Němý film Svatý Václav v kostele za doprovodu Janáčkovy filharmonie? Zážitek, na který se nezapomene

Měla to být jedna z událostí tehdejší doby. Na výrobu prvního českého velkofilmu bylo spotřebováno 120 tisíc metrů juty, 35 vagónů dřeva, 6000 kilogramů hřebíků a 12 tisíc kilogramů barev. Bylo ušito 120 kostýmů pro herce a rovných tisíc pro kompars. Ve Svatém Václavovi si zahrála tehdejší herecká elita v čele s mladým Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli Václava. Hudbu vytvořili Oskar Nedbal a Jaroslav Křička, ve své době etablovaní a respektovaní skladatelé.

Z projekce filmu Svatý Václav s živou hudbou. (Foto: I. Korč)

Film v roce 1971 režisér Kolár s Františkem Balšánem zrekonstruoval, díky čemuž přežil dodnes. Mezitím se ale ztratila původní partitura, kterou před několika lety objevil v Praze muzikolog Viktor Velek. Iniciativou dirigenta Jana Kučery, který partituru obnovil, se mohl film znovu doprovodit neodmyslitelně autentickou hudbou, bez níž byla jeho vyprávěcí schopnost poloviční.

V Evangelickém Kristově kostele se na Svatého Václava sešlo dost početné publikum. Interiér byl zahalen do tajemného šera, které osvěcovaly jen lampičky od pultů hráčů Janáčkovy filharmonie a dirigenta Kučery. Do ticha se ozvaly lesklé fanfáry žesťů a začal příběh o jedné z největších postav české historie.

Dirigent Jan Kučera. (Foto: Ivan Korč)

Kolár vylíčil život sv. Václava s obdivuhodnou svižností a dramatickou zkratkou, v níž vypíchnul nejdůležitější momenty z jeho života: Václavovo přijetí Krista jako spasitele a pána, zavraždění jeho babičky Ludmily a intriky našeptávané vladykou Skeřem jeho bratru Boleslavovi, který nakonec podlehl svodům a žárlivosti a pokusil se Václava sám neúspěšně zabít. Skutek dokončili údajně jeho družiníci. Kolár též zajímavě vylíčil, jaké erotické fluidum a dráždivou žádostivost vyvolávalo Václavovo asketické chování u žen, pozoruhodná byla před koncem zpívaná balada starého barda, na způsob příběhu v příběhu, která zazněla na poslední večeři.

Václavův osud vyvolává dodnes otázky. Pro svou mírumilovnost a zbožnost byl odpůrci považován za slabocha, který se místo boje s Němci chtěl s nimi paktovat. Ve skutečnosti Václav strategicky výborně odvrátil krveprolití a zachoval národní práva. Přitom byl sám vynikající válečník. Film se elegantně vyhýbá popisnosti, má strhující spád, který mírně brzdí jen zdlouhavý závěr. Na svou dobu úžasně propracovaná je metoda střihu, sekvence hromadných bitev a špičkové herecké výkony se Štěpánkem v čele.

Detail partitury. (Foto: I. Korč)

Samostatnou kapitolou je hudba, která mně osobně naprosto učarovala. Při poslechu a srovnání jiných filmových melodií z téže doby působí Nedbalova a Křičkova partitura nadčasovým dojmem. Nepostrádá typické atributy tohoto fenoménu, založené na zdůraznění hudebně signifikantních dějových okamžiků a zvratů. Dokonale podpořila atmosféru filmu, přitom se nesnaží o doslovný popis děje ani historickou rekonstrukci či imitaci středověkých nápěvů, nýbrž čerpá z tehdy moderní neoklasické hudební řeči, jak ji v české hudbě oné doby některými skladbami reprezentoval Vítězslav Novák.

Z projekce filmu Svatý Václav s živou hudbou. (Foto: I. Korč)

Hudební složka byla plná nádherných melodických a rytmických motivů, fanfár a dramatických harmonií, přitom se skladatelé vyhnuli tehdy již značně omšelým hudebním leitmotivům a podpořili dynamiku filmové narace spíše motivy žesťů a bicích nástrojů, které se nevztahovaly ke konkrétním osobám. Ostatně, žestě a bicí měly během celého filmu výsadní postavení a nejvíce práce, ale muzikanti zahráli toho večera skutečně znamenitě.

Z projekce filmu Svatý Václav s živou hudbou. (Foto: I. Korč)

Nelze vynechat ani nádherná sóla prvních houslí, violoncella, stejně jako hoboje, klarinetu, fléten a dalších. Zásluhou skvěle hrající Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Jana Kučery byl zážitek z filmu Svatý Václav opravdu velkolepý. Přičteme-li k tomu magii architektury, špičkové výkony filharmoniků a Kučerovo důvtipné nastudování, byl zážitek maximální . Film Svatý Václav neevokoval ani tak patos, jako spíše pradávnou víru v dobro, upřímnost, čest, poctivost a pochopení svého údělu, jež v závěru Václava tragicky vedlo až k mytické vznešenosti a emanaci. Při skepsi z poměrů dnešních vládnoucích garnitur není marné připomenout si, že to před tisíci lety se vztahy mezi Čechy navzájem o mnoho lepší než dnes nebylo. Zkrátka, říkat historické pravdy nahlas je vždy lepší, než o nich společně mlčet.

Recenze je psaná z prvního uvedení, druhé uvedení se konalo v pátek večer v Opavě.