Kurátor, organizátor, hudebník a básník Jan Kunze: Vše je o tvé vlastní energii a absenci hranic v tvorbě

Od narození s malými přestávkami žiješ v Opavě, kde se již dlouho podílíš na tamním kulturním životě. Spolu s dalšími lidmi ses podílel na otevření Obecního domu a máš na svědomí mnoho úspěšných projektů. Co tě ještě stále drží v tomto městě?

Co mě v Opavě drží? Osobně si myslím, že v životě je nejdůležitější rodina, pár přátel a nějaký tvůj osobní prostor, který si řídíš podle sebe. V Opavě bych asi nemohl zůstat, pokud by mi něco z toho chybělo. Navíc hodně cestuji po republice i po světě, takže nejsem uzavřen pouze v opavském městském prostoru. Další věcí je, že život ve velkém městě taky není jednoduchý. Hodně umělců z velkých měst jezdí pracovat někam do ateliéru nebo do zkušebny na venkov. Ve velkém městě, jako je Praha nebo třeba Londýn, můžeš žít společensky a chodit na spousty večírků, ale pak ti už nemusí zbýt čas na tvorbu. Jen cestování po městě ti pak zabere spoustu hodin a taky je obtížné se soustředit při všem, co velké město nabízí, pouze na jednu věc.

Takže máš pocit, že k tomu všemu potřebuješ větší klid a soukromí?

K tvorbě vždycky potřebuješ klid a soukromí. V úvodu jsem zapomněl zmínit ještě jeden stěžejní důvod, proč zůstávám v Opavě, a tím je moje práce dramaturga a kurátora. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl podílet na vzniku Obecního domu i rekonstrukci Domu umění.  Za deset let fungování Opavské kulturní organizace jsme realizovali více než 1500 kulturních pořadů od koncertů přes divadelní představení, autorská čtení, přednášky až po komentované prohlídky či výstavy výtvarného umění a naše roční návštěvnosti se pohybují kolem 60 000 lidí. Takový projekt se neopouští. Navíc se díky umění pohybuji po celé republice, takže nemám pocit, že bych byl zakonzervovaný na jednom místě. Je to spíš taková základna.

Tudíž se ani nehodláš v nejbližší době přesouvat někam pryč nebo o tom nepřemýšlíš?

Na to je těžká odpověď. Jde mi hlavně o to, mít možnost kreativně tvořit.  Můžu žít ve světě, v Praze nebo kdekoli jinde, ale nechávám tomu volný průběh podle toho, jak se věci stanou. Myslím si, že život není jenom o tom, kde žiješ. Všichni máme stejně k dispozici jen dvacet čtyři hodin denně, které musíme rozdělit mezi osobní život, práci a naše blízké.

To zní velmi realisticky, ale mám pocit, že každý to tak nevidí.

Mladí lidé odcházejí do Prahy především kvůli pocitu být u toho. Mít tu možnost. Bohužel, ne vždy využívají její potenciál, protože musí hodně pracovat, aby zaplatili drahé nájmy. Člověk musí vydat většinu svých disponibilních příjmů za bydlení.

Ale přesto, jak z Opavy, tak z celého Moravskoslezského kraje množství lidí do Prahy utíká. Proč to tak asi je?

Je to přirozená přitažlivost hlavního centra.  Samozřejmě také funguje jakési klišé, že „tady to není a tam to je“. Ale to je nesmysl. Vždycky je všechno o tvé vlastní energii, o tom, kolik pohodlí jsi schopen obětovat a kolik práce udělat. Teď mluvím o umění, o tvorbě. Co se ale pracovních příležitostí týče, tak je to tam samozřejmě lepší, nebo lépe řečeno, je tam širší nabídka.

Zpět ke kultuře. Myslíš si, že současný stav kultury nejen tady, ale celkově v Česku je v pořádku, nebo naopak není?

Současný stav kultury v republice je velmi dobrý. Žijeme v době blahobytu a to je kultura vždy na vysoké úrovni a zároveň je jí dostatek, někdy až moc.  Problém je dnes spíš v něčem úplně jiném. Lidé se naučili konzumovat kulturu zadarmo, protože každé město jede momentálně na vlnách městských slavností a podobných akcí. Všude máme vánoční trhy, velikonoční trhy, letní akce a všechno tohle platí většinou města ze svého rozpočtu. Lidé pak nejsou ochotni platit vstupné na alternativnější umění, protože jdou zkrátka na náměstí, kde mají známou kapelu zadarmo.

Máš pocit, že by bylo třeba více vhledu a vkusu lidí samotných?

Kultura nemá jenom funkci zábavnou, ale také vzdělávací. Nebavíme se jen o koncertech kapel, ale také o galeriích, přednáškách, edukačních programech a podobně. Čím méně budou lidé otevřeni diverzitě umění a méně toho budou znát, tím větší to bude škoda nejen pro ně osobně, ale i pro celou společnost. Umění rozšiřuje obzory i toleranci.

V Moravskoslezském kraji se letos poprvé vyhlašovaly výroční kulturní Ceny Jantar. Co si myslíš o tomto novém projektu?

Nedávno vzniklé Ceny Jantar považuji za skvělý počin. Myslím si ale, že pokud jsou Ceny Jantar vztaženy pouze na náš kraj, tak je zde počet kvalitních umělců, básníků, kapel, které je možné ocenit, do jisté míry omezený. Tím pádem hrozí, že budou co dva roky vítězit stejní lidé, a to by postrádalo smysl.  Jakékoliv umělecké ceny by měly vytahovat na světlo umělce, kterým ještě nebylo dopřáno pozornosti, samozřejmě za předpokladu, že vytvářejí kvalitní projekty. Pak je tady faktor hudebních stylů, pokud se bavíme o hudbě. Může existovat kvalitní folk, kvalitní rock, ale třeba také zajímavý a kvalitní metal. Ostatně, proto například Ceny Anděl mají také žánrové ceny. Trošku se bojím, že se do nominací nebudou dostávat i kapely, které hrají právě třeba metal. Jde o to, že rock, metal nebo hardcore mohou mít například svébytnou poetiku v textech a to by měli pochopit i porotci, byť třeba tíhnou víc k existenciálním písničkářským textům.

Chápu to dobře tak, že aby se z Cen Jantar nestaly ceny, které plují na stejné linii po řadu let, jsou jedinou cestou neustále noví a otevření lidé kolem nich?

Jistě. Můžeme se inspirovat u jiných hudebních cen. Ceny Anděl jsou tu mnohem déle a akademiků, kteří v nich hlasují, je kolem osmdesáti. Někdo je promotér, někdo je muzikant, někdo je producent. Takže těch názorů je obrovská škála. A dokonce tam existuje možnost nominace někoho, kdo původně vůbec nebyl navržený.

Takže zaprvé široké spektrum lidí, kteří se pohybují v této branži, za druhé pak nemít v hudbě žádné hranice a limity.

Určitě. Myslím si, že Ceny Jantar by měly mít co nejmenší limity. Ve chvíli, kdy by každý rok vyhrála folková nebo folk-jazzová kapela, ceny ztrácejí smysl a nereflektují celou moravskoslezskou uměleckou scénu, ale pouze její výsek. Samozřejmě se často setkávám s názorem, že existují ty „správné“ žánry a ty ostatní nestojí za mnoho. Tak to ale není. Hudba nemá hranice.

To mi nahrává na otázku, proč ty se věnuješ spíše alternativě?

Já se tím, co dělám, bavím. Snažím se být pokorný k tomu, že nás už mnoho let lidi podporují, chodí na koncerty, autorská čtení nebo si kupují moje knížky. Často jsem byl dotazován, proč se nesoustředím pouze na jednu věc. Ale mě ta šíře naplňuje. Nemám to tak, že bych chtěl být megaslavný, spíš mě baví dělat do výtvarného umění, baví mě psát i hrát s kapelami. Chci spolupracovat se zajímavými a inspirativními lidmi, někdy si texty napsat sám, jindy si je nechat napsat od někoho, koho mám rád a respektuji jeho tvorbu. Tohle je můj život, tak mi to vyhovuje. Není třeba si vytvářet hranice.

Takže jsi nikdy netoužil po úplně extrémní publicitě? Podle toho, jak to popisuješ, to vlastně v tomto ani nejde. Ale má vůbec umělec pocházející z Moravskoslezského kraje šanci dostat se někam k extrémní slávě?

K umění je vždy určitá publicita a známost tvé osoby dobrá. O něco jednodušší to má umělec, který se narodí ve větším místě, jako je třeba Praha. Literární, výtvarná ani hudební scéna nejsou zase až tak velké. Většina lidí, kteří tu scénu tvoří, ať už se jedná o hudebníky, promotéry nebo hudební publicisty, je v Praze. A protože se s nimi na všech akcích setkáváš, je tam osobní kontakt, tak vznikají mezilidské vztahy. Umělec z Moravskoslezského kraje má samozřejmě také šanci se prosadit, ale musí počítat s tím, že to bude delší cesta, než kdyby byl z Prahy. Prostě, bude mu trvat delší dobu navázat potřebné kontakty. Jako příklad mohu použít Davida Stypku. To není kluk, kterému je dvacet a na scéně už je poměrně dlouho. Trvalo, než si ho všimli. Když se po republice podíváš a všimneš si umělců, kteří dělají opravdu zajímavou autorskou tvorbu, jsou to převážně lidi hrubě přes třicet.

Jaká je u tebe jakožto dramaturga forma výběru, když chceš nějakou novou kapelu? Vybíráš podle sebe, nebo se díváš do seznamů, které ti pošlou samotné kapely?

Já jsem si za ta léta, kdy dělám dramaturga, všiml jedné zásadní věci. To, co má nějaký potenciál, kolem sebe dříve nebo později, vyvolá nějaký humbuk. Když persona nebo projekt nebo umělecké dílo má potenciál, dříve nebo později se o tom začne mluvit a psát.

V rámci OKO Opava sis určitě užil už velmi mnoho rivality vůči tobě i obecně. Jak se k těmto věcem stavíš?

Snažil jsem se léta pochopit, proč se takovéto věci vůbec dějí. Vždycky jsem se o tom snažil bavit s chytrými lidmi a kamarády, kterým důvěřuji. A za ta léta jsem došel k jedné věci. Když děláš něco dobře nebo něco, co je viditelné, tak se vždy najdou lidé, kteří tě nebudou mít rádi. Oni sami ti většinou nejsou ani schopni říct, proč vlastně, protože tě většinou ani pořádně neznají. Ale stejně tě nemají rádi. Je to škoda, protože kdyby tu energii co věnují té nenávisti, věnovali spíše tvorbě, tak by třeba vytvořili něco pěkného a něco pozitivního by za nimi zůstalo.

Ve filmu Libertin s Johnnym Deppem je na začátku řečeno trefné motto. Jsou dva typy lidí – ti, co tě poznají, zjistí, že jsi v pohodě, a na základě toho tě začnou mít rádi. A pak jsou ti lidé, kteří tě nikdy mít rádi nebudou ať uděláš cokoliv. A obzvlášť, když si děláš věci podle sebe a vychází ti to. Zkrátka zakomplexované, záštiplné osoby, které to nezvládají. Frustráti. Já se snažím celý život spolupracovat s lidmi, se kterými mě to baví a které respektuji. A to je to, co mě zajímá. Na republikové úrovni jsem nikdy žádný hejt necítil, ale v Opavě určitě ano. To, že se s mou osobou někdo není schopen vyrovnat, je nejvíce patrné právě tady, na malém městě. Mám pocit, že se to asi už nezmění. Za těch dvacet let, co tvořím nebo spolupracuji na různých projektech, jsem zřejmě v některých lidech vyvolal dojem úspěšného člověka a z nějakého důvodu to tyhle lidi štve. Oni se ale přímé konfrontaci vyhýbají, a to z toho důvodu, že nedisponují žádnými pádnými argumenty, většinou dokolečka opakují větu: ,,Já jsem o tobě slyšel, že…“

Nastala v minulosti nějaká situace, kdy sis řekl, že za toto všechno práce, kterou děláš, nestojí?

