Jak se vydařil galavečer ke sté sezóně Národního divadla moravskoslezského?

„Já jsem srab a potřebu prachy na složenky“, prozradil herec František Večera v úvodním stand-upu činoherní inscenace Sex, drogy a hafo prachů. Křídla motýlí z muzikálu Rebecca pak zazpívala Martina Šnytová s širokou dynamickou škálou a perfektní gradací, které připoměly, proč právě tato muzikálová zpěvačka a herečka letos získala první moravskoslezskou Cenu Jantar. Spolu s ní oživil pestrobarevnou hudbu Michaela Kunzeho a Sylvestra Levaye orchestr operety/muzikálu pod taktovkou dirigenta Marka Prášila v dobré souhře a příjemných instrumentálních výkonech.

Martina Šnytová zazpívala ukázku z Rebeccy. (Foto: M. Popelář)

Kontrast představovalo následující muzikálové číslo Děj se co děj od Colea Portera s vynikající Kateřinou Marií Fialovou, která dokonale elektrizovala publikum svým vynikajícím stepařským a tanečním výkonem i naprosto originální barvou a stylizací svého hlasu. Cením si, že se Kateřina Marie Fialová nenechala rozhodit ani problémem s mikroportem v počátku.

Krásnou choreografií Jiřího Kyliána upoutalo první baletní číslo Vzlety a pády s Barborou Šulcovou a Stéphanem Aubrym v sofistikovaném, moderním scénickém tanci, který poutavě asocioval citově vypjaté situace.

Veronik Holbová. (Foto: Martin Popelář)

Impresivně barevnou, melancholickou árii sestry Angeliky Senza mamma z opery Giacoma Pucciniho Triptych brilantně zazpívala sopranistka Veronika Holbová. Ostravská operní stálice opět potvrdila připravenost a psychologicky dobré rozvržení sil ve výrazově nesnadné árii. Její lahodný koloraturní soprán zvládl i obtížné úskalí vysokého a v závěru.

Další ukázkou z téže opery byla árie Lauretty O mio babbino caro, v níž účinkovala Tereza Maličkayová. Sopranistka potěšila rovněž příjemnou hlasovou barvou a rozvahou, s kterou šla na vysoké tóny. Její interpretace oplývala též kolébavými legáty a hebkými glissandy.

Tereza Maličkayová. (Foto: Martin Popelář)

Ukázka z oblíbené baletní inscenace All that jazz, rock, blues v choreografii Reginy Hofmanové byla přehlídkou bohaté invence a fantazie.  Družina tanečníků s vynikající Lore Jehin předvedla působivou taneční kreaci, která dokonale korespondovala s latinou napěchovanou hudbou Ástora Piazzolly a dalších autorů. Muzikál Romeo a Julie jazzového skladatele Borise Urbánka připomenul pochmurný duet Tak málo lásky je v nás s Hanou Fialovou a Klárou Jelínkovou. Temná tragika obou matek vyzněla se syrovou přesvědčivostí, Fialová opět potvrdila, že dokáže svým hlasem vyjádřit hluboké emoce.

Klára Jelínková a Hana Fialová. (Foto: M. Popelář)

Méně jednoznačná byla předehra k opeře Osud Leoše Janáčka, kterou zahrál orchestr opery NDM pod taktovkou Jakuba Kleckera. Provedení znělo nehotově, rytmicky i intonačně místy kolísalo a chyběla mu charismatičtější výstavba. Závěr první poloviny patřil hercům. Nejprve to byla povedená alkoholová taškařice z chystané činohry Opilí.

Ukázka z chystaného představení Opilí. (Foto: M. Popelář)

Vrcholná však byla herecká etuda Vladimíra Poláka, jehož retro výstup k výročí sté sezóny NDM tento herec pojal skvěle, závěr své invenční slovní ekvilibristiky zakončil hudební zdravicí na počest divadla, přičemž svůj zpěv doprovodil hrou na ukulele.

Vladimír Polák zahrál na ukulele. (Foto: M. Popelář)

Operní soubor představil také ukázku z plánované premiéry opery Julietta aneb Snář Bohuslava Martinů, v níž se představilo sexteto pěveckých sólistů ve velice zajímavém a humorném výstupu Nejstarší vzpomínka z dětských let. Ukázka byla zdařilá, hudba skladatele má obrovské charisma a opera bude dozajista jednou z divadelních událostí roku.

Protikladně zapůsobila následující ukázka z muzikálu Kočky, jehož premiéra se uskuteční už 20. září. Hudba byla příliš nahlas a zpěvákům v čele s Tomášem Novotným nebylo téměř rozumět, choreografie působila dosud nesehraně a roztříštěně.

Ukázka z Koček. (Foto: Martin Popelář)

Jeden z nejkrásnějších momentů připravila divákům mezzosopranistka Michaela Zajmi (za svobodna Kapustová), jejíž výstup Alice z opery Giacoma Meyerbeera Robert Ďábel byl excelentní. Dokonalé fráze svého kantabilního a sametově hebkého hlasu Zajmi odstínila flétnovými pianissimy, vytříbenou technikou bez pompézních gest, ale přesto výmluvně a čistě.

Z etudy Jana Fišara. (Foto: Martin Popelář)

Polední hereckou etudu obstaral Jan Fišar, jehož sarkastický monolog o lásce k opeře byl trefně mířenou provokací. Po předlouhé ukázce baletní akrobacie z Dona Quijota (příliš moc ukázek na tak stereotypní pojetí) galavečer zakončil Lukáš Adam jako Jidáš písní Jak ze sna procitám. Jesus Christ Superstar je rockovým kultem, který však díky specifikám akustiky Divadla Antonína Dvořáka nevyzněl optimálně.

Lukáš Adam. (Foto: Martin Popelář)

Zvuk byl přehulený a zpěv Adama se místy ztrácel pod hradbou orchestru. Jako by byl takový problém dát volume trochu dolů. Pravdou ovšem také je, že muzikáloví zpěváci si v porovnání se svými operními kolegy daleko méně pohlídali piana a buď zpívali příliš slabě, nebo jim častěji prostě nebylo rozumět.

Jestli byl galavečer dostatečně pestrý, to nechť posoudí každý, kdo byl přítomen. Podle mého názoru se dramaturgie příliš nevyvedla. V porovnání se třemi operními sólistkami nezazněl ani jeden sólový operní mužský výstup. Všechny soubory ukázaly svá silná místa, nejsoudržnější a nejpřesvědčivější byly baletní a herecké ukázky. Oba orchestry odvedly solidní výkony, kdyby ten muzikálový byl nazvučený lépe, troufl bych si jej vyzdvihnout i díky znamenité práci dirigentů Jakuba Žídka a Marka Prášila.

Závěrečné defilé málem skončilo fiaskem, když publikum, mírně rozpačité z akusticky podivného Ježíše, přestalo brzy tleskat a do ticha na pódium začali vcházet s přepadlými výrazy všichni aktéři večera. Následující estráda, roztleskávání a tanečky mi spíše než definitivní tečku za vybroušeným večerem připomněly televizní estrády z normalizační éry.

Méně je někdy více. A to platí pro všechny.

Recenze je psaná z nedělního druhého galavečera.