Největší motivací je zodpovědnost, říká Tomáš Bury Baran, vydavatel respektovaného zinu Buryzone

V Ostravě moc tištěných kulturních časopisů dlouhodobě nevychází. Kromě Buryzone zřejmě jen Protimluv a snad i komiksový fanzin BubbleGun. Co tedy byl první impulz, že jsi v roce 1997 začal vydávat Buryzone, respektive co tě na této činnosti láká?

Těmi prvními impulzy určitě byly záliba v hudbě, chuť něco tvořit a hlavně přístup ke kopírce zdarma. Tak tedy vyšlo v létě 1997 první, dvacetistránkové číslo zinu klasickou metodou „cut and paste“, čili vystřihni a nalep. Prostě si vytvoříš něco sám, svépomocí a dokážeš si, že k vydávání časopisu nepotřebuješ mít obrovský kapitál a být profesionálním novinářem.

To je pravda…

Prostě časopis, podzemní tiskovinu, zin, fanzin či samizdat, říkejme tomu jakkoliv, může vydávat kdokoli a záleží jen na něm, o čem bude, jakou bude mít periodicitu a jak bude vypadat. A tak nějak se to u mě vleče už těch pár let.

Jinak v Ostravě těch nezávislých časopisů/samizdatů opravdu moc v dnešní době není. Protimluv se zaměřuje hlavně na umění v širším směru. Tam někam bych zařadil i bulletin Krásná Ostrava, který vydává čtvrtletně okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Pak je tady ještě Napalmanach, kterého sice vyšla pouhá dvě čísla, ale věřím, že další zase někdy vyjde. Co se týká BubbleGunu, tak ten založili dva komiksoví nadšenci v Brně. Jeden aktuálně žije v Praze a druhý se vrátil zpět do Ostravy, abych tě upřesnil. Aktuálně je venku desáté číslo, které mapuje tvorbu podle mě nejlepšího tuzemského autora komiksů Lukáše Diváckého.

V prvé řadě díky za upřesnění a doplnění. Každopádně jsi zmínil to, na co jsem se chtěl zeptat, to znamená, že v dnešní době není uměním časopis začít vydávat, ale spíše je obtížnější v té práci pokračovat a po dvou třech číslech ji nezabalit. Což platí vždycky, protože také v devadesátých letech začala vycházet spousta fanzinů, nicméně většina dříve či později skončila. Ty však nadále pokračuješ… Navíc osmdesát možná dokonce devadesát procent příspěvků píšeš sám…

V devadesátých letech byl opravdu jakýsi zinařský boom a vydrželi jen ti nejsilnější. Ale později v letech nultých se přivalila vlna čerstvé mladé krve a v dnešní době to s podzemními časopisy není zas tak špatné. Není uměním založit blog o čemkoliv a nazývat se žurnalistou. Daleko více energie stojí něco vytvořit, něco hmatatelného, čím podle mě časopis, který můžeš fyzicky držet v ruce, určitě je. A právě ta spousta energie a volného času prostě někoho odradí a v životě si najde jiné priority.

V čem nejvíce se za těch jednadvacet let tvá práce změnila? Máš pocit, že díky tvým zkušenostem nyní děláš vše snadněji, nebo je všechno daleko obtížnější? 

Právě že s přibývajícím věkem je složitější najít si volný čas a chuť do psaní. Občas se dostaví i syndrom vyhoření. Na druhé straně pomáhá ta jakási vypsanost, za ta léta nabyté zkušenosti a orientace v daném prostředí.

Máš nějaký recept na to, aby se z takového vydávání nestal stereotyp? 

Největší motivací je asi nějaká zodpovědnost, když třeba dostaneš od kapely nahrávku na recenzi. Ta kapela si s ní dala určitou práci a to samé očekává od tebe. A taky se špatně poslouchají otázky od kamarádů a čtenářů typu: „Kdy bude další číslo?“ Ovšem nemůžu tvrdit, že se občas nějaká krize nedostavila. Dokonce během těch let byly dvě tříleté pauzy. Ale o konci jako takovém jsem neuvažoval nikdy. Na stereotyp je nejlepší pořád objevovat nové kapely, které pak můžeš zprostředkovaně představit dalším lidem, vymýšlet zajímavější otázky pro rozhovory, zpestřující články a podobně.

Říkáš zodpovědnost. To je docela trefný postřeh, protože když tento poznatek obecně vztáhneme na kulturně-společenské prostředí, tak mnozí si právě zodpovědnost za své činy nechtějí přiznat… I proto jsi možná vytrval, zatímco mnohé a třeba i ambicióznější projekty uvízly někde „napůl cesty“…

Tráva je zelená, voda je mokrá a hlad má velké oči. (úsměv) Stejně jako počáteční ambice. Ovšem realita je kolikrát jiná a záleží na daném jedinci, jak k ní přistoupí a uchopí ji. Někoho to semele, někdo začne stagnovat, aby za čas stejně vyhořel. Ale samozřejmě existují tací, kteří se do svých činností pustili natolik vehementně, že nabraly obřích rozměrů. Stačí zmínit například festival Brutal Assault.

Každopádně Buryzone si nadále drží černobílý formát A5, přičemž každé číslo mívá od osmdesáti do sto čtyřiceti stran. V čem tedy vidíš kouzlo této varianty? Neuvažoval jsi o přechodu k barevné verzi, respektive k profesionálnímu tisku?

Formát A5 mi přijde nejsympatičtější a zároveň je hodně praktický, vejde se do kapsy. A to ostatní se odvíjí od hesla „za málo peněz, hodně muziky“. Což barva docela prodraží. Dále vhodně zvolenou velikostí písma neplýtvat zbytečně místem a ten počet stran se následně vyvine podle nashromážděného materiálu. Od počátku byl Buryzone klasickým xeroxovaným časákem, což se změnilo u 18. čísla (2007) a od té doby je tisknut profesionálně v tiskárně. I za tímhle hledej nižší cenu.

Soutěžit na poli hudby či kultury je vždy poněkud zavádějící a ošidné, nicméně je třeba zdůraznit, že Buryzone patří k nejrespektovanějším českým médiím zaměřující se na tvrdší odrůdy metalu, rocku a hardcore. V rámci cen Břitva, kde hlasují hudební redaktoři, se Buryzone pravidelně umísťuje v první desítce, ale získal také umístění v první pětce, a to v konkurenci celé řady profesionálních časopisů, televizních stanic, rozhlasových pořadů a podobě… Čím si myslíš, že je tvůj zin pro pisatelské kolegy zajímavý a lákavý, že pro něj hlasují?

Ceny Břitva jsou dle mě spíš taková anketa. Jedněmi zatracovaná, druhými vzata na milost. Tohle snad ani nejsou závody, protože nikdo to nedělá pro nějaké ceny. Všichni se víceméně pohybujeme v undergroundu nebo minimálně mimo mainstreamový okruh. Navíc se většinou známe spoustu let, navzájem se podporujeme, inspirujeme a respektujeme. Takže je fajn dostat takovouhle pozitivní zpětnou vazbu, ale těch adeptů je daleko víc a záleží na tom, které periodikum ten který rok zrovna vyjde.

Také tvá čtenářská základna je poměrně silná. Buryzone totiž nekupují výhradně tví kamarádi, respektive o něj nemají zájem jen kapely, která tam mají rozhovor nebo recenzi, jak se děje v mnoha jiných případech. Čím tedy podle tebe dokážeš de facto náhodné čtenáře na festivalech a koncertech, kde obvykle Buryzone prodáváš, oslovit a zaujmout, když nespoléháš na žádnou masivní reklamní kampaň?

Nějaké reklamní info probíhá vždy, samozřejmě v rámci tohoto podzemí, a kdo vědět chce, tak ví. Zhruba dvě třetiny nákladu se prodávají přes různé podzemní distribuce a labely, takže tam vůbec netuším, kdo si je koupil nebo objednal. Na koncertech už to jsou potom lidé, které dlouhá léta znám, tedy členové kapel, jiní zinaři, pravidelní návštěvníci akcí a podobně, a oni tak nějak už vědí, asi, co očekávat.

Určitě jsou zde plusové body, které Buryzone dělají jedinečným… V prvé řadě se na rozdíl od mnoha jiných nesnažíš hrát na nějaký super hudební magazín s (rádoby)profesionální žurnalistikou, jak jsi ostatně už řekl, ale pořád je v tvé práci cítit určitá přirozenost a určité undergroundové nadšení…  Vnímáš to podobně?

Stejně jako já nejsem profesionálním žurnalistou, tak prostor v zinu dostávají kapely, které hrají pro radost a nadšení. (úsměv) Vždy jsem se snažil zprostředkovat díky rozhovorům kapely, které jsou něčím zajímavé, dříve z různých až exotických koutů světa, dnes spíše ty mladé, nadějné. A hlavně napříč různými žánry, i když pořád v rámci hard&heavy. Je jedno, jestli to je metal, punk, grindcore či hard core. A občas právě překvapit něčím jiným.

Další přidanou hodnotou Buryzone je to, že nechybí třeba komiks a také často otiskuješ několikastránkové reportáže, a to nejen z hudebních turné z celého světa (Mexiko, Bělorusko, Spojené státy a podobně), ale i z cestovatelského prostředí, a také si nevybíráš jen reportáže od metalových kapel, protože jsi uveřejnil třeba i report z cesty Janáčkovy filharmonie po Japonsku. A hlavně ty dlouhé, ale zajímavé reportáže jsou v současnosti v tištěných médiích, kde se preferují krátké texty, vzácností… Máš stejný názor?

Jsem amatérský komiksový fanda, tak mi přišlo fajn tam mít něco z toho nehudebního prostředí. No a cestopisy právě k zinům neodmyslitelně patří a čtenáři včetně mě je přímo vyhledávají. Je super si přečíst o místech kdekoli na světě, jak to tam chodí, kde jsi sám byl nebo se třeba chystáš. V tomhle je třeba skvělý zin V prach cest z Orlové, kde jsou otištěny pouze cestopisy. Své kouzlo mají i staré knížky od Zikmunda a Hanzelky.

Důležité je hlavně zjistit, jestli nějaká kapela pojede nějaké souvislejší turné a hlavně se s někým z nich domluvit, jestli by to nesepsal. Ne každý se na to cítí a má čas. Takhle se třeba objevily reporty Sheeva Yoga odkudkoliv, to samé Malignant Tumour, Ingrowing z USA hned dvakrát, stejně tak See You in Hell, Konfident navštívili Mexiko, Spasm Mexiko i Ukrajinu. To jen tak namátkou. Tuzemské kapely prostě rády a hlavně často jezdí do zahraničí. Tak proč se nepodělit o zážitky?

Ta Janáčkova filharmonie se objevila rovnou dvakrát. Poprvé, když vyrazili do Japonska, podruhé do Spojených států. Sepsala mi to kamarádka, která tam tehdy hrávala na příčnou flétnu, a musím uznat, že se jí ty reporty povedly. Byly zajímavé, vtipné a hlavně čtivé.

Buryzone se rovněž dostal na stránky jedné bakalářské práce, protože se o něm v roce 2009 zmiňuje Miroslav Blažek, tehdejší student Katedry informačních studií a knihovnictví z Masarykovy univerzity v Brně… Můžeš prozradit více? 

Tak jsem si to schválně našel a nejsem si jistý, jestli to je nějaká výhra. Klučina prostě napsal nějakou bakalářku, jejíž součástí je seznam (neúplný) podzemních tiskovin, ke kterým se dostal. Takže jsem jeden z několika desítek zmíněných. Jinak ta práce nemá žádnou vypovídající hodnotu na téma zinařství.

To už trochu lépe vypadá kniha Křičím: To jsem já!, i když i k ní mám určité výhrady. Přesto širší veřejnosti nastiňuje, o čem že to ty fanziny jsou. Daleko zajímavější práce se mi jeví článek publikovaný ve vědeckém časopise Historická sociologie 2/2016, kde je dané téma poměrně slušně rozvinuto a čtenář si udělá daleko ucelenější obrázek o tomto tištěném médiu.

