Pracuji s myšlenkou pozitivní apokalypsy, říká ostravský vizuální umělec Marius Konvoj

Vím, že pocházíš z Valašska, ale jsi již dlouho usazený v Ostravě. Co pro tebe tohle město znamená?

To je ta nejtěžší otázka na začátek, ale přitom je to zásadní. Ostrava pro mě znamená mnoho. Je to možná o tom, že spíše ona přišla za mnou. Narodil jsem se v osadě Bynina u Valmezu a tam stojí DEZA (Dehtové závody Valašské Meziříčí, pozn. redakce). Byl jsem tak od malička nevědomky konfrontován s těžkým chemickým průmyslem a ten mě možná podvědomě navnadil jít do Ostravy. Ale bylo to taky díky kolektivnímu rozhodnutí více kamarádů s Jakubem Adamcem a dalšími, že tady prostě půjdeme. Je to místo na rozcestí a mě baví tady žít, protože cítím, že tady to má potenciál, který jinde není. Je to opravdu specifické místo a pro mě znamená možnost být u něčeho, co ještě není jasně definované. Pořád to tady mutuje, mění se. Vznikají tady zvláštní nerovnosti a situace, které jinde nejsou. Chci tady zůstat.

Spíše než Pavla Pernického tě odjakživa znám jako Mariuse Konvoje, ale tvým dalším alter egem je i Popgej, mohl bys rozvést, co tyhle pseudonymy vlastně znamenají?

Marius Konvoj – poslední mutant hrdina byl na začátku, ale pořád tenhle projekt pokračuje. Je to o tom, že tvůrce odvrhne svojí individualitu a začne tvořit buď fámu, nebo prostě odosobněné alter ego, které by ho mohlo přesáhnout a žít si vlastním životem. Marius Konvoj je mutant, dobrý člověk, dobrá idea jdoucí světem.

Proč mutant?

Tam je důležité to vnímat ze dvou rovin, jedna je vlastně čistě infantilní a vychází z popkulturních vzorů, které se mi v dětství vpily pod kůži. Druhá rovina je racionální, mutace, mutagenicita je totiž  předurčením nestálosti. Mutant není nic stálého, ale něco pořád metamorfuje. Ovšem nemusí to být vnímáno hmotně, ale i jako myšlenková figura. V Marius Konvoj je proces změny obsažen také, ale jinými slovy. Vychází to z definice slova konvoj, tedy řada vozidel přivážející obecně nějaký záměr, tedy i potenciál změny.

Už na studiích intermédií na Fakultě umění u Petra Lysáčka jsi začal systematicky pracovat s odpudivou béčkovou softwarovou vizualitou, inspirovanou osmibitovými počítačovými hrami. Co tě k tomu přivedlo a myslíš, že je to účinná komunikační strategie vůči divákovi?

To je hezká otázka v tom smyslu, že sis v ní vlastně i odpověděl. Je to lo-fi estetika, kterou jsem ale nebral béčkově, když jsem to tvořil. Vlastně jsem to tepal od roku 2004 do roku 2012, což je dlouhá doba, a to mě taky přivedlo ke grafickému designu jakožto k dalšímu tvůrčímu procesu. Ale osmibitovou vizualitu jsem bral jako proces, kdy samotná forma měla být obsahem. Forma měla říkat: tohle je technologie, která tě svým způsobem svazuje a ukazuje ti určité vizuální obrazy, které nejsou reálné, ale nějak se tě dotýkají. Není to ale realita, je to virtuální realita. Inspiroval mě kontakt s počítačovými hrami. Důležitý je ten zápas s technologií, určení tvůrčích mantinelů, limitů…Prostě mám 320 krát 240 pixelů a základní barvy a to je všechno, a teď, udělej to! Pro mě to byl takový skill, výzva a přirozeně mě to bavilo. No a co se týká komunikační strategie vůči divákovi, tak právě z toho důvodu už jsem osmibitovou estetiku opustil a vrhl jsem se na vektor. Hledám nové formy grafického designu jakožto nositele sdělení, který je více neutrální. Je tam křivka a ta je prostě chápaná neutrálně. Už to nejsou pixely v nějaké mřížce. V té osmibitovce jsem chtěl poukázat hlavně na technologii, na její limity, že zobrazovací technologie jsou vlastně takovou pastí mediální sféry. Jde to samo proti sobě, dělám animované video a přitom ho vlastně nesnáším.

Máš nějaké umělecké vzory?

Určitě… Byl jsem a stále jsem fascinován gotickým uměním, „primitivním“ uměním, hltám celý vývoj umění ve 20 století…Vzorů mám fakt hodně, od Young British Artists a Banksyho přes Neo Raucha až po Nam June Paika. Současně jsou moji největší inspirací mí blízcí přátelé: Pavla Malinová, Tomáš Motal, Andrea Neo Pekárková, The Rodina, Petr Marek, Petr Šprincl, Darina Alster, Eva Jaro, Jakub Adamec, Jan Vytiska, Martin Froulík, Zuzka Šrámková, Denisa Fialová, Daniel Vlček a skupina Record. V podstatě ale hledám vzory hlavně v jiných sférách než v těch uměleckých. Velkým vzorem je pro mě třeba mystik Eduard Tomáš.

Když jsem procházel tvé portfolio od nejstarších věcí po ty nejnovější, všiml jsem si zásadní změny tak kolem roku 2012, kterou bych popsal snad až duchovním obratem? Zatímco v raných pracích vytěžuješ motivy krvavého násilí, sexu, pudovosti a vulgarity, novější věci často inklinují k duchovním otázkám, v nichž cítím poučenost buddhismem nebo obecně východní filozofií. Je to jen můj dojem, nebo jdeš opravdu touto cestou?

Nebyl jsem vychováván v římskokatolické tradici, ale nepocházím ani z ateistické rodiny, což je zvláštní situace a takových lidí je myslím v mé generaci minimum. Byl jsem od malička obeznámen s východní filozofií a kulturou skrze mé rodiče, tím pádem mě to formovalo. Věděl jsem o tom, přirozeně ale v pubertě, a já jsem měl pubertu opožděně, jsem proti tomu kladl určitý odpor, proto jsem pracoval s vulgaritou a násilím. Ten odpor byl ale vedený jako boj proti bezstarostnosti za každou cenu. Osobně jsem se s tím musel nějak srovnat a prostě jsem měl potřebu proti tomu brojit. Po roce 2012 jsem tak nějak dospěl (s dítětem v srdci), takže á priori nepotřebuji zpracovávat a produkovat téma násilí, ale naopak hledat pozitivitu, pozitivní apokalypsu. V podstatě tenhle proces začal už na škole, za těmi školními pracemi si pořád hodně stojím a dodnes z nich čerpám. Právě diplomová práce „Osudí spravedlnosti“ je tím momentem, který už byl hodně metafyzický.

Praktikuješ nějak? Medituješ?

Právě že ne. Ale mívám v noci takové vhledy, v polospánku se občas dostávám jinam a není to sen. Tyhle stavy mě hodně nabíjí. Spíše se ale snažím vytvářet životní cestu. To je ten problém, že nejsem a ani nemůžu být s žádným konkrétním náboženstvím spjatý. Vybírám si z různých směrů střípky a skládám si pro sebe takovou mozaiku. Teď ale momentálně cvičím na stavbě na baráku (smích). Rád si občas zacvičím jógu a těším se na to, ale zatím se mi nedostává času. Zásadní pro mě je harmonizovat všední život s myslí a s hodnotami, kterým věřím, žít je každým okamžikem. Hodně lidí tu praxi odděluje, tam si zacvičí, nebo zameditují, nebo jdou někam, kde jim udělají dobře, a pak jsou jakože v pohodě, ale tak to nikdy nemůže fungovat, protože člověk znovu spadne do svých stereotypů a zažitých představ.

Jeden z neoegoactů Mariuse Konvoje.

Jsi jeden z mála umělců, kteří jsou hodně (nejen) ekologicky angažovaní. Po Ostravě tě vídávám jezdit výhradně na kole, účastníš se demonstrací, pochodů a podobně. Myslíš si, že ještě máme jako civilizace šanci ukočírovat ekologickou katastrofu, v níž se brodíme?

Jsem optimista a vlastně proto pracuji s myšlenkou pozitivní apokalypsy. Problém je, že civilizace se v tom brodí už dlouho, minimálně od průmyslové revoluce a my jsme se do toho vlastně už narodili, do industriální doby, která ale dnes končí a je nahrazovaná pozdním kapitalismem. Klade se důraz na služby a těžký průmysl se odsunul do třetího světa. Myslím, že to bude pokračovat strašně dlouho, ale prostě doufám v ten pozitivní obrat a jsem optimista. Na druhou stranu vidím, že růst je nezadržitelný, stále pokračuje a nezastaví ho žádné vizuální umění… Civilizace to před sebou tlačí, aby vlastně přežila, ale v důsledku vlastně platí to, že aby opravdu přežila, musela by strašně moc slevit. Pozitivní apokalypsa je možná, ale jen skrze změnu vnímání hodnot a museli by to provést všichni. Kapitalismus nelze rozbít, protože on je revoluce, umí mutovat a vezme si tu revoluci pro sebe. Proti tomu nelze bojovat, důležité je spíše přijmout to a rozkládat to zevnitř, a o to se vlastně sám snažím, měnit hodnotu věcí. Věci, které nemají žádnou hodnotu v rámci tržního hospodářství, by hodnotu mít měly, a ty co dnes hodnotu mají, by jí měly naopak ztratit.

