Herečka Miroslava Georgievová: Jsem šťastná, že můžu pracovat s mladými lidmi i se zkušenými kolegy

V interiérové komorní verzi zdařilé plenérové inscenace Epos o Gilgamešovi, kterou chystá Stará aréna, vás bohužel neuvidíme. Proč?

Půjde o titul, který bude určen především školám. Gilgameš je maturitní otázka, měl by být součástí obecného vzdělání a děti by o něm měly mít alespoň povědomí, když už ho nebudou chtít číst. A dalším důvodem je finanční únosnost. Aby se nám Gilgameš pod střechou vyplatil, musí mít malé obsazení.

Jak malé?

Bude se to hrát ve čtyřech lidech, takže půjde o velkou změnu, protože původně nás to hrálo třináct.

Hovoříte v množném čísle, takže jste vlastně takovou duší souboru Staré arény?

Ano, vnímám to tak. Byla jsem požádána o spolupráci a ve Staré aréně pracuji hodně se svými studenty. Miluji ten prostor a jsem šťastná, že mohu pracovat nejen s mladými lidmi, ale i se zkušenými kolegy, že je ta práce barevná a že pořád hledáme. To je nejdůležitější! A kromě toho, že se mi výborně spolupracuje s Pavlem Gejgušem, jsem vděčná za to, jaké sem zve režiséry. Teď třeba zkouším s Markem Davidem hru Plavat v jezeře. Je to mladý student režie a práce je to skvělá.

Jak dalece vám Pavel Gejguš vysvětluje, co po vás chce?

Pavel má velmi jasnou představu o postavách. Většinou velmi překvapivou, nečekanou. Obra Chuvavu v Gilgamešovi hrála ta nejmenší a nejkřehčí dívka. Ano, měla sice masku, „sedm košil“ a silný hlas, který ztělesňovali tři lidé a ještě byl zesílený mikrofonem, ale když se svlékla a uťali jí hlavu, objevila se jakási „duše“, právě tato dívka se svým jemným hlasem bez efektů, která prosila o život. A to bylo velmi dojemné. Ale i přesto, že má Pavel velmi přesné a jasné představy, vždy je nakloněn jiným možnostem a nápadům. Cením si ho za to a jsem mu vděčná, že ve mně uviděl nejen půvabnou a zraněnou Klytaiméstru v Elektře, ale i šílenou, pomstychtivou, všeho schopnou a vlastně odpudivou Tamoru ve hře Titus Andronicus. A to nemluvím o nesmrtelném Uta-Napištimovi v Gilgamešovi, kterého Pavel vyložil jako bezdomovce. Každý herec miluje rozmanité příležitosti.

Tentokrát se ale obě polohy střetly, protože jste v Gilgamešovi hrála dvojroli, božskou ženu a nevábného starce. Mohla jste se tedy opravdu hodně vyřádit?

Přímo nádherně. Ale ne vždy mi byli bohové až tolik nakloněni. Na derniéře vypadnul port, takže jsem nemluvila tím charakteristickým zkresleným hlasem. Původně to mělo být hodně „nahallované“, přitom ozvěna sama o sobě v Platu je dost velká. Jak si s tím tedy poradit? Tak jsme s Pavlem, autorem hudby Martinem Režným a zvukařem našli takový efekt, který hlas úplně zkreslil. Záměr byl takový, aby byl slyšet můj hlas i zkreslený hlas z portu.

Zkreslený byl slyšet více, ten váš asi vnímaly jenom první řady. Výsledek byl ovšem velmi efektní, jako by vás posedlo něco ve stylu sumerského démona Pazúzu…

Má postava byla pojmenována jako Bohové, tedy množné číslo, a nejste sám, kdo to tak vnímal. Navíc jsem byla ještě neviditelná.

Jak jste ale postupovala v případě vytvoření Uta-Napištima, který byl stylizován jako stařec připomínající bezdomovce? Byla jste opravdu k nepoznání…

Trochu jsem se nemohla vyrovnat s tím, že by žena měla hrát muže, ale Pavel Gejguš mi vysvětlil, že mu nejde přímo o vytvoření mužské postavy, ale něčeho divného, zvláštního, když je tato postava obdařena nesmrtelností, což je pro nás vlastně nepředstavitelné… Má velké zásluhy, hodně toho v životě vykonal, spoustu důležitých věcí objevil, dostal za to od bohů nesmrtelnost, ale k čemu mu to je, když žije sám daleko od lidí? Na první pohled nesmrtelnost vypadá jako něco výjimečného, ale tím, že ztratíme své aktuální hodnoty, protože nejsme limitováni časem, ukázali jsme Uta-Napištima ne jako krásného a bohatého, ale jako zoufalého, smutného člověka bez smyslu života.

Začal školní rok, vy učíte jevištní mluvu, hodí se vám podobné experimenty?

Podobné inscenace jsou neocenitelné pro výuku, zvláště pro jevištní mluvu, kdy mohu svým studentům na konkrétních příkladech doložit, jak a co funguje nebo nefunguje v praxi. Nemusím něco vykládat a oni si to nemusí představovat, zažíváme to společně a o společnou zkušenost se pak můžeme v hodinách opírat. Všichni studenti, kteří v Gilgamešovi hrají, jsou zároveň mými studenty.

S vámi – a nejen s vaší osobou, ale s vaším manželem a synem – je spjatá rodinná inscenace Vlčice, není to riskantní obsazovat do rolí až tak úzce spjaté herce?

Riskantní ano, ale spíše pro Pavla Gejguše, než pro nás. My si s Kubou v práci hodně rozumíme, takže to spíše vítáme.

Kde je hranice mezi Georgievovými doma a na jevišti? Jsou situace nebo gesta, která vám nejsou až tak úplně vlastní a přitom je na Vlčici musíte ovládnout?

Hranice tady není, doma neustále probíráme divadlo anebo školu. Hranice ovšem musí být na druhé straně, protože v práci neřešíme soukromé věci.  Hrajeme a zkoušíme tak, jak to funguje, se všemi ostatními kolegy. V tu chvíli je i váš syn především pracovní partner, můžeme se jakkoliv pohádat, mít jakékoliv připomínky. Možná to má i své výhody, protože se dobře známe a důvěřujeme si. Musím říct, že Kuba je můj největší kritik. Věřím, že právě proto, že mě má rád.

Ale říká se, že maminka a režisér mají vždycky pravdu…

Ano, to měl Kuba blbý (smích). A bude hůř, teprve se to v plné síle projeví, protože budeme zkoušet pohádku, kterou budu režírovat a Kuba v ní bude hrát. Bude muset poslouchat. Musí to být a i maminka před režisérem ustupuje.

O jakou pohádku se jedná?

Jedná se o adaptaci knihy Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku! Premiéra bude 21. října. Půjde o loutkové představení pro nejmenší, ale myslím, že na své si přijdou i dospělí. Vždyť tématem bude příroda, přátelství a zodpovědnost ke druhému člověku, prostě ty základní a nejkřehčí věci.

A co vás čeká dál?

Inscenace Plavat v jezeře s Marianem Mazurem a Robinem Ferrem, což jsou opět mí bývalí studenti. Premiéra bude 4. listopadu, pak s Pavlem děláme představení se studenty 3. ročníku, titul je zatím tajemství, a po Novém roce mne čeká titulní role ve Zvrhlé Margaret v režii Pavla Gejguše. Je to moc zajímavá věc podle skutečné události, kterou napsat Tomáš Dianiška. Pak se rozloučím společnou prací se svými čtvrťáky a se svým třetím ročníkem, které mám na hlavní obor. Budeme dělat na konzervatoři ročníkové představení. A kromě toho oslavím padesátiny. Nádhera!