Kytarista a skladatel Jan Gajdica: Miluji psaní pro divadlo, protože je zde svoboda, kterou jinde neznám

Jak vlastně došlo k nabídce vytvořit hudbu k činohře Diabeł Łańcucki?

Jde o obrovskou náhodu, jak už to v životě bývá. Nabídku na spolupráci jsem obdržel od Vojty Štěpánka (současného šéfa činohry NDM, pozn. red.), kterého znám ze „Slávka Nováka“, naší hry v klubu Les o neuvěřitelných výkonnostech opravdového herce. A tento Vojta mi jednou volá, zdali nechci napsat muziku na festival. Já, aniž bych si cokoliv ověřil, jsem drze řekl: Jasně. V domnění, že půjde o nějakou drobnost. No a potom už jsem dostal informaci od paní produkční, že polská strana se chce se mnou setkat v hotelu Imperial. Tady jsem si řekl: A sakra. Prostě jsem neuváženě řekl Yes, ale jsem nakonec za to rád.

Není to tvá první muzika k divadlu, nedávno jsi vytvořil zajímavou „undergroundovou“ suitu k tebou zmiňovanému Slávku Novákovi dramatika Tomáše Vůjtka. V čem byla práce na obou projektech odlišná?

Tak především tady šlo o spolupráci na dálku a v polštině. Slávka jsem si vysnil a hudba se psala sama na padnoucí texty Tomáše Vůjtka, který má skvělý smysl pro rytmus – měl by více psát texty pro naše přední národní umělce a být tak bohatý (smích). Zde texty, a podotýkám nádherné, napsal Maciej Rembarz, a ty jsem si nechal přeložit hercem Petrem Pěnkavou. Ve Slávkovi jsem věděl, kdo bude zpívat, tady jsem netušil ani, jestli to bude muž nebo žena, což potom vedlo k několika transpozicím. Ale jsem za obě práce rád, každá mne obrovsky posunula.

Diabeł Łańcucki je podle režiséra Lecha Raczaka hrou, která chce obnovit pojem hříchu, restaurovat funkci lidského svědomí a vrátit slovům jejich pravou podstatu. Čím je Diabeł Łańcucki pro tebe? O čem a o kom je?

Přiznám se bez mučení, že tady pro mne jazyková bariéra (nejsem žádný lingvista) byla trošku překážkou a nešel jsem až tak po linii příběhu, ale po textech písní. Věřil jsem režisérovi Lechu Raczakovi, což je polská divadelní legenda už od 60. let, a zaměřil se pouze na inspiraci textem. Nešel jsem po historické stylizaci, ale napsal jsem muziku relativně nezatíženou žádnou dobou, jestli se to tak vůbec o hudbě kdy dá říct. Ale abych nelhal, něco jsem si o Stanislawu Stadnickém přečetl. Když jsem pak viděl výsledek, který byl vizuálně velmi výrazný, úplně jsem se nespletl.

Jak vznikala a pro jaké nástrojové obsazení je tvá hudba?

Nástroje jsem si vybral po konzultaci s Lechem, tak aby byly tzv. „plenerove“. Nakonec se mu nelíbil klavír, zdál se mu příliš komorní, a tak jsem ho vyměnil za akordeon. Cílem bylo vyniknout v prostoru, aby hudba podpořila vizuál. Měl jsem na ni čas, a tak jsem se krásně přes léto, když všichni dovolenkují, pinožil nad partiturou a občas zašel na dvě deci, abych úplně neztratil kontakt s okolním světem.

Hudba k divadelním představením je specifický žánr, jedním z jeho cílů je „trefit se“ do té správné emoce. Pokusil ses o to, nebo jsi ji vytvářel s jiným záměrem?

Jak už jsem říkal, psal jsem ji s tím úmyslem, že kdybych měl tu možnost ji představit např. Paulu McCartneymu, mohl on na ni říct: hele, chlape, to beru pro svou kapelu (smích). Ale jinak miluji psaní pro divadlo, protože je zde svoboda, kterou jinde neznám. Nikdo neřeší, že to není současné či že se to pro rádio či festival nehodí. A dokonce jsem si mohl vpašovat i své oblíbené art-rockové vlivy. V jiné oblasti by mne s tím dnes hnali.

Jaká byla spolupráce s polským režisérem a autorem scénáře?

Popravdě jsem je viděl před realizací jen jednou, vše ostatní probíhalo emailem. Ale jsou to profesionálové, takže jsem je doufám nezklamal.

Během samotné premiéry inscenace zazněla tvá hudba nahraná v polském rozhlase, do níž herci zpívali živě. Kdo se podílel na natáčení a jaké bylo v polském rozhlase zázemí?  

Natočili si to sami. Já poslal partitury, které jsem konzultoval s Vlastíkem Ondruškou. S výsledkem jsem byl spokojen, až na to, že mi vyhodili trombón, pro který píši v poslední době nejraději. Ani nevím, proč to udělali, vždyť je to tak „plenerovy“ nástroj. Třeba mistr nepřišel na natáčení.

Jak jsi spokojen s premiérou, které ses zúčastnil? Povedlo se to tak, jak sis přál?

Já jsem spokojen maximálně, ač hotový produkt jsem viděl až na místě. A lidem se to také líbilo. Poláci jsou úžasné publikum, což všichni víme. Celý den pršelo a já jsem byl stále mrzutější, že představení nebude, ale nakonec se nad námi kdosi nahoře smiloval a mohli jsme hrát.

V čem byla pro tebe tato zkušenost podnětná a inspirativní?

Děkuji, že jsem byl lehce neuvážený a kývnul na tu nabídku. Jak jsem již říkal, divadlo mám nejraději a píše se mi pro něj s radostí. Chci teď napsat nějakou muziku k 50. výročí Jana Palacha s velkou orchestrací, něco na způsob dávných Nových syntéz. O libreto jsem požádal básníka Jakuba Chrobáka, tak snad to vyjde. Takže ještě jednou díky, Rzeszowe, díky mezinárodnímu festivalu Trans/Misje, díky za příležitost hlavnímu organizátorovi, panu řediteli Janu Nowarowi a díky Vojtovi, že si na mne vzpomněl. A děkuji tobě a Ostravanu.cz za totéž.