Ekologická krize je úzce svázána s hypertrofovaným kapitalismem, na což také upozorňuješ skrze platformu Neoegoact, můžeš jí čtenářům přiblížit?

Je to má osobní vizuální strategie, jak věci zviditelňovat, posouvat a snad i měnit, a to skrze silnou, až agresivní vizualitu, kterou sdílím na sociálních sítích. Člověk se pořád sám sebe ptá, do čeho má investovat svůj vlastní tvůrčí potenciál, jak má komunikovat. Obecně se to na školách myslím moc nediskutuje, jak pracovat s puzením, s tvůrčím potenciálem. Vzdělávací instituce by měly otevírat otázky, jaký bude mít pro společnost přínos tvé osobní dílo, co tím naopak ztratíš nebo proč to děláš. Já se přiznám, že jsem po škole dlouho nic neudělal, protože jsem vlastně nevěděl, co dál skrze existenční obrat, který člověka hodí úplně někam jinam. Ale pak znovu potřebuješ sdělovat a něco definovat. No a sdílení prostřednictvím sociálních sítí je dobrou možností, protože tam ti lidi prostě jsou. Zároveň je zajímavé tvůrčí proces co nejvíce odmaterializovat od vytváření nějakých hmotných věcí, aktualizovat ho v čase a dát tomu všemu pravidelný rytmus. V případě Neoegoact je to každé pondělí, kdy pod hashtag vložím určitý jeden act, mem, poselství.

Působíš v kapele I Love 69 Popgejů a se svou ženou Terezou i v Marius Konvoj. Mám pocit, že tyhle projekty způsobily nejen na Fakultě umění v Ostravě silnou elektromagnetickou vlnu, která rezonuje dodnes, ale především dokázaly znovu zviditelnit ostravskou uměleckou scénu. Máš stejný dojem?

Jsem hrozně vděčný, že se to vůbec stalo, protože je to opravdu hodně o lidech, spolupráci, souznění a přátelství, které je na tom to nejcennější. S „popgeji“ jsme spustili vole love vlnu. Po nás přišli na fakultě Like She, Schwarzprior a dneska München konflikt, takže jsme něco nastartovali.

O čem ale je koncept I love 69 Popgejů, jaké je poselství?

Já myslím, že právě o tom myslet to srdíčkem, vzít si opravdově své lidské hodnoty a držet se jich až do té míry, že budou působit možná až trochu provokativně. Je to o nalézání prvotních příčin. Třeba refrén „do kostela s tebou nikdy nepůjdu, aleluja, aleluja“ můžeš třeba vyložit jako nějakou vnitřní otázku, proč bych měl chodit do kostela, když mám kostel v sobě, já jsem svým vlastním chrámem. Může to být vnímáno jako brojení proti náboženskému formalismu. Obecně jsme ve výrazu kapely vytěžili svéráz ostravského kraje. Ta radikalita, která je tady pořád přítomna, je tam zakódována a určitý umělecký okruh, určitá subkultura to rozpoznala a docenila.

Na koncertech tě můžeme vidět polonahého, často s holou zadnicí, což se stalo myslím jedním z neodmyslitelných a charakteristických znaků vaší produkce. Je to iracionální poloha, nebo naopak promyšlený akt nastavení jiné „tváře“? 

Nahota je přirozená a jak už zmínil Jakub Adamec v jiném rozhovoru, já se prostě svlékám proto, že je mi na koncertech horko (smích), a jestli to někomu vadí, tak je to jeho problém. Takže je to uspokojení nějaké lidské potřeby, ale na druhou stranu přiznávám, že je to gesto, kterým se snažím podkopávat niterný machismus. Je to nejmenší forma protestu proti obrazu muže jakožto nadřazené bytosti, která to tady má vše řídit. Jelikož jsem feministou, tak se s tím takto srovnávám. Ukazuji a stavím mužské tělo do trapných poloh. Ale taky je to o tom ukázat přirozenou lidskou krásu.

Neoegoact.

Kromě muziky a vizuálního umění působíš i jako středoškolský pedagog. Jak konstituuješ výuku? Snažíš se studenty vést k angažovaným postojům?

