S ředitelem PLATO Markem Pokorným o trezoru na magistrátu, mobilech v galeriích, van Goghovi a nových výstavách

Napřed obligátní otázky, které vám kulturní deník Ostravan.cz klade po každých prázdninách. Jaké inspirativní výstavy v zahraničí jste stačil navštívit během léta?

Pracovně jsem léto trávil především v Ostravě, takže na umění došlo až v jeho závěru během dovolené, kterou jsem si letos částečně užil jako turista a částečně jako povaleč. Konečně jsem měl příležitost se lépe seznámit s Provence, takže samozřejmě došlo i na otce-zakladatele. Opravdovým zjevením byl téměř intaktní ateliér Paula Cézanna v Aix-en-Provence. To, co znáte z mnoha textů a obrázků, skutečně existuje. Zjevně všichni nějak žijeme v minulosti a ve snech. Jak jinak si vysvětlit, když vás skoro rozpláče roura od kamen ústící do popraskané omítky stropu anebo skládací dřevěná židle? Nádhernou esej o tomhle místě kdysi napsal Jaromír Zemina. Doporučuji. V knihovně PLATO ji však nenajdete – někomu jsem ji kdysi půjčil a už se ke mně nedostala zpět.

Já to nebyl, kolikrát už jsem se ale chtěl zeptat, zda už nějaké knihy z poměrně volně přístupné knihovny PLATO zmizely. Ale to je na jiný rozhovor – zpátky do Provence, co vás tam ještě táhlo?

Do Provence jsem jel hlavně kvůli cypřišům, obloze a krajině. Ale logicky jsem dojel až do Arles, kde se pravidelně koná velký, pro mě ovšem ne moc zajímavý fotografický festival. Město velikosti Opavy má samozřejmě konkurenční výhodu ve významných antických a středověkých památkách, o van Goghovi nemluvě. Celkově je poměrně zanedbané, takovým tím stále ještě půvabným, neturistickým způsobem! Nicméně se z něj v posledních letech stalo ve francouzském kontextu mimořádně významné centrum současného umění. Kromě jiného i obrovskou, koncepčně výjimečnou investicí, která bývalé vlakové depo proměnila v rozsáhlé prostory pro výstavy a další umělecké aktivity. Lehce megalomanská vize, za níž stojí nepředstavitelný soukromý kapitál ze Švýcarska a samozřejmě politický a majetkový vklad města, má šanci z Arles během několika příštích let udělat druhé umělecké centrum Francie. Konverzi budov depa doplňuje obrovská novostavba uměleckého centra podle projektu Franka Gehryho.

Říkáte „megalomanská vize“, potřebuje současné umění zrovna tohle?

Nejsem fanoušek takovýchto byznysově a marketingově postavených projektů, obávám se totiž, že umění nakonec je tu jen průtokovým ohřívačem finančního a symbolického kapitálu. Nicméně systematičnost, se kterou nadace LUMA založená Majou Hofmannovou z impéria původně rodinné farmaceutické firmy Roche (provozují i Muzeum Jeana Tinguelyho, kde před několika lety měl svou asi nejlepší samostatnou výstavu i Kryštof Kintera) k budování téhle instituce přistoupila, mě vlastně fascinuje. No a pak jsem si dost užil Picassa – od několika pláten na výstavě věnované slunci v Nadaci Vincenta van Gogha v Arles, kde jsem konečně mohl spatřit i větší soubor obrazů britského modernisty Paula Nashe, až po Picassovu malou, nicméně chytře sestavenou retrospektivu v muzeu v Montpellier.

Stihl jste toho dost. A co domácí galerijní luhy a háje?

Určitě jen tak nezapomenu na velkou výstavu Jana Nálevky v brněnské Fait Gallery, která pod titulem A teď konečně obraťme list představila rozměrně instalace, jejichž základem jsou vlastnoručně linkované papíry formátu A4 v ohromujícím množství. Jakkoli se jedná o úmornou a na první pohled poněkud nezáživnou, konceptuální uměleckou praxi, tahle výstava pro mě aspiruje na počin roku. Spektakulární instalace, ale i významové bohatství jednotlivých Nálevkových projektů ukázalo, že je tu několik méně frekventovaných umělců střední generace, jejichž soustředěná tvorba obstojí v čase a podle mě i v globálních souvislostech. Fakt moc dobrá výstava.

A matka měst, Praha plná umění?

Nemohu zapomenout na komorní výstavu Lenky Vítkové v pražské Futuře. Soubor obrazů a jednoho básnického textu na téma chůze, svahu a krajiny je dle mého soudu příkladem toho, že ty nejproduktivnější malířské pozice jsou často velmi neokázalé. Lenka Vítková je pro mě dnes vedle Jana Merty, Jaromíra Novotného, Hany Puchové a Alice Nikitinové nejvýznamnější osobností české malby. Přes veškerou úctu a zábavu, kterou si užiju s mnoha dalšími autory a autorkami.

A nejbizarnější výtvarný zážitek? Pro mě to byl asi noční objev obří zchátralé betonové brutalistní stavby Linnahall v estonském Tallinnu, což je bývalá koncertní síň pro 4000 diváků z roku 1980 postavená u příležitosti olympiády v Moskvě. Běs, mrazení v zádech a zároveň zvláštní obdiv komunistické velkoleposti…

Téma monumentální a brutalismem ovlivněné architektonické tvorby v bývalém východním bloku je nyní přítomné v diskusích na celém světě. Právě teď například probíhá v Muzeu moderního umění v New Yorku velká přehlídka tohoto typu architektury vznikající v zemích bývalé Jugoslávie od 60. do 80. let. A Instagram je plný fotografií podobných staveb a jejich detailů. V téhle perspektivě se pak jeví povolení demolice bývalého Transgasu v Praze jako naprosto hanebný akt developerské zvůle a jako naprosté selhání několika ministrů, kteří nedokázali či nechtěli upřednostnit záchranu kulturního dědictví a historické paměti před úzkým privátním zájmem. Ani funkce, ani architektonické kvality projektu, který je po Transgasu naplánován, nenahradí ztrátu unikátního stavebního souboru na spodní hraně pražských Vinohrad.

Škoda. A zklamání přímo v galeriích? Anebo máte čich na to, že se takovým výstavám vyhýbáte? Pro mě byla trochu zklamáním expozice v 8smičce v Humpolci, samotný výstavní prostor v bývalé textilní fabrice je ale vynikající. Navštívil už jste 8smičku?

Nemívám očekávání. Jsem většinou hlavně zvědavý… 8smičku jsem navštívil a přes určité výhrady k rekonstrukci objektu či vlastní výstavě se podle mého soudu jedná o dobrý příklad, jak může sběratel umění a soukromník významně přispět ke kulturnímu a sociálnímu rozvoji místa, kde podniká a žije. Zdá se, že na rozdíl od některých podobných aktivit nevyužívá 8smička soukromou investici k vydírání veřejného sektoru, ale chápe svou aktivitu jako pomoc tam, kde by se jinak nic podobného prostě neuskutečnilo.

Zklamáním byl právě program LUMA foundation v Arles – na můj vkus se na specifickém místě a v unikátním prostředí konaly výstavy, s nimiž se lze setkat téměř kdekoli. Peníze a perfektní rozvojový koncept ještě automaticky nezakládají výjimečnost toho, co vystavíte. Strategické spojení finančních zdrojů vám naopak často neumožní riskovat – a to je pořád podle mě ta jediná možná cesta za uměním. I s omyly a chybami, kterým se nevyhnete.

Ve středu 19. září začíná v PLATO několik výstav, mimo jiné Dekorativně-konceptuální projekt (dekor), který představí obrazy a textilie z majetku statutárního města Ostrava. Dle pozvánky vystavíte třeba zasloužilého umělce Jana Sedláčka, „proslulého“ socialistického krajináře. Ale i Jiřího Surůvku, kterého radnice také zakoupila, ač většina primátorů nemohla Surůvku vystát. Jaké má být sdělení výstavy?

Prezentace korporátních sbírek je jednou linií letošní dramaturgie. Po souboru uměleckých děl laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého z majetku JT banky a před výběrem z kolekce německé firmy Deutsche Telekom jsme zvolili pohled do trezoru ostravského magistrátu. Základním principem všech těchto tří výstav je jakési „znesvěcení“ či vystavení souboru proti smyslu, který mu dalo jeho sestavení. Princip výzdoby totiž dává vlastní kvalitu vystavených prací do pomyslných uvozovek – z hlediska základu nynější dramaturgie PLATO, tedy budování náročných funkčních instalací s umělci, se jedná o jakýsi doplněk.

