Afrika říznutá Francií a Německem na Sokolské 26 možná ukazuje nový směr zavedené ostravské galerie

„Ve svých pracích hovořím o událostech, které jsem prožil, nebo o věcech, kterých jsem byl svědkem. Mnoho času věnuji hledání, jakou cestou pokračovat ve své tvorbě a jak dál ji rozvíjet,“ uvádí Philippe Kayumba (ročník 1981) v katalogovém listu Výstavní síně Sokolská 26. Na stěnách galerie visí artefakty z umělcova „záznamníku“, v jejichž blízkosti divákovi hned naskakují asociace na obdobné spontánní projekty, které zná z českých dějin umění.

Vznikly jich desítky. Třeba vynikající deník výtvarníka Františka Skály z devadesátých let, když Skála putoval pěšky z Prahy do Benátek. Kayumba má za sebou delší cestu: Kinshasa – Kapské Město – Paříž – Frankfurt nad Mohanem. A teď Ostrava. Zážitků je přehršel, stačí se v galerii „začíst“ do vystavených prací. Například do portrétů (autoportrétů?), v nichž převládají barvy francouzské trikolory. Úsečné textové poznámky typu „Lyon – Bruxelles“ či „17 18 19“ prozrazují, že se někam jede, v nějaký čas. A nikdo neví, zda za lepším či jen z deště pod okap.

Cesta je nervovou tkání celého vystaveného souboru. Není to žádná poklidná pouť do Santiaga de Compostela, ale pořádně zneklidňující stezka podivuhodnými zákrutami života. Hledání nového domova, zatímco na ten původní nelze zapomenout. „Nepokládám se za afrického umělce, ale prostě za umělce,“ říká Kayumba. V rámci politické korektnosti by se tedy v referátech o jeho výstavách nemělo objevovat, že pochází z Afriky. Jenže Kayumba hned pokračuje: „Vyjadřuji se svou osobností, ale nezapomínán na svůj původ.“

Afriku má pod kůží, a oddělovat původ od jeho tvorby, to je jako chtít po českých gastarbajtrech ve Velké Británii, aby vymazali z paměti Chrám sv. Víta, kofolu i vepřové výpečky s knedlíkem a zelím. To, že do zápisků konžského umělce prostupují barvy Afriky (tropická příroda, domorodé masky atd.) je přirozené a pro autora osvobozující. Trochu naivině ale působí umělcovy myšlenky, které kurátoři Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec citují v katalogovém listu: „Akademická umělecká pravidla nejsou pro mne důležitá a bez rozpaků využívám nejrůznější současné styly a rozmanité techniky.“

O boření uměleckých konvencí je v roce 2018, a navíc na půdě galerie současného umění, poněkud zbytečné vůbec mluvit. Boří je každý druhý výtvarník a výše uvedené stanovisko má podobnou platnost, jako když se nějaký kuchař začne chlubit, že uvaří večeři, jakou ještě svět nejedl. Práce vystavené na Sokolské 26 nejsou „pokrmem pro bohy“, jen inspirujícím dokumentem. Obdobně by mohl být vystaven i deník ostravského umělce Marka Pražáka, který vznikl při jeho cestě za peruánskými Indiány. I další podobné artefakty.

„Chci vystavovat současné výtvarné umění. Autory, kteří už mají svůj rukopis, kvalitní autentické umění bez ohledu na generační zařazení či názorovou orientaci umělců,“ řekl před časem kulturnímu deníku Ostravan.cz zakladatel Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber. Aktuální výstava je zajímavá, Weberovu krédu ale úplně neodpovídá.

Philippe Kayumba toho času představuje své práce i v ostravské Industrial Gallery, v níž jsou kurátorské mantinely volnější, tam je proto tento umělec víc doma. Anebo je vše jinak a Sokolská zásadně mění kurátorskou strategii? Proč ne, vystavovat namísto prověřených domácích autorů mladé umělce ze západní Evropy (a vlastně odevšad mimo opečovávaný „domácí píseček)“, není úplně nesvéprávný nápad.

*

Philippe Kayumba: A LOOK. Zápisník z Francie a Německa. Výstavní síň Sokolská 26. Výstava potrvá do 5. října 2018.