Herec Robin Ferro: Divadlem chci něco říci, chci něco předat. Jak divákům, tak sobě

V těchto dnech není moc lehké vás zastihnout, čím to?

Zkouším naráz tři věci ve Staré aréně a jeden kus v Divadle Mír. V Míru to bude inscenace Ráno po tom v režii polského režiséra Grzegorze Kempinského. Kromě toho zkouším inscenaci Plavat v jezeře v režii Marka Davida, pohádku Halo, Jácíčku v režii Mirky Georgievové a kromě toho připravujeme interiérovou verzi Eposu o Gilgamešovi v režii Pavla Gejguše.

K tomuto rozhovoru jsme se pár dní naháněli, abychom vůbec našli vhodnou chvíli se sejít. Je pro mladého herce ideál být až tak vytížený?

Upřímně jsem s tím nepočítal, časově jsem to možná nedomyslel, ale jinak jsem tomu rád, baví mě to. Nejde o řeholi a ani to neberu jako povinnost, tedy práci, kterou musím dodělat a pak budu mít volno. Dohromady se to skloubit dá, i když pokud by tajemníci jednotlivých divadel nebyli spolu v úzkém kontaktu, tak by to bylo o dost složitější.

Nepletou se vám jednotlivé role, když jich zkoušíte několik najednou?

To ne. Minulou sezónu jsem zkoušel najednou dvě věci – v Divadle Mír inscenaci Mátový nebo citron a ve Staré aréně Hotel Infercontinental a pak zase zároveň Pásmo ve Staré a v Míru Kdo je pan Schmidt? Často se musí ve Staré aréně zkoušet po nocích, protože herci mají závazky i někde jinde. Problém byl v možnosti se na výkon plně soustředit, protože myslíte nutně na další věci, třeba že se nazítří ráno musíte probudit brzo, protože hrajete v Divadle loutek, a tak podobně. Když jsem si to tehdy uvědomil, začal jsem na tom pracovat, takže teď už je to v pohodě. Snad.

V inscenaci Staré arény Pásmo. (Foto: Zeno Václavík)

Štve vás něco na divadle?

Když nefunguje a je zatěžováno zbytečnostmi. Je důležité myslet na to, proč to dělám. Protože chci lidem něco říct, něco jim předat, divákovi, ale i sám sobě. Pak je to hned lepší, ale ne že bych se tím nějak svazoval. Kdybych se tím pořád nechával vyvádět z míry, asi by mě to taky nebavilo.

Kolega Ladislav Vrchovský s vámi pro Ostravan dělal rozhovor před dvěma a půl lety v okamžiku, kdy jste měl před sebou ještě pár ročníků na konzervatoři. Vy jste ji ale nedokončil…

Jenom na úrovni maturity. Nemohu se považovat za jejího absolventa, protože bych musel mít ještě po maturitě dvouletou nástavbu. Takové to pedagogické minimum, které vám pak dovoluje učit. Jenže pak přišel úraz během představení Hamleta na Shakespearových slavnostech na Pražském hradě. Podařilo se mi nešťastně upadnout a musel jsem zůstat delší dobu na nemocenské.

Ale školu jste přece mohl dokončit i tak, nebo ne?

To je pravda, ale já nechtěl, protože jsem byl najednou demotivován.  Byla to vlastně má blbost.

Jaké to pro vás byly okamžiky, být najednou několik měsíců bez divadla?

Protože jsem tehdy měl zároveň angažmá v Divadle loutek, bylo to strašné. Mí spolubydlící měli angažmá v Divadle Petra Bezruče a o divadle se bavili v jednom kuse, kdežto moje nejvíce vzrušující historka byla, že jsem si málem zapomněl dát mobil do nabíječky. Byl jsem od divadla zcela odstřihnutý a velmi smutný. Ve škole mi zbyly pouze teoretické předměty. Nemělo smysl chodit na hodiny herectví a praktické předměty, protože bych tam byl nepoužitelný. Takže jsem začal dělat mrtvého brouka. Neodpovídal jsem na emaily, nezvedal jsem telefony a nakonec mě ze školy vyhodili. Mám z toho výčitky svědomí, ale nechci se už k tomu vracet.

Divadlo tedy může být i nebezpečné?

To byla moje blbost. Ten skok, při kterém jsem se zranil, nebyl vůbec potřeba, režisérka ho po mě nechtěla, ale já jsem tvrdohlavý a nechal jsem ho tam. Beru to jako ponaučení. Není nutné dělat zbytečné věci navíc, když jdou vyjádřit mnohem výhodnějšími prostředky.

V inscenaci Divadla loutek Oskar a růžová paní. (Foto: R. Polášek)

Jste stále v angažmá v Divadle loutek?

Ne, to už je minulost, po úrazu jsem se sice vrátil a hrál ještě sezonu a půl, ale poté jsem odešel. v současnosti jsem na volné noze a nestěžuji si. Naopak. Došlo k tomu tak, že mi Albert Čuba, principál Divadla Mír, nabídnul možnost další spolupráce. V listopadu předešlé sezóny jsem v Divadle loutek oznámil, že chci odejít. Dohrál jsem sezónu a poté mi to bylo umožněno a nelituji toho. Jsem ale vděčný za tuto příležitost, byla to pro mě obrovská zkušenost, které si vážím, a kdybych si ji neprožil, nebyl bych tam, kde jsem teď.

Které inscenace pro vás byly zásadní?

Oskar a růžová paní, na této inscenaci jsem se zatím naučil nejvíc, pak Prezident Krokadýlů, to byla má první práce po nemocenské. Původně jsem ji neměl vůbec dělat, při zkoušení inscenace jsem měl fungovat jako inspicient nebo něco takového, i za to jsem byl šťastný, ale na první čtené mi Pavel Gejguš nechal přečíst jednu z rolí, protože nebyla obsazená, a přenechal mi ji. Později nastal problém s termíny u ostatních kolegů a Pavel mě se zbytkem týmu postavil před hotovou věc. Buď se zruší premiéra, anebo se to nazkouší a já budu hrát všechno kromě hlavní a ženské role. Takže mi přibyly ještě čtyři postavy a já měl práci, kterou jsem si tak přál.

Je podle vás Ostrava místo vhodné pro život.

Rozhodně. Možná to bude znít sentimentálně, ale zamiloval jsem se do ní. Mám tady místa, kam se rád vracím, když mi je smutno, anebo kde se rád potkávám s blízkými lidmi.