dálkami, však se také jmenuje Parník v hamburském přístavu. Plavba galerií PLATO je zkrátka pořád zajímavější, a to jsem nepřipomněl, jak se udatně rozrůstá „apokalyptická zahrada“ v atriu.