Z těch písmen až mrazí. Eduard Ovčáček vytáhl ze šuplíku tragikomiks o okupaci z 21. srpna 1968

Některá políčka komiksu byla zveřejněna už krátce po invazi. „Několik sekvencí otiskl týdeník Listy na jaře 1969, něco se posléze objevilo i v některých zahraničních časopisech,“ vzpomněl si Eduard Ovčáček nad interesantní Lekcí velkého A.

Lepší připomínku 50. výročí intervence snad ani kulturní deník Ostravan.cz nemohl získat. Je to vynikající satira, z níž mrazí. A z uměleckého hlediska skvost takzvaného lettrismu.

Začalo to u Apollinaira a Mallarmého, na které v českém prostředí navázali v šedesátých letech třeba Jiří Kolář, Ladislav Novák nebo Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Experimentování s grafémy tehdy nadšeně praktikovali básníci i výtvarníci a Eduard Ovčáček zůstal lettrismu do jisté míry věrný podnes. Jeho Tragikomiks je ale především přesnou výpovědí o nadějích a zmaru takzvaného Pražského jara 1968, po němž přišla okupace a normalizace. Tedy dvacetiletí, které zašlapalo tvůrčí svobodu a poslalo Ovčáčka do jakéhosi vnitřního exilu. A nejen Ovčáčka, celý národ.

Políčko Velký bratr tě sleduje.

Komiks začíná políčkem „Velký bratr tě sleduje“. Ano, Moskva permanentně sledovala, co se děje v Československu a hrozně ji znervóznilo třeba zrušení cenzury na počátku března 1968.  „Věc Československa je naší společnou věcí a my tuto nepřenecháme našemu nepříteli, ať to stojí cokoli,“ prohlásil sovětský premiér Alexej Kosygin na konci března 1968 v Drážďanech, kde se sešli vůdci zemí sovětského bloku, aby jednali o situaci v Československu. Už v Drážďanech tak bylo naznačeno, co se stane, pokud se takzvaná „demokratizace“ v Praze nezastaví.

Políčko KAN – KAN § 231.

Políčko „KAN – KAN § 231“ zase dokumentuje, že některