Kočky se budou prohánět po ostravských střechách, prozrazuje režisérka Gabriela Petráková

Národní divadlo moravskoslezské uvede ostravskou premiéru Koček už 20. září. To je téměř za dveřmi. Jste na tuto divadelní událost připraveni?

Jedno z divadelních pravidel říká, že před každou premiérou bychom potřebovali mít ještě týden zkoušek. A tak tomu je i v případě Koček. Všichni pracujeme na plné obrátky. Je to pro náš soubor velká výzva, protože v Kočkách je vedle zpěvu velmi dominantní také taneční složka. A všichni to tak i cítíme. Takže jsem přesvědčena, že tato inscenace bude pro nás dalším milníkem a pro diváky skutečným zážitkem.

Kočky se staly jedním z největších triumfů skladatele Andrewa Lloyda Webbera. Přitom právě tento muzikál je velmi specifický. Říká se, že postrádá výraznou dějovou složku. Přiblížila byste, prosím, o čem vlastně vaše Kočky budou?

Kočky nemají velké dramatické konflikty, ale dějovou linku, tedy příběh, rozhodně ano. Každý rok se setkávají kočky z celého okolí a sděluji si svoje osudy a životní příběhy. Společně se svým velekocourem Starobylem Vznešeným pak rozhodnou, která z nich dostane šanci druhého života. A právě ta mozaika jejich příběhů, zpracovaná scénicky, pěvecky a náročnou choreografií, je to magické, co diváky na Kočkách na celém světě fascinuje.

Andrew Lloyd Webber právě po fenomenálním úspěchu Koček zavedl dvě formy licence: repliku a non-repliku. Jakou podobu má ostravská inscenace?

My tradičně od vlastníků práv Andrewa Lloyda Webbera získáváme licenci na non-repliku. Dává nám tak prostor pro vlastní tvůrčí nápady. Londýnské Kočky se odehrávaly na smetišti, pražské na půdě domu, bratislavské Mačky, které jsem před dvěma roky režírovala, jsme umístili do opuštěného londýnského obchoďáku. Ty naše se budou toulat po ostravských střechách. Jistou tvůrčí volnost mají i choreograf, scénograf i výtvarnice kostýmů. Ale jistá pravidla, respektive principy, musejí být zachovány. Postavy musí být skutečně kočky, choreografie musí vytvářet stylizaci kočičího pohybu a vše na jevišti musí být zvětšeno v poměru k realitě 1:3. Tak, aby byl patrný poměr velikosti koček k rekvizitám a všemu, co se na jevišti objeví.

Sama jste přiznala, že tento muzikál klade rovněž velké nároky na choreografii, která předpokládá velkou fyzickou odolnost a náročnost. Pocítili ji během zkoušení muzikáloví herci?

Herci potili krev a budou ji potit i při každém přestavení. Příprava i zkoušky jsou pro ně velice náročné. Nejprve ze všeho je choreograf Pavel Strouhal driloval právě v té stylizaci kočičího pohybu. A jak říká, jeho cílem bylo, aby herci po příchodu domů začali jíst z misek na zemi, tak jako skutečné kočky.

Nedílnou součástí inscenace je vizuální složka, která se týká scény a kostýmů. Jak budou ostravské Kočky vypadat?

Scénografem je tentokrát šéf výpravy NDM David Bazika, který pro náš soubor a režiséra Jiřího Nekvasila vytvořil i scénu k předchozímu muzikálu Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar. Výtvarnicí kostýmů je Ludmila Varossová, se kterou jsem spolupracovala už na bratislavských Mačkách, ale její návrhy pro Ostravu jsou úplně nové. Jak jsem uvedla, náš příběh se odehrává především na střechách Ostravy. Víc ale neprozradím. Nechme raději divákům nějaké to překvapení.

Libreto přebásnil Michael Prostějovský, který se s ním potkával už řadu let. Je právě jeho překlad stěžejním prvkem inscenace? Jakou cestou se vydal?

