Malý vítr, Tichá voda i další příběhy, které nezapadnou. Klidný živel Tomáš Klus má nové album Spolu

Úvodní písnička o malém větru, „ještě ne dost starém na to, aby sílu co má, moh srovnávat s tátou“, jako by ztělesňovala rozdíl mezi světem současných písničkářů a světem Tomáše Kluse. Ani stopa po uhlazené, podbízivé práci autora, který ví, co se v populárním songu sluší a patří. Chybí v ní elektronikou podpořené chorusy i suverénní pěvecká linka, zato zde z každého tónu prosakuje přesvědčení, že existují věci, na kterých záleží. Otázkou pouze zůstává, dokážou-li těmito nenucenými a originálními prostředky Klusovy písně o své naléhavosti přesvědčit i posluchače.

Tohle vlastní „evangelium“ Klus na novém albu Spolu rozvíjí, domýšlí a vypráví prostřednictvím pestré palety příběhů. „Splétá své klubíčko vin.“ A také zpívá o tom, co ho bolí, trápí, stejně jako baví, naplňuje a přesahuje.

Ústřední myšlenkou alba jsou vztahy a rodina. Klus zpívá hlavně o lásce („můj cíl je cesta s tebou“), díky jemným satiricko-kritickým šlehům se však trochu stává svědomím doby („už zas trochu blbě je, blbá doba, blbý místo a nikde žádná naděje, žádný světlo ani vnitřní hlas. Vše mlčí, tak si tu trčím a přebývám“). Dokáže se vzepnout k chytlavému emotivnímu refrénu, který podmaňuje svou melodickou silou a šamanskou vitalitou jeho zpěvu (Tichá voda, rockově vyostřená Víla, A pak…).

Přitom platí, že Klus není zpěvákem, který by se opíral o vybroušenou pěveckou techniku, jeho hlas se sytí emocemi svých příběhů, prožitkem a písničky barví pokaždé jinak: někde s trochu ostřejším rockovým témbrem, jinde oparem latiny nebo jen folkovou polohou s účastí kytary. Některé písně bohužel kvalitativně poznamenala zpěvákova ledabylá výslovnost, slova jsou nezřetelně artikulovaná a člověk musí napínat uši, aby vůbec rozuměl tomu, o čem zpívá. Tento civilní, domácký styl je projektován i do zvuků, které album dotváří.

Album Spolu je velice pestré. Cílová skupina, která Kluse doprovází, se snažila písním ušít vždy originální aranžmá. Někde se to povedlo (Oni ti, Vool, Muži se ženou, A pak), jinde už podstatně méně (Mořeplavci, Tuponi). Mezi jednadvaceti písněmi najdete prosté folkové a country popěvky s hitovým potenciálem, kterého se vždy nějakým způsobem, možná i trochu zbytečně zříkají. V jiných písních Klus potěšil svou typicky hutnou záplavou obrazů i komentáři ke konkrétním událostem okolního světa, který mu není lhostejný.  Umí se dokonale stylizovat do role komedianta i filozofa a v obou polohách je přesvědčivý.

Šíře Klusova alba zahrnuje i originální momenty (Ach jo) s avantgardním zvukem a palčivými texty („jak je možné, že lidé mlčí, když něco žádá řešení?“). Na rozdíl od tvorby jeho starších kolegů Klus neschovává hlavu do písku ani nenabízí úlitbu v úniku z reality.. Dokazuje, že na vlastní život má dost sil. Nespoléhá na subjektivní balzamování vlastní minulosti (jako částečně dělá Jaromír Nohavica na albu Poruba), nesklouzává k vulgárně bizarním snůškám invektiv (jako současný Jaromír Hutka) a nevyhýbá se pocitům marnosti, které tahle doba v lidech nutně musí vyvolat. Je citlivý, vznětlivý a občansky nespokojený, přitom neskrývá upřímně žité rodinné štěstí a dokáže přesvědčit o své naléhavosti dost často.

Klus je vlastně – byť to tak na první dojem nevypadá – trpělivým a nadějeplným hledačem léků na neduhy společnosti a reaguje na leccos, co se kolem něj i nás děje. Možná, kdyby se této vlastnosti zřekl, skončil by jako profesionální hudební podnikatel s vlastními kempy pro děti, vydělával by milióny a sázel by jednu sentimentální a sladkobolnou melodii za druhou, kterou by si zpívaly uklízečky ve školách i úřednice na magistrátech. Byl by z něj profesionální bavič mlčenlivé většiny. Takových je však ve vodách českého showbyznysu už hodně a Kluse by na to byla škoda. Raději ať dál strhává svou tichou vodou netečné hráze. Jde mu to víc než dobře.