V případě vybraného souboru ze sbírek ostravského magistrátu však přenesení jednotlivých obrazů a uměleckých děl určených primárně k výzdobě kanceláří a reprezentačních místností do galerijního prostoru paradoxně oslabuje jejich ideologický kontext či účelovost nákupu a umožňuje návštěvníkovi zaměřit se na jejich estetické kvality. A samozřejmě alespoň v náznaku tu lze zahlédnout rozmanitost umění, které radnice během desetiletí pořizovala – od důstojných pláten z první republiky přes příznakové umění art-protisu až právě po zmíněného Surůvku jako představitele nonkonformní tvorby spojené s Ostravou.

Blíží se komunální volby. Je v té výstavě i něco předvolebního, hledají se kostlivci ve skříních magistrátu?

Volby rozhodně nehrají v našich dramaturgických úvahách žádnou roli.

Ve středu bude zahájená také třetí část projektu Dočasné struktury. Vraťme se napřed ke druhé části, kdy byla V PLATO otevřena působivá apokalyptická zahrada. Jak se zahradě daří?

Zahrada roste, postupně dokumentujeme její proměny a dozrálo tam dokonce jedno rajče, které se na ni náhodně uchytilo. Celý projekt se bude ještě v čase vyvíjet – například už pro zahájení nových Dočasných struktur do zahrady usadíme nové plastiky Matyáše Chocholy.

Otevření zahrady bylo nezapomenutelnou performancí, galerií se proháněl bagr, tanečnice i polykač ohňů. Co mohou návštěvníci očekávat tuto středu?

Každé zahájení má jinou dynamiku. Tentokrát budeme víc potichu. Součástí vernisáže bude například performance, která je spojena s novým objektem-prostředím, tedy šatnou podle projektu Kláry Hosnedlové. Není to jen místo pro odkládání svrchního oděvu, ale také výzva k našemu narcistnímu já… A budeme mít k dispozici i první prezentační strukturu, kterou pro PLATO vytvořil Belgičan Wesley Meuris. Hudbu pak obstará polská formace, která pracuje s gramofony a gramofonovými deskami…

A co „dočasného“ se ještě připravuje do konce roku? Neplánují se třeba „hodiny s vodotryskem“? O těch sním od dětství a  návštěvník galerií často potřebuje vědět, kolik je hodin, protože si vypnul mobil, aby nerušil.

Nám ruchy nevadí. Naši návštěvníci mohou PLATO užívat podle svých potřeb a rozhodně na ně nikdo nebude nepřátelsky syčet. Pro nás je nyní důležitý program, který se v již hotových dočasných strukturách bude odehrávat – od velkého koncertu Ensemble Mosaik, předního berlínského souboru zabývajícího se interpretací soudobé hudby, přes přednášky vzácných hostů jako je například náš přední odborník na ústavní právo Jiří Přibáň nebo Zdenka Badovinac, ředitelka Muzea moderního umění v Lublani, až po řadu workshopů, na kterých se naši návštěvníci potkávají pokaždé s jiným umělcem.

Koncem srpna se konala letní akademie současného umění pro pedagogy, která měla nečekaný ohlas. Souběžně jsme však chystali i akademii pro veřejnost, která bude letos zaměřená na fotografii a povedou ji Jiří Thýn s Michalem Kalhousem. Poskytneme také zázemí pro část programu festivalu Ostrava Kamera Oko a samozřejmě pokračujeme v aktivitách, která mohou pomoci umělcům orientovat se v grantovém systému či jim jinak pomoci v další kariéře. Ale to je jen letmý výběr…

K doprovodnému programu v PLATO. Chystá se zájezd do Budapešti, už je vyprodáno? A co nejpodstatnějšího chcete v uherské metropoli ukázat rakouským Ostravákům?

