Havířovští Postcards from Arkham kráčejí vlastní cestou. Důkazem je i překvapivá akustická novinka Spirit

Nová kolekce Spirit havířovských Postcards From Arkham sice možná nepřesahuje autenticitu a atmosféru předchozích dvou opravdu skvělých počinů ÆØN5 z roku 2015 a Manta z roku 2017, zato svým akustickým pojetím osloví možná i posluchače, kteří zcela neplují na vlnách metalových vod.

Pro zapřisáhlé fanoušky post-metalu může být deska Spirit, která obsahuje akustické verze starších písní, jen jakýmsi intermezzem mezi loňskou kolekcí a dalším řadovým albem. V každém případě jde ale o výjimečný a pozoruhodný počin, protože jinak poměrně tvrdá kapela zde ukazuje svou citlivější tvář.

Frodys, hlavní tvůrce Postcards From Arkham, ale i jiných projektů jako Awrizis, na albu Spirit prokazuje svou schopnost přetavit jinak možná až předimenzované skladby do jemné akustické podoby s perfektní produkcí, přitažlivě proplétajícími se kytarami a zvukem perkusí, jež cíleně působí jako lehké bubínky typu djembe.

Jak sám Frodys tvrdí, vzorem pro nahrání akustických verzí skladeb Postcards From Arkham se mu staly desky od kapel jako Katatonia, Opeth nebo Agalloch, současných hvězd alternativně laděné metalové produkce. Dalším odrazovým můstkem pro Spirit pak byla série akustických koncertů, které kapela realizovala i částečně jako busking.

Album začíná téměř digitálními souzvuky přecházejícími do pozvolna stoupající melodické tendence. Úvodní skladba One World Is Not Enough pochází právě z desky ÆØN5 a v akustické podobě představuje velice efektní začátek a náběh s energií.

Opravdu výjimečná atmosféra však přichází až s druhou věcí, nádherným spojením zvonivých kytar a nostalgické melodie s názvem From The Bottom Of The Ocean. Záležitost z první řadové desky, avšak s velkým potenciálem i v oploštěné podobě. Vyzvednout lze také skladbu 2nd of April, která nás svou náladou zase zavede zcela jinam, možná do nadějeplné jarní přírody nebo alespoň do vzpomínek na ni.

Stejný efekt má song Polaris, který tak nějak bruslí na pomezí jednotných souzvuků i rozeklaných dílčích projevů všech použitých nástrojů. Některá místa mohou evokovat až středověkou atmosféru. Charakteristickým rysem celé akustické desky je i fakt, že veškeré jinak hutné hlasové projevy jsou zde převedeny do obvykle nenuceného šepotu.

Bez přehnaných lichotek lze říct, že Postcards Of Arkham jsou jednou z mála tuzemských kapel, které mají skutečně na to, aby projevily svůj cit pro melodii a zúročili jej i s vizuální přidanou hodnotou (stačí se podívat na videoklipy kapely, které působí velmi profesionálně a zároveň mají konkrétní rukopis).

Za jedinou škodu se dá považovat skutečnost, že osobnost přední persony kapely, zpěváka a kytaristy Frodyse, občas zastiňuje jinak také velmi kvalitní ostatní muzikantskou složku. Je třeba ale také mít určitou tvář a tu kapela má.

To, že kapela zřejmě neosloví většinového posluchače, pak není chybou, ale daní, doprovázející každou muziku, která není dělaná stádovitě a která je naopak pro každého, kdo ji dokáže ocenit, malým zázrakem. O to více, když jej objevíte ve změti jiných pokusů, které o takový výsledek jen marně snaží.