AUDIO: O vlastní sólovce se mi nikdy nezdálo, říká Ondřej Klímek. Na albu mu hostují Stypka, Pavlíček i Baumaxa

S tvou autorskou muzikou jsem se poprvé seznámil v kapele Behind the Door. Na jejím posledním předloňském albu Proti proudu ses podílel dvěma kompozicemi (Proti proudu a Za dveřmi). Pak už jsi zaměřil pozornost k tvému autorskému debutu? Jak dlouho tvé nové album vznikalo?

Ještě donedávna jsem se autorské tvorbě zase tolik nevěnoval a většinu energie jsem vkládal do zdokonalování hry na nástroje, na které obvykle hrávám v nejrůznějších projektech. Konkrétně v Behind the Door jsem byl po dlouhé roky jediný člen kapely, který nikdy nic pro kapelu nezkomponoval. V určité chvíli před pár lety ovšem nastal čas, kdy jsem se chtěl a asi i potřeboval vyjádřit jinak než přes improvizaci ve skladbách jiných autorů a vnitřní hlas mě přinutil sednout a zkusit něco vytvořit. Z tohoto nutkání vznikly mé první skladby pro Behind the Door a v podstatě současně začaly vznikat i písně z alba, které vyjde 31. srpna. Některé nápady, motivy nebo útržky jsou vlastně dost letité, jen v tomto tvůrčím období získaly tvář. Samotné natáčení desky pak probíhalo více než rok, začínali jsme v květnu 2017 a finální mastering proběhl v červenci letošního roku.

Kapel, ve kterých hraješ, je celá plejáda. Na tvém albu jsou i proto slyšet různé vlivy od popu, funku, soulu, až po jazz a rock. Byla tvým cílem především stylová pestrost? Jak bys album žánrově charakterizoval?

Konkrétní cíle jsem si při tvorbě nikdy nestanovoval, snažil jsem se zpracovávat nápady tak, jak přicházely. Když se na to podívám zpětně, myslím, že skladby byly jakýmsi doplněním mé osobní hudební mozaiky. To, co jsem neměl možnost si zahrát s jinými interprety, jsem si vykompenzoval tvorbou tohoto materiálu. Mám rád v podstatě všechny podoby hudby, důležitý je pro mě nápad. V některých písních jsem chtěl definovat svůj osobní pohled na hudební mainstream, který je v muzikantských kruzích často a asi i oprávněně pranýřován, a k tomu využít pestrou paletu zvuků nástrojů živých i syntetických. V jiných naopak vytvořit písně bez zaběhlých schémat, například kde se melodie vyvíjí s každou slokou dál, aniž by se opakovala nebo nepotřebovala oporu refrénu. V neposlední řadě jsem chtěl také nechat vyniknout texty písní, protože ty pro mě často znamenají více než nástrojová ekvilibristika. Kdybych měl tedy desku někam žánrově zařadit, pravděpodobně bych jí hodně opatrně vsunul do škatulky alternativní pop.

Kontinuálně s faktem, že účinkuješ v několika kapelách, je tvé album přehlídkou excelentních hudebních osobností. Jedná se vesměs o tvé spoluhráče z různých kapel? Jaké nástroje a koho lze na desce slyšet?

Hudebníci, kteří se na desce podíleli, to je vlastně určitá množina osobností, kteří jsou mi z různých důvodů blízké. Někteří jsou mi blízcí v profesním i osobním životě, jiní hudebně, protože jsem si jich vždy vážil jako skvělých muzikantů, jiné jsem zase potkával všude jinde než ve společných projektech, takže jsem chtěl profesní dráhu protnout aspoň tímto způsobem. Ty další jsem chtěl zase představit v jiném světle, než ve kterém jsou etablovaní. Když jsem při tvorbě bookletu počítal hudebníky, kteří se na desce podíleli, tak číslo na hranici třicítky mi vyrazilo dech! Bohužel se mi nepovede je zde vyjmenovat všechny, ale namátkou je to Michal Pavlíček (myslím, že netřeba představovat), Miroslav Chyška (J.A.R., Illustratosphere), Lukáš Chromek (Ewa Farna, Thom Artway), Jan Tulenko (Boom!Band, TOP Dream Company, David Kraus), Jan Zázvurek (Imodium, Dan Landa, divadlo Kalich atd) nebo také opavský rodák, skvělý bubeník a můj velký kamarád Michael Nosek. Dále spoluhráč z Vltavy – baskytarista Tomáš Uhlík nebo také špičkový pianista Honza Uvira, který je stejně jako já z Frýdku-Místku a který v současné době koncertně doprovází Laca Decziho…

Kytaristy určitě bude zajímat, jak se ti nahrávalo a spolupracovalo s legendou tohoto instrumentu Michalem Pavlíčkem ve foglarovské písničce nazvané Ježek v kleci?

Michal je fenomenální hudebník, který je svému nástroji a hudbě naprosto oddaný. Vidím to na koncertech kapely BSP (Balage, Střihavka, Pavlíček), se kterou mám několik let čest vystupovat. I před koncertem kytaru pomalu nevyndá z ruky a je radost pozorovat jeho zápal. Když jsem ho oslovil s prosbou, zda by se nezhostil kytarových partů v písni Ježek v kleci, nechal si čas na rozmyšlenou, jestli se mu píseň bude líbit a jestli mu bude sedět. Když pak souhlasil, byla to euforie. Z podkladů, které jsem mu poslal, ctil zadání a mé představy, zároveň však celou píseň okořenil svým ryzím originálem a já jsem opravdu poctěn, že ho můžu na desce uvést jako jednoho z mých hostů.

Ondřej Klimek a Michal Pavlíček. (Foto: archiv umělce)

Podobně košatá je nahrávka po pěvecké stránce. Přiznám se, že jsem tě na tomto albu slyšel zpívat poprvé. Byla to pro tebe nová role, nebo už máš se zpěvem dřívější zkušenosti?

S oblibou říkám, že deska na mne má upozornit jako na autora, ne jako na zpěváka. Upřímně řečeno, zpěvu jsem se vždy malinko děsil! Když jsem někde něco měl zazpívat sólově naživo, tak to byla vždy hororová představa! Trošku jsem se otrkal v tancovačkových kapelách, ale zlom přišel až ve Vltavě, kde jsem zdědil několik písní po předchůdci, a tam ze mě strach ze zpěvu trochu opadl. Původně jsem chtěl všechny písně nechat nazpívat různými interprety a já osobně jsem se chtěl zpěvu účastnit jen ve sborových částech a vokálech, nakonec jsem však některé písně nakonec nazpíval sám. V některých případech mne přemlouvali, že můj projev písním sedí nejvíce, jindy to bylo z určité únavy z hledání vhodných interpretů. Konkrétnější nebudu, ať si posluchači udělají obrázek sami (úsměv).

K některým písním sis ke zpěvu přizval přátele a hosty. Jednak je to tvůj frýdecko-místecký kamarád David Stypka, zajímavá je ale také hlučínská rodačka a poslední dobou i bohužel častá oběť bulváru zpěvačka a herečka Eva Burešová. Jak jsi na ni narazil a proč ses rozhodl právě pro ni?

S Evou jsme se prvně potkali při studiích na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté jsme spoluúčinkovali v několika projektech, které tehdy pořádal Ota Balage a které byly spjaté s tvorbou legendárního britského divadelního a muzikálového skladatele Andrewa Lloyda Webbera. Evu jsem poprvé oslovil právě po jednom z těchto koncertů, protože jsem jí znal jako zpěvačku, které parádně sedí soulová poloha. Poslal jsem Evě tedy demonahrávky, písně se jí líbily a pomyslně jsme si plácli. Trvalo ovšem dva roky, než jsme se potkali ve studiu a písně dotáhli do zdárného konce. Věci se asi měly stát právě takhle, protože v době natáčení Eva procházela nelehkým obdobím v osobním životě a její emoce jsou zejména v písni Půjdeš sám velmi znát. Mnoho posluchačů, kteří měli možnost střípky z desky slyšet, právě tuto píseň považuje za vrchol alba.

Jednu věc si zazpíval i Xavier Baumaxa, s tím tě však dosud nevázala žádná spolupráce, že?

Tvorbu Xaviera jsem poprvé zaregistroval asi tři roky zpět při toulkách Jeseníky, kdy mi několik jeho desek pustil výše zmiňovaný Michael Nosek. U Xaviho tvorby nejde samozřejmě přehlédnout jadrnost a vulgarita některých jeho písní, ale cítím, že za touto skořápkou je něco víc. S Xavierem se poměrně často setkáváme společně s Vltavou na nejrůznějších akcích a festivalech a napadlo mě tedy přizvat ho k nazpívání písně, která vznikla na text básně Jaroslava Vrchlického Cíl života z roku 1889. Text je hluboký, tušil jsem, že skloubením s Xavierovým charismatickým hlasem by píseň mohla fungovat. Natáčení bylo skvělé, myslím, že jsme si to všichni zúčastnění dost užili. Xavier poté prohlásil, že to pro něj byla cenná pěvecká zkušenost, že prý nikdy nezpíval nic složitějšího.

Do netradiční role recitátora se na tvém albu převtělil textař Milan Princ…

V květnu Milan Princ vydal rovnou dvě svá alba a kostru desky Marion a Damiel tvoří písně z naší společné spolupráce, které se objevují také na albu mém. Milan si tak trochu objednal jednu z písní, že by si rád zadeklamoval, a poslal mi několik svých textů, ze kterých jsem vybral právě text básně Mág. Té jsem vypracoval hudební podklad a vedení deklamace a vznikla z toho nejtemnější a zároveň nejtvrdší skladba alba. Tu použil Milan také na své desce Pozdní hodina.

Milanu Princovi jsi také svěřil většinu textů: napsal je k šesti písním. Zbylé dvě otextoval Petr Soukup. Proč jsi vsadil právě na tyto autory?

U písní, pod kterými je podepsán Milan Princ, to bylo trošku specifické. Mám rád písně Romana Dragouna a věděl jsem, že naprostou většinu textů má na svědomí Milan. Do ruky se mi pak dostala jeho sbírka, tuším, že nezveřejněných básní, kterou jsem si pročítal a zaujal mě text Marion a Damiel. Ten jsem zpracoval a vytvořil demonahrávku, kterou jsem následně bez varování Milanovi poslal. Nutno podotknout, že jsme se oba osobně neznali. Milanovi se zpracování hrozně líbilo a poslal mi pak další řádku dosud nezpracovaných textů. Ty byly předlohou pro další skladby, které pak vyšly na jeho deskách a teď vycházejí na albu mém. Když jsem se pak pídil po dalších textařích, dostal jsem tip, mimo jiné i od Milana, na Petra Soukupa, kterého jsem oslovil, zda by neotextoval mé dvě v podstatě hotové písně, které ale už dlouhou dobu postrádají text. Petr je jeden z předních českých představitelů instapoezie, má velmi originální texty a slogany, jeho tvorba mě velmi zaujala, a proto jsem moc rád, že mi texty poslal téměř obratem a že jsou součástí alba.

Ondřej Klimek. (Foto: archiv umělce)

Album jsi nahrával v několika studiích, od Mirka Chyšky až po studio Michala Pavlíčka. To je také fenomén současnosti, ne? Dříve se všechno páchalo na jednom místě, ty jsi vtrhnul rovnou do pěti studií!

Dnešní doba díky internetu nahrává tomuto rozmanitému způsobu tvorby nahrávek, není úplně nutné soustřeďovat všechny hudebníky a všechnu zvukovou techniku na jedno místo. Navíc mnoho špičkových muzikantů disponuje dobře vybavenými domácími studii, ve kterých mohou zpracovat svůj part a následně stopy odeslat do studia, kde se pak vše smíchá. V mém případě většina náběrů rytmiky, živých nástrojů a mých zpěvů proběhla v krásném studiu Honzy Tulenka v malebném kraji okolo Votic. Natáčeli jsme zde i zpěv s Xavierem Baumaxou. U Davida Stypky nebo Michala Pavlíčka to byly přesně ty příklady, o kterých se zmiňuji výše, kdy může interpret tvořit z pohodlí domácího studia. U Míry Chyšky a Honzy Zázvurka pak proběhl náběr sólových zpěvů na hotové základy, které jsem pořídil právě u Honzy Tulenka. Každý z nich pak smíchal písně dle zadání.

Kdo vytvořil grafický vizuál alba? A co ty pestrobarevné, jakoby xylofonní útvary symbolizují?

O grafiku se postaral skvělý Martin Kaiser, jenž má na svědomí i překrásný obal desky Čaroděj, kterou jsme s Vltavou vydali v roce 2016 a byli za ni nominování na Cenu Anděl. Když jsem se definitivně rozhodl, že písně vydám ve formě alba, vůbec jsem neváhal s tím, koho ke tvorbě obalu oslovím, Martin byl jasná volba číslo jedna! Grafika samotná má symbolizovat hudební signál a jeho spektrum, barvy a jejich odstíny pak žánrovou pestrost, navíc každá barevná čára by měla svým způsobem charakterizovat každého jednoho hosta a hudebníka, který se na desce podílel. To vše by na diváka mělo působit jako barevný celek. Martin vytvořil řadu nákresů, ze kterých zvítězil právě ten, který se objevuje na desce obalu.

Jak bys popsal svou zkušenost s realizací vlastního alba, které sis de facto vyrobil sám na míru? Je to asi větší oříšek než spolupráce na kolektivním či jiném autorském produktu?

Do současnosti jsem se profiloval zejména jako instrumentalista, proto byla tato studiová a produkční práce jedno velké dobrodružství a také jedním z důvodů, proč jsem se postavil celé této výzvě, na jejímž konci je hotové album. Nikdy se mi o vlastní desce ani nezdálo, možná tomu ani pořád tak úplně nevěřím, protože vše začalo záměrem dotáhnout pár písní do finálního konce a vydat na Youtube a dalších streamovacích službách s tím, že se pak uvidí. Postupem vše trošku nabobtnalo, každý další krok mě přinutil udělat kroky navíc a vydání desky bylo logickým vyústěním celého procesu. Vždy jsem chtěl dělat vše pořádně a bez ústupků, snad to jde na finální podobě desky poznat.

Vedle devíti zpívaných písní, které jsou zabarveny funkově a soulově, jsou na albu dvě instrumentální kompozice. Ty bys charakterizoval jak?

Skladba Silence After Dark je intimní a ambientní, vznikala v takovém podzimním sentimentu, kdy jsem sám ve zkušebně cvičil ve večerních hodinách na saxofon a odněkud se ve mě vynořila tahle melodie. V podstatě okamžitě jsem v ní slyšel také vibrafon, finální podoba je tedy takhle strohá – jen saxofon a vibrafon. Mám radost, že kluci z Behind the Door si píseň vzali za svou a od loňského podzimu ji hrajeme na koncertech v upravené podobě. Close to the Stars je jejím pravým opakem. V ní hraje hlavní roli rytmus a tep. Píseň by posluchače neměla nechat vydechnout, naopak. Myslím, že to potvrzuje i spektakulární kytarové sólo Honzy Tulenka, který v něm nápady jen chrlí a dojde i na mírnou psychedelii.

Které písně z alba jsou tvoje srdeční a nejosobnější?

Těžká otázka. S písněmi je to jako s dětmi, všechny jsou tvoje a je těžké říct, že máš některé raději než ty ostatní. Kdybych měl ale přece jen jednu vybrat, asi by to byla Marion a Damiel, díky které jsem navázal kontakt s Milanem Princem a která tak odstartovala naši spolupráci.

Věc, s níž si lámu hlavu, je skutečnost, že jsi svému debutu nedal žádný název. Má to svůj důvod?

Žádný hlubší důvod to nemá. Tím, že definitivní rozhodnutí vydání alba padlo někdy v červnu, nebyl ani moc čas na vymýšlení názvu. Napadaly mě různé verze s číslovkami, jako to měli kdysi Led Zeppelin, nebo s letopočty, ale nakonec jsem vše zavrhl a eponymní název byl tak nějak nejpřirozenější variantou.

Připadá mi, že ačkoli se na albu jako interpret objevuješ s mnoha dechovými nástroji, držíš se pokorně spíše zpátky ve prospěch celku. Důležitější byl pro tebe asi celkový tvar písní a sólové linky jsou prostě náležitou třešničkou na dortu?

Je to tak, mám rád hudbu v širších souvislostech, a ačkoli virtuozita některých hudebníků je dechberoucí, někdy mi schází vnitřní význam. Třeba jsem jen omezen úhlem pohledu a neumím ty věci vnímat. Baví mě, když vše, co zazní, má svůj důvod, když nápad navazuje na nápad a výsledkem je souznění. Někdy ten rozhodující faktor může být text, někdy i určité klišé. Když se věci použijí ve správnou chvíli na správném místě a vyústí v něco, co má smysl, je to krása.

Jaké dojmy má autor ze své nové nahrávky před tím, než ji pustí do světa? Je to spokojenost? Pocit dobře odvedené práce?

Možná je to spokojenost, nebo spíš úleva, že jsem vše dotáhl do konce, že jsem po cestě neustupoval, když to nebylo nezbytně nutné, a taky to, že jsem se snažil udělat vše tak, jak nejlíp umím. Hlavní pocit, který teď ovšem mám, je zvědavost. Zvědavý jsem zejména na reakce, ohlasy a podněty a také jestli si album najde cestu k posluchačům a jestli bude třeba v budoucnu na co navazovat.

Rád bych tvému albu popřál mnoho spokojených posluchačů a nadšené ohlasy. Co si přeješ ty sám?

Moc děkuju za přání. Co jiného popřát hudebnímu počinu, než aby si k desce našlo cestu co nejvíce posluchačů a jejich srdcí.