Svět je báječné místo k narození. Jan Kunze přivezl do Ostravy vzpomínku na beat generation

Ucelenost a formu dostalo toto komorní představení díky minimalistickému prostoru pro herce i kulisy, tudíž byla hlavní pozornost skutečně soustředěna na poezii a její recitaci. Ta v případě jednotlivých herců výrazně skákala z jedné úrovně na druhou. Bohužel bylo lehce znát, kdo má za sebou recitátorské zkušenosti, ovšem tento fakt vyvážila komplexnost volně laděného provedení. A protože se přece jedná o beatniky, volnost, bohémství a rozevlátost k tomu všemu tak nějak patří.

Jazzová session, explicitní projev, stínové divadlo. Ačkoli však explicitnost je v případě tohoto konceptu namístě, ne každý ji naplnil natolik, aby mrazila. Rozhodně nejprofesionálnější projev zastal Jan Kunze, který však po letech zkušeností s veřejnou recitací ani nemohl mít problém.

Jan Kunze při vystoupení v Cooltouru. (Foto: Gabriela Stašová)

Souběžně i zvlášť recitovali ještě šéfredaktor nakladatelství Perplex a básník Dan Jedlička a herečky Eva Budirská a Anna Staníčková. Co se týče stínových výjevů, tento poměrně originální nápad a jeho scénické zakomponování do dějů byly zajímavé abstraktností scén, které si už občas musel divák pouze domyslet a takzvaně číst mezi řádky, aby pochopil, proč se věci za plátnem dějí.

O hudební doprovod k celému představení, které v některých chvílích směřovalo až k formě melodramatu, se postarali hudebníci Václav Kramář (piano) a Jan Tengler (saxofon). Tento výběr byl dle mého bezchybný, jelikož z muzikantů a jejich hudby nemluvila jen léta zkušeností, ale také naprosto precizní schopnost improvizace a schopnost kontinuálně navazovat na děj a vstupovat do něj.

Jan Tengler a Václav Kramář. (Foto: Gabriela Stašová)

Někdo by mohl na pocity bohaté beatnické poezii vytknout poměrně strohé rekvizity v rámci provedení Jam Session s beatniky. Člověk by možná řekl, že šňůra na prádlo a na ní několik podprsenek dojem z básně nezvětší. Ale možná právě ona přímočarost ukazovat věci tak, jak jsou, je tím hlavním gró a smyslem beatniků. Na nic si nehrát a to svoje prádlo klidně ukázat.

Co se týče výběru textů, rozhodně se nedá říct, že by byla dramaturgie jakkoli okázalá. Ačkoli bylo vsazeno na jména jako Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg, Gregory Corso, Gary Snyder, Roger McGough, Diane di Prima a z českých poté Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková a Inka Machulková, básně přecházely jedna v druhou rafinovaně posloupným způsobem a v metaforách šlo najít i jakousi tematickou návaznost.

Zleva Anna Staníčková, Jan Kunze a Eva Budirská. (Foto: G. Stašová)

Jak bylo v tento večer řečeno citací Lawrence Ferlinghettiho, svět je báječné místo k narození. A ono tomu tak opravdu je, pokud využíváte všechny možnosti, které se vám skýtají. Jan Kunze a jeho tvůrčí kolektiv využili prostor pro básně jakožto téměř interaktivní sled pocitů a myšlenek, které sice touto formou potěší spíše jen zasvěcené a intelektuály, ale na druhou stranu možná i lidi, kteří chtějí jen katarzně vypnout a nechat se unášet třeba na vlnách beat generation.