Zásadní je vždycky zkušenost. Je důležité, aby studenti tu zkušenost dostali. Vedu je k tomu, aby měli otevřenou mysl a měli a viděli různé možnosti. Přirozeně nemůžu nikomu nic vnucovat, ani je do ničeho nutit. Jenom jim ukazuji, co je možné, a byl bych rád jejich průvodcem. Průvodcem toho, jak pracovat a přitom, aby jim to taky přinášelo i naplnění a aby ve své práci hledali jiné roviny a obsahy než jen samotnou formu. Na střední škole je důležité ukazovat a hlavně se se studenty bavit, aby si prostě k věcem našli nějaký vztah, což je dost těžké… Jsem vděčný, že vedu předmět užitého umění-grafického designu. Myslím si, že je to na střední škole úplně v pořádku, protože to volné umění si musíš zasloužit.

Na škole jste s Jakubem Adamcem vedli galerii Strážná věž, tento typ neoficiálních, neinstitucionálních výstavních prostor je v Ostravě ověřený a funguje na několika místech i dnes, nemáš vlastní ambici se výtvarného dění účastnit znovu jako dejme tomu kurátor?

Já se přiznám, že kurátorem jsem nikdy moc nebyl, mám za sebou pouze kurátorství v galerii V rámci, což byla velká zkušenost, která ukázala mé limity a také limity malého galerijního provozu. Pokoušel jsem se organizovat pár koncertů, což nějak dopadlo, ale že bych se angažoval čistě sám, to ne. Byla to vždy týmová práce. Nemám na to kapacitu a nejsem takový extrovert, který by to organizoval. Strážná věž ale byl úžasný projekt, byla to taková jiná realita, tam jsme se vlastně vzdělávali navzájem, utvářely se možnosti, ale jak už to tak bývá, má to své limity.  Myslím, že vytvářet další galerie v Ostravě nemá smysl, je tady těch prostor a dobrých institucí dostatek – PLATO, Galerie výtvarného umění i spousta dalších malých galerií… Další zmnožování by vedlo spíše k oslabování těch stávajících. Spíš je důležité přemýšlet nad jiným konceptem, nad tím, jak jinak pracovat s veřejným prostorem. Mám jednu ideu reálného prostoru, který se bude jmenovat Konzum nirvána a bude veřejně přístupný. Víc k tomu ale neřeknu, je to tajné

Mám pocit, že se výtvarné umění postupnými vnitřními procesy vyautovalo z možností zásadní participace na politických nebo obecně společenských procesech. Na druhou stranu přeexponovaná radikalita některých uměleckých skupin, např. Ztohoven, vidět a slyšet jde, ale vlastně to znamená vylézt na střechu Pražského hradu a nechat se stíhat policií. Existují jiné možnosti, jak dnes může výtvarný umělec pohnout zatuchlostí ve společnosti?

Pro mě je zásadní věc komunikace, tzn. reálně se s lidmi bavit. Já jsem se dostal do stavu, kdy mi vlastně nejde o to definovat to, co dělám jako výtvarné umění, což je nejvíce osvobozující moment, když to, co tvůrce dělá, přestane vnímat jako výtvarné umění. Je to dost často problém umělecké produkce, že se často skrývá za nějakým konceptem a je vlastně neupřímná, nepravdivá, může mít velkou sílu, ale není rozklíčovatelná. Když umělec ukáže svou lidskou stránku, tak toho dosáhne mnohem víc, než když začne utvářet nějaký konstrukt. Jednou z cest, jak já se snažím věci měnit, je právě projekt Neoegoact. Základ je ale v komunikaci, což ovšem na druhou stranu mě osobně trochu dělá problém, protože jsem spíše introvert. Když nějaký Neoegoact zavěsím, tak se vždycky trochu zastydím, ale o tom je to také, posouvat svoje hranice a nebát se do veřejného prostoru vstupovat. Co se ale týká sociálních sítí, tak ty určitě nejsou spásné, protože zase je to o nějaké sociální bublině, v níž to koluje. Nejlepší je stále šuškanda, ale vděčný jsem třeba i za tento rozhovor, který se může dostat k širšímu spektru lidí. Nejdůležitější je být dobrým člověkem a myslet to upřímně. Neoegoact jsem vymyslel proto, abych lidem připomínal některé věci a upozorňoval na nesmyslnou převrácenost společenských hodnot. Chci ty hlubší morální aspekty a jemněhmotné záležitosti života připomínat a zviditelňovat. I když vím, že je většina lidí zná, ví o nich, ale jakoby je často nežije prakticky. A přirozeně se o tom nikde nepíše…

Setkáme se s tvou osobní produkcí nejen na koncertech, ale třeba i na nějaké brzké výstavě?

Já výstavy moc nerad, ale možná se něco rýsuje na příští rok v pražské Futuře… Uvidíme, jak to dopadne.

Existuje něco, co bys chtěl ve svém životě radikálně změnit?

V odpovědi bych chtěl odkázat na svůj poslední Neoegoact, který se týká neoegokultury, tam je to vše shrnuto. Chtěl bych přetavit kulturu egoismu v kulturu neoega.