Šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek: Tohle bude sezóna velkých hereckých příležitostí

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jste, že se musíte seznámit se souborem, abyste mohl uvažovat o tom, kam v pozici šéfa činohry je třeba jít. K čemu jste došel?

Soubor tak trochu klamal tělem. Inscenace vykazovaly dost proměnlivou úroveň, nechci říkat kvalitu, protože se od sebe lišily i vkusem nebo náročností výkladu. Ale hlavně se lišily i hereckým pojetím. Repertoár na mě nepůsobil jednotně. Každá inscenace byla z trochu jiného divadelního vesmíru. A soubor jako celek na mě působil trochu bezbarvě, ale teď vím, že se skládá z velmi pracovitých a dobrých herců.

Na začátku této vaší odpovědi jste mne trochu vyděsil. Až po chvíli mi došlo, že nemluvíte o proměnlivé úrovni jednotlivých inscenací v průběhu repríz, což je známka neprofesionality …

Tak to jistě ne! Tak jsem to nemyslel. Jednotlivé inscenace a jejich představení jsou jedna věc, ale výraz souboru, jeho osobitost, umělecký cíl a jeho spění k němu je věc druhá.

Ale to je věc vedení souboru …

Jistě. Divadlo musí mít ideu či důvod. A i když mohly být jednotlivé inscenace kvalitní, nesouzněly, alespoň ne mně, dohromady a nepodávaly o té ideji či důvodu žádný signál.

To, o čem mluvíte, je dosažitelné v takovém kolosu, v takové továrně na umění, jakou je Národní divadlo moravskoslezské? To je přece ambice formovat soubor k vlastní poetice – a to jde spíše u menších scén než v repertoárovém divadle. Je ta ambice vůbec naplnitelná?

Je pro mne jediná možná. Velká, kamenná divadla s tradičním repertoárem mají tvořit páteř divadelní kultury národa. Komorní divadla a nezávislé soubory slaví úspěchy, zatímco ty velké tradiční scény působí na dozrávající diváckou generaci dojmem, že jim ujel vlak. Navíc tradiční souborové divadlo dnes přežívá na oblastech. My máme sice velké hrací prostory, více premiér než malé scény, ale v tuto chvíli máme dvacet herců, to zas není tak moc a já to naopak vnímám jako příležitost vytvořit významnou, srozumitelnou a rozpoznatelnou scénu, vůči které se budou ta menší divadla vymezovat.

Nemluvíte také o nějaké dramaturgické linii, hlavní ose, opěrném sloupu sezóny?

Pracovně si v divadle říkáme, že tohle bude sezóna velkých hereckých příležitostí. Zároveň musíme uvádět tituly, které jsou absolutně nutné k uvádění. Za druhé, měli bychom být schopni podávat lidem zprávu o současném světě, i o lidech a vlivech, kteří jej utvářejí. To je nekonečně dlouhý proces, ale nevyhnutelný. Předchází tomu to, že soubor se musí sehrát na jednu společnou hereckou frekvenci. Aby získal vlastní, autentický divadelní jazyk a společenský názor.

Máte na mysli i třeba názor jednotlivých inscenací?

Nejde jen o dílčí názor jednotlivých inscenací. Jde o širší kontext. Je to běh na šest až deset sezón.

Potěšil jste mne – mluvíte o tom, že byste tady měl strávit deset sezón …

To je vědomí, které musíte přijmout. Samozřejmě se může stát cokoliv. Sezóna může být tak příšerná, že budu vyhozen. Ale pracuji a vím, že pracuji na něčem, co se rodí dlouho a pracně.

První premiérou nové sezóny bude Rok na vsi bratří Mrštíků ve vaší úpravě a ve vaší režii. Obrovský úkol.

To bych upřesnil. Vycházím z půdorysu Krobotovy dramatizace. Rychle mi došlo, že jsem v jiné situaci než pan Krobot, který román dramatizoval v devadesátých letech pro tehdejší soubor Národního divadla. Navíc ten román jsem přirozeně přečetl jinak než on. Spolu s Erbenovou Kyticí je to pro mne vrcholné dílo naší literatury. Začal jsem na půdorysu Krobotovy dramatizace vytvářet dramatizaci svoji. Jsou tam věci, které si od pana Krobota půjčuji, jsou tam věci, které dosud byly jen v knize. Například jsem vyšrktal všechna místní nebo dobová označení, jakýkoliv návod na rekonstrukci dobového venkova, aby se divák nedomníval, že se příběh odehrává jindy a jinde než teď a tady. A nakonec – já Rok na vsi čtu jako tragédii. Ta ves, to jsme my. Rok, to je jednotka úpadku.

Takže vaše varovné memento. Pojďme k dalším představením…

Páteř sezóny tvoří čtyři tituly. Jsou naprosto nutné k uvedení, jak jsem už řekl. Dohromady se jeden opírá o druhý. Dohromady vytvářejí jasnou zprávu o tom, kdo jsme a co tvoří náš život.

Proč jsou naprosto nutné?