S Michaelem spolupracuji já i divadlo od roku 2010, tedy od mého nástupu na místo režisérky a šéfky souboru opereta/muzikál. Kočky jsou ale jeho přebásněním již z dob dřívějších. Česká premiéra se konala v Praze v roce 2004. Byl také spoluautorem slovenské verze. Jak jsme spolu častokrát diskutovali, českou verzi považuje za to nejobtížnější, co kdy psal. T. S. Elliot je totiž jedním z představitelů anglosaské nonsensové literatury. To znamená, že původní text má tři roviny. Za prvé reálné sdělení. Kupříkladu: jede vlak. A skutečně jde o to, že jede vlak. Druhou rovinou jsou anglické reálie, pro našeho diváka těžko uchopitelné a sdělené na velmi krátké ploše textu. Tam je musel nahradit reáliemi, které budou našim divákům srozumitelné. A tou třetí jsou právě ony nonsensy, tedy zvukomalby, které cosi symbolizují, ale jsou absolutně nekonkrétní. Dále musel dát kočkám česká jména, která nějakým způsobem připomínají ta původní anglická. Podstatné je to, že jeho česká verze vystihuje skvěle původní Elliotův text a je pro českého diváka naprosto srozumitelná. A schválit jeho text musela tenkrát přímo manželka autora.

Velice inovativní pojetí získaly Kočky v Brně. Vydala jste se jako režisérka také cestou experimentu?

Pokud vím, brněnský experiment, tedy Kočky bez koček na večírku zhýralé společenské smetánky, která se stylizuje jen maskami do čtyřnohých miláčků, byl jednorázový experiment, kterému vlastníci práv dali zelenou. A jak jsem už uvedla, stejně jako předtím i nyní je zachování kočičího světa jednou z licenčních podmínek.

Slavná melodie Memory (Vzpomínky) je jednoznačně největším hitem a poznávacím znamením Koček. Je zvláštní, že jej skladatel Lloyd Webber dopsal až později na žádost režiséra Trevora Nunna. Ten měl pocit, že muzikálu chybí melodie, kterou by byl příznačný. Znamená to, že jeho hudba není tak zajímavá jako další divadelní složky?

Nebylo to úplně na žádost Trevora Nunna. Sám Lloyd Webber cítil, že mu v Kočkách chybí „velká muzikálová árie“.  I ostatní hudba je skvělá, melodická, rytmická, strhuje diváky i herce na jevišti. Ale vše kromě Memory vznikalo jako zhudebnění Elliotovy poezie. A klenutou „muzikálovou árii“ na hotové texty zkrátka nezkomponujete. Proto přišel LloydWebber na to, že nejprve takovouto melodii složí a pak se ji Trevon Nunn otextuje. Přesněji řečeno, použije některé fragmenty jedné z básní a doplní vlastními slovy ve stejném kontextu. Proto je pod touto písní jako autor textu podepsán vedle Elliota i on.

V brněnské inscenaci byla partitura muzikálu upravena pro šestnáct hráčů. Tento počet byl oproti původní londýnské verzi značně snížen. Zachováte ve svém nastudování původní obsazení?

Úsporná opatření, pokud jde o velikost orchestru, bohužel postihla už i Londýn. I tam dnes často hraje jen šestnáctičlenný orchestr. V nenávratnu jsou doby, kdy se velikost orchestru na Broadwayi určovala počtem diváků v sále. Malé divadlo, skromnější orchestr, velké divadlo, velký orchestr. Vlastníci práv dnes ke Kočkám jinou partituru, než pro těch 16 hráčů, ani neposkytují. Ale i při striktním dodržení licenčních podmínek použijeme náš orchestr ve větším obsazení. Některé nástroje se kupříkladu zdvojí, takže zvuk orchestru u nás bude mohutnější, než kdyby sedělo v orchestřišti jen těch 16 hráčů. Náš orchestr tedy bude mít hráčů 24 a bude tedy největším orchestrem při uvádění Koček u nás a na Slovensku. A právě tyto změny má mimo jiné na starosti dirigent Marek Prášil, který je podepsán pod hudebním nastudováním.

Legendární nastudování Koček bylo spojeno s první dámou muzikálové choreografie Gillian Lynne, která letos zemřela ve věku požehnaných 92 let. Právě ona vtiskla hercům a tanečníkům ony nezapomenutelné kočičí pohyby. Může se i ostravské nastudování opřít o osobnosti velkého formátu?

