Duchovní hledání malíře Petra Pastrňáka v ostravské Galerii Magna

Petr Pastrňák, původně vyučený strojní zámečník se dostal ke studiu malířství až ve svých 28 letech. Předtím vystřídal několik profesí. Byl zámečníkem, kulisákem i restaurátorem. V roce 1990 nastoupil na pražskou Akademii a postupně studoval v ateliérech M. Knížáka, M. Bielického a J. Davida.

Pohled do instalace. (Foto: Jaroslav Michna)

Autor ale již v regionu nežije. Jeho působištěm je nyní Praha střídavě s Tiruvanamalai v jižní Indii, kde nyní tráví většinu času. Právě prostředí Indie, země prosycené duchovní energií, na Pastrňáka silně působí a malíř jde tomuto vlivu vědomě naproti. K malbě a tvorbě obecně nepřistupuje jakožto k médiu, které by mělo primárně angažovaně poučovat, narativně vyprávět, nebo efektně oslňovat. Spíše se u něj jedná o proces jakési meditativní transpozice vlastních spirituálních stavů.

Samotný proces malby lze nazírat jako jistou formu koncentrace. Abstraktní malba má pro Pastrňáka (a samozřejmě nejen pro něj) silný duchovní rozměr. Je sice zjevením určité formy, ale zároveň je v ní zakódován psychický automatismus a nadindividuální proces tvoření. K abstrakci jakožto kontaktní cestě k Bohu dospěl každý malíř prahnoucí po tomto rozhraní, od Františka Kupky či Pieta Modriana až po Gerharda Richtera.

Pastrňák se vždy pohyboval na pomezí abstraktní a zobrazivé malby. Výstavba jeho kompozicí, linií a barev často utváří úžasný dojem hloubky a prostoru. Charakteristikou jeho průřezové tvorby by mohly být pojmy zádumčivost, melancholie, křehkost a něha, objevují se ale i expresivnější polohy. Vše dohromady ale ukazuje na citlivou duši, která je stále v procesu hledání podstaty sama sebe, ne podstaty uměleckého ega.

Kurátorský výběr, který byl svěřen znalkyni Pastrňákovy tvorby Lucii Šiklové, se nezaměřoval na retrospektivní ohledávání minulosti, na to ostatně ve skromné galerii Magna není dostatek prostoru. Nebyla ale ani tasena konkrétní témata, např. cyklus Hořící les. Výběr je pouze drobným vzorkem toho, jak vypadají autorovy nejmladší práce. V nich je právě podle slov kurátorky patrný vliv duchovního hledání, a to v podobě jistého odhmotnění malby, odlehčení kompozice a projasnění barev.

Zahájení výstavy Petra Pastrňáka, vpravo kurátorka Lucie Šiklová a galerista Jiří Dobeš

Ano, tyto malby opravdu vynášejí lehkost a produchovnělost. Především je dobré je vnímat v kontextu předchozích vývojových stádií malířova směřování, plných hořících scenérií a bouří, ovšem samozřejmě nezjevených napřímo do konkrétní zobrazivé formy. I když tento kontext divák nezná, myslím, že Pastrňákova tvorba sama o sobě může zprostředkovat jeho vlastní duchovní cestu a zapůsobit jako psychologická očista. Repetitivní struktury, vertikály, tordovaný pohyb, to vše v úsporných, až často minimalistických kompozičních vztazích, zklidní mysl a nevyvolá zbytečně mnoho racionálních otázek.

I když mě přímo iritoval prostor galerie s „devadesátkovým“ interiérem, kobercem, vertikálními žaluziemi a otevřenými průhledy do provozních místností, myslím, že je snad možné skrze instalaci dílo Petra Pastrňáka prožít nebo minimálně ochutnat, jelikož vystavených věcí je opravdu málo a mají dostatek vlastního prostoru.