Rok na vsi je nutný uvést proto, že cítím jakési chvění, jako by se po letech měla rozlomit dějinná tektonická deska. Myslím, že něco je ve vzduchu. Jak začíná Jesus Christ Superstar. Tam se zpívá: What’s the buzz… co to je za bzukot? Tato sezóna je tímto bzukotem doby prostoupena důkladně. A ten Rok na vsi je obrazem toho, že ve vzduchu něco je a my tomu neumíme čelit. A blíží se to.

Takže vůbec nerezignujete na společensko-politickou rovinu divadla, ale spíše naopak …

Politiku do toho tahat nechci, ale je to politikum. Druhým titulem sezóny bude Naše třída Tadeusze Slobodzianka. Ta hra začíná tam, kde Rok na vsi končí.

Proč jste po ní sáhli?

Ta hra je nejednoznačná a její výklad spočívá na publiku. V Polsku vzbuzuje nežádoucí emoce, které z ní dělají politickou hru. Pojednává o hrdinství, ale i absolutním srabství. A nabízí velmi silný, očistný konec. To je pro mne také důležité. Je v tom naděje, že ten nekonečný pád je vlastně zastavitelný. Je to o odpuštění, je to o pohledu do budoucnosti, která bude lepší, když si ji lepší přát budeme.

Další titul?

To jsou Opilí Ivana Vyrypajeva. Uvedeme to na naší nové komorní scéně „12“ v rekonstruované budově Divadla Jiřího Myrona v režii Lukáše Brutovského. Doposud jsme komorní tituly uváděli ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, touto inscenací v nové „dvanáctce“ zkušebna jako prostor k uvádění inscenací končí.

V divadelním klubu Divadla Jiřího Myrona se hrála inscenace Moskva-Petušky, ta je také o opilosti …

Asi je nám to vlastní (smích)… V Opilých je čtrnáct postav, které mají jednu společnou vlastnost: všichni jsou zpití pod obraz. Každý sám a všichni dohromady. Neznamená to, že jsou to opilci. Jsou to lidi, kterým se přihodí opilost. Taková opilost, o které se říká, že skrze opilé lidi promlouvá bůh. Jsou to lidé, které opilost dovedla do jistého momentu jejich života, v němž se ten život zásadně změní. Když to shrnu: V Roku na vsi lidé trpí zhoršujícími se vzájemnými vztahy, které „vyléčí” katastrofa druhé světové války v Naší třídě. A ty samé lidi – tedy nás samotné – potkáváme v půlnoční opilosti, kdy nám kážou jasnou myslí o vyléčení sebe a vyléčení světa. Dohromady tyto tituly tvoří jeden životní oblouk.

Ta hra přece není prvoplánově o alkoholovém opojení. Právě naopak.

Ano, já si myslím, že to může být i o střízlivosti nebo o jistém vystřízlivění.

A jaký bude čtvrtý titul?

Ionescův Král umírá. O králi, prvním člověku světa, který po mnoha stech let zjistí, že umírá. Tento titul také uvedeme ve Dvanáctce. V hlavní roli smutného klauna s Františkem Večeřou.

Ještě pár inscenací nám ale zbývá…

Ano, uvedeme i několik titulů, které s touto dramaturgickou linií nejsou tak úplně spjaté. Bude to Dokonalá svatba Robina Hawdona, vynikající komedie s krásnými hereckými příležitostmi. V hlavní roli vystoupí nová posila našeho souboru Petr Panzerberger, kterého Ostraváci znají z Komorní scény Aréna. Další důležitou postavu zahraje Kateřina Vainarová, která se vrací do souboru. Následovat bude Výnosné místo A. N. Ostrovského v režii uměleckého šéfa Arény Ivana Krejčího, které si necháme přeložit Tomášem Vůjtkem. Aby ta hra pozbyla dobovou lokalizaci…

Ještě se vraťme k hereckým úkolům …

Největší úkol v Roku na vsi mají František Strnad jako rybář, Tomáš Jirman v postavě starosty a po letech na jeviště přivedeme Stanislava Šárského ve velké roli faráře. U Naší třídy je to vyrovnané, je tam deset lidí stále na scéně. Nicméně stěžejní příběhy vyprávějí postavy pánů Fišara a Čapky a dam Cónové a Logojdové.

V Opilých?

Tam se představí mladší členové souboru a dost zajímavých hostů, mladých tváří z ostravského hereckého podhoubí. Ve Výnosném místě mají hlavní úlohy Jan Fišar a Ivan Dejmal. Na závěr sezóny uvedeme v Divadle Jiřího Myrona ještě komedii Johna Hodge Rádce. To je hra, která získala před šesti lety Olivierovu cenu pro nejlépe napsanou hry roku. Dvě hlavní postavy, Stalina a Bulgakova, sehrají František Strnad a Vladimír Čapka. Je to komedie. Bulgakovovi zakážou psát o Moliérovi. Docházejí mu peníze, vypadá to, že celá rodina zemře hladem. V té situaci dostane zadání: napsat oslavnou hru o Stalinovi. Nejde mu to. A pak přijde záhadná postava a nabídne se, že mu pomůže. Ukáže se, že je to Stalin sám. A píše příšernou hru, kterou nacvičují důstojníci NKVD. Protože na nic jiného nemá čas, stát řídí Bulgakov.

Tak to bude určitě komedie! Už se těším!