Mnohokrát. V době, kdy jsem začal pracovat pro OKO, tak jsem ani netušil, jak moc může být kultura ovlivněná politikou. Zažil jsem za tu dobu, a dokonce i v poměrně nedávné době, silné tlaky některých místních politiků a nekorektní chování z jejich strany. Je velice smutné vidět, jak ,,mocní“ lidé najednou nabydou dojmu, že si mohou dovolit všechno. Místo toho, aby dělali to, za co jsou placení, tak raději podléhají svým bludům a škodí. Každému bych rozhodně poradil – když se chceš s někým opravdu pořádně seznámit, měl by ses v první řadě ptát, co má ten člověk za sebou. V kultuře totiž hodně lidí dokáže dlouze mluvit o tom, jak by to udělali lépe, jak jsou sami skvělí a jak je tamten špatný. Ale jen někteří mají za sebou viditelné výsledky a nějakou práci. A garantuji, že kdo má za sebou výsledky a práci, je většinou skromný a sebechvále nepodléhá.

A myslíš si, že ten, kdo má za sebou určitou práci a výsledky, nabude někdy toho stavu, že se mu to zúročí?

Nezúročí se to vždycky, protože život bohužel spravedlivý není. Často za vynaložené úsilí dostaneš jen velmi málo, ale tak to je a vlastně to tak má většina umělců a možná proto pak v některých vznikají ty zášti a pocit, že je něco nefér a že to má někdo jednodušší, ale tak to samozřejmě není. O úspěchu nebo neúspěchu rozhoduje celá řada faktorů.

A kdybys měl tedy konkrétně spočítat všechny tvé aktivity, k jakému číslu se dostaneme?

Pořád hrajeme s kapelou Kofe-in, ve které je to poslední dobou strašně fajn, protože jsme se po dvanácti letech existence dostali do fáze, kdy spolupracují téměř všichni kluci, co kapelou prošli. Máme dobrou vnitřní energii a hrajeme zajímavé koncerty. Teď aktuálně pracujeme na nových nahrávkách. Připravenou desku máme i s dalším projektem Munroe, která doufám vyjde na jaře včetně nějakých videoklipů. Chystám taky svou sólovou desku, s tím mi pomáhají brácha Petr Kunze a blízký kamarád, básník Mirek Černý. Pak je tady Hičhaikum Projekt, který teď sice trochu spí, ale to nevadí, jeho čas přijde. Připravuji vystoupení s Petrem Uvirou z kapely Ladě, jeho kytara a mašinky a moje texty, hodně experimentální záležitost. Další záležitostí je představení, ve kterém nejen vystupuji, ale také jsem ho režíroval – Jam session s beatniky, co pracuje s beatnickou poezií a jazzem. Do toho máme nakladatelství Perplex, kde vydáváme knížky dle edičního plánu. Co se týče literatury, rád bych se dokopal k další knížce, mám připravené texty, na kterých budu nyní pracovat s redaktorem. Co se týče výtvarných věcí, tak samozřejmě připravuji další výstavy, například se sochařkou Paulínou Skavovou připravujeme sérii výstav po republice a taky reprezentativní katalog. K tomu všemu jsem ještě v Akademii populární hudby, v programové radě Slezského zemského muzea a v programové radě festivalu Bezručova Opava, spolupracuji na Opavském majálesu a Landscape festivalu, dělám dramaturga Klubu Art a kurátora Domu umění a Galerie Obecního domu v Opavě..

Dá se to všechno dělat plnohodnotně?

Já si myslím, že dá. Když máš dostatek energie, dokážeš si to správně zorganizovat a samozřejmě, když máš kolem sebe šikovné lidi.