Jak bys hodnotil v současnosti ostravskou, a to nejen metalovou scénu? 

Předně bych asi zmínil, že je hodně smutné, jak se město Ostrava aktuálně staví k hudební kultuře. Co se týká ostatních odvětví, si myslím, je vše celkem v pořádku. Ovšem v oblasti hudby dá město několik miliónů na soběstačný festival Colours of Ostrava a má splněno. Naopak menší kluby, které dávají šanci menším nebo začínajícím kapelám, v podstatě přežívají, pokud už nezanikly. V dnešní době až na pár živořících výjimek si kapely nemají kde zahrát, kde zorganizovat koncert. To je smutná vizitka někoho, kdo se chtěl stát městem kultury. Co se týká interpretů samotných, tak v Ostravě a okolí vždy byla vyloženě líheň talentovaných muzikantů a vznikla zde spousta zajímavých kapel. A pokud se nějaká rozpadla, na jejích troskách vznikly dvě kapely nové. A to právě napříč žánry. Stačí zmínit třeba Filip M, Malignant Tumour, Banana, The Band Line, Sheeva Yoga a spousta dalších kapel kolem jejich členů, BBYB, Café Industrial a další.

Na závěr zmiňme, že jsi také dlouhá léta jezdil, a to nejen na zahraniční turné, s kapelou Malignant Tumour. Co se ti vybaví, když slyšíš jméno této kapely?

Tak Malignant Tumour znám spoustu let, v podstatě od začátků, a je zajímavé sledovat, kam až to tahle kapela díky usilovné práci za těch 27 let dotáhla. Kluci se prostě jednou ozvali stylem: „Zítra jedeme do Švýcarska na pár koncertů a potřebujeme, aby jel někdo s námi. Nechceš jet?“ Později jsem s nimi vyrazil i do Itálie, na turné po bývalé Jugoslávii, po západní Evropě a taky na nějaké jednotlivé akce nejen u nás. V podstatě šlo o to, aby měli k ruce někoho mimo kapelu, kdo se postará o ostatní věci jako prodej merchandisingu, pohlídá zvuk a podobně. Jinak je turné pořád jen o čekání na něco. Čekáš, než dojedeš na místo. Čekáš, než přijde pořadatel, a pak čekáš, než bude večeře. Čekáš, než přijdou lidi. Čekáš, než odehrají předkapely a čekáš, než odehraje hlavní kapela. Čekáš, než se půjde spát. Čekáš, než uběhne těch nekonečných několik set kilometrů cesty do dalšího města. Ale jinak je to hlavně velká párty a spousta zábavy!

A která historka s touto partou tě napadne jako první?

Těch historek by bylo spousta. Třeba když nám po ránu v jednom jihočeském městě bránil číšník místní hospody v odjezdu vlastním tělem, protože: „Tamten pán s dopravním kuželem na hlavě mi nezaplatil!“ To prostě jeden dotyčný místo spánku volil družbu s fanoušky. Stejný nejmenovaný kapelník uprostřed Maďarska během krácení dlouhé chvíle u slovního fotbalu vykopával nepoužitelnými slovy jako volant, talíř nebo rádio. To jsme radši šli hrát prší a já během několika her přišel o pár stovek. Jindy si zase jiný člen v holandském coffee shopu objednal místo „bílé vdovy“ (the white widow) dva gramy bílého okna (the white window). To by bylo fakt na dlouho. Některé ty zážitky jsou sepsány ve starších číslech Buryzone v rámci tour reportů.

Také jsi měl nezanedbatelnou roli v klipu jejich písně Saddam Hussein is Rock´n´roll. Jak na natáčení tohoto klipu vzpomínáš? 

Já hrál už v prvním videoklipu, který se dějově točil okolo „výprodeje století“ jednoho hypermarketu. Bylo nás asi dvacet komparsistů a točilo se venku v lednových mrazech.„Saddám“ byl zase jiný extrém, protože se točilo uvnitř uprostřed léta, navíc v těch kostýmech… Na to, jakou má ten klip sledovanost, vznikal v naprosto amatérských podmínkách, na pouhé dva záběry, takže žádný střih. Jo, byla to zábava.