Budapešť, koneckonců jak je patrné z posledních kroků Evropské komise, je mimořádně zajímavé místo – kulturně, politicky i umělecky. Řada tamějších institucí je pod politickým, nacionalistickým tlakem, někteří ředitelé důležitých zařízení museli odejít – jako příklad uvádím Barnabáse Bencsika, někdejšího ředitele Ludwigova Muzea v Budapešti. Na druhé straně zajímavě fungují privátní galerie a non-profit projekty typu off-bienále. Účastníky výletu chceme s touto situací seznámit a také jim třeba ukázat slavné secesní lázně jako lokaci, kterou využila pro svou zásadní performanci slavná polská umělkyně Katarzyna Kozyra či Američan a někdejší partner Björk Mathew Barney, když točil jednu část ze svého pětidílného opus magnus Cremaster.

Spolupracujete s klubem Fiducia, sám jste zmínil spolupráci s filmovým festivalem Ostrava Kamera Oko, ale třeba o kdysi předvídané „synergii“ s Domem umění není moc slyšet, i když teď jsou obě galerie skoro v sousedství. Čím to je?

Dům umění má svou agendu a dobře naplňuje základní potřebu lidí setkávat se s uměním v klasickém muzejním prostředí. Synergie není to, že děláte společné projekty, ale že se násobí vliv, který máte na veřejnost. Především se doplňujeme. Dům umění se může více soustředit na to, co je mu vlastní, tedy na práci se sbírkami, obecně uměnovědná témata a poskytování základního servisu a poznání. My zase na současné umění a jeho „extrémní“ či experimentální podoby. Určitě bych uvítal vyšší míru společné komunikace vůči veřejnosti. K tomu směřuje jedna z iniciativ, kterou máme na stole. Ale zatím bych si ji nechal pro sebe. Partners first.

PLATO v bývalém Bauhausu je záležitostí dočasnou. Už máte konkrétnější představu, kdy se budete stěhovat do bývalých jatek?

Moje odhady se pohybují v horizontu konce roku 2021 či průběhu roku 2022. Pořád by to byl český rekord od nápadu k realizaci. Díky bohu a nynějšímu vedení města.

Přece ještě k volbám. Tuhle jsem se bavil s kolegou Láďou Vrchovským, že současný primátor Ostravy Tomáš Macura je prvním porevolučním „mužem na radnici“, který opravdu smysluplně podporuje kulturu. A hlavně se za jeho vlády uvolnila atmosféra ve městě, je to asi nejsvobodnější éra Ostravy od roku 1989, protože za Evžena Tošenovského i za dalších primátorů umělce nějakým způsobem pořád honila městská policie a občanská sdružení byla na Nové radnici považována za nepřátele. Problém je, že Macura zastupuje stranu, jejíž předseda je bývalý estébák a současný oligarcha. Tož, co s tímto dilematem u volební urny?

K politice a politickým stranám se jako ředitel městské organizace nevyjadřuji. A tady nevedeme rozhovor s Markem Pokorným jako občanem. PLATO se samozřejmě intenzivně zajímá o politiku, ale nikoli na úrovni diskuse o politických stranách a hnutích. Jsme prostor pro svobodnou diskusi, do které přispívají různé osobnosti – od umělců, kurátorů, teoretiků až po sociology, ústavní právníky či teoretiky médií a sociální aktivisty. Politická reprezentace města a politici jsou vždy vítáni, ale jako hosté či mluvčí k tématům, která rezonují v současném umění a v diskusích s ním souvisejících. Pokud se vyjadřuji k politice jako ředitel, pak pouze v případě takových témat, která bezprostředně souvisejí s uměním jako sociální praxí či s koncepčními otázkami kulturní politiky města. Obecně řečeno, jsem rád, že Ostrava v tuto chvíli někam směřuje. A budoucí zastupitelé by z toho měli vycházet.

*

Experiment pokračuje. Autorská šatna jako módní butik a prezentační místo s 1200 litry vody (šatna podle návrhu Kláry Hosnedlové a první prezentační místo – displej – Belgičana Wesleyho Meurise). V roli dekorativně-konceptuálního prvku – dekor – se ocitnou obrazy a textilie z majetku statutárního města Ostrava (např. Jan Sedláček, Antonín Strnadel, Jiří Surůvka, Antonín Tomek, Věra Tošenovská, Teodor Tunk, Albert Wenk a Vilém Wünsche). Vernisáž ve středu 19. září v 18 hodin (plus afterparty s výběrem soulu, funku nebo afrobeatů na vinylech).