Jak jsem uvedla, stylizace kočičího pohybu je jednou z licenčních podmínek a cokoliv na tom měnit by byla škoda. Takže všichni choreografové včetně Pavla Strouhala se jejím originálem samozřejmě inspirují, ale přímo kopírovat ji nesmí. Co se týče osobností, myslím, že je důvod se těšit na Grizabellu Hany Fialové či Kataríny Hasprové, Starobyla Vznešeného určitě zajímavě podají Juraj Čiernik a v alternaci Jan Drahovzal. Obsazení Koček bude zkrátka tak pestré, jak jen kočky mohou být.

Lloyd Webber letos oslavil sedmdesátiny. Jedním z dárků tomuto muzikálovému mágovi může být i vaše inscenace. Myslíte, že se přijede na ostravské nastudování podívat?

Andrew Lloyd Webber ještě nikdy Českou republiku nenavštívil. Našeho Josefa a jeho úžasný pestrobarevný plášť navštívil libretista Tim Rice, premiéru Rebeccy skladatel Sylvester Levay, přímo s námi spolupracoval Alaine Boublil. Takže velké osobnosti světového muzikálu se našemu divadlu rozhodně nevyhýbají. V případě Koček přijedou na premiéru zástupci jeho firmy, se kterou jsme uzavřeli licenční smlouvu. Samozřejmě bychom krále světového muzikálu rádi v divadle někdy přivítali také. Vzhledem k tomu, že držíme jako divadlo oficiální rekord v počtu jeho uvedených titulů, není nic vyloučeno. Je to jeho už pátý muzikál v NDM a přitom jsme během jedné sezóny měli na repertoáru hned čtyři jeho muzikály.

Viděla jste filmovou verzi z roku 1998? Jak se vám líbí? 

Tehdy šlo spíše o studiový záznam divadelní verze. Pro toho, kdo neměl možnost vidět divadelní originál, to bylo velmi inspirativní a samozřejmě i poučné. Ale tomuto záznamu chyběl jeden velmi důležitý fenomén. A sice divák. Kočky jsou od samého počátku postaveny na přímém kontaktu herců s diváky. Právě původní londýnská verze byla uvedena v budově, která nebyla klasickým divadlem, a tak chyběla i ta běžná hranice jeviště a hlediště.

Říká se, že umělec nejvíc miluje to, čím právě žije. Jak jste na tom s oblibou Lloyd Webberových muzikálů vy. Také momentálně nejvíc obdivujete Kočky?

Zásadně režíruji jen takové tituly, které mně inspirují a fascinují. Ale jakmile na premiéře dostanete na jevišti za potlesku diváků kytku, předáváte tím symbolicky celé dílo souboru a kolegům, kteří inscenaci po dobu jejího uvádění opečovávají. V mém případě šéfky souboru to samozřejmě neplatí úplně. Ale když chystáte novou inscenaci, musíte se jí věnovat naplno a žijete jenom jí.

Dřívější pražská inscenace Koček skončila už po první sezóně, nebojíte se podobného osudu? 

Rozhodně ne. Pražská inscenace byla naprosto skvělá. Odehrálo se přibližně 160 představení, takže o neúspěchu nemůže být řeč. Ale tehdy nebyl fenomén Cats – Koček v Česku dostatečně známý a produkce tehdy při propagaci málo zdůrazňovala, že jde o další muzikál Andrewa Lloyda Webbera, tedy autora Ježíše a Evity, které tehdy pražští diváci důvěrně znali. Dnes jsou Kočky známé. Osvěta dostatečně dala prostor londýnskému originálu, hrály se v Brně a v Plzni se staly dokonce muzikálem s největším počtem repríz tamního Divadla J. K. Tyla v jeho historii. Dnešní divák je mnohem poučenější než tenkrát v roce 2004.

Jaké je vaše největší přání s ohledem na premiéru Koček?

Budete se divit, ale mým největším přáním je, aby se včas dokončila rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona, aby diváci měli kam jít a my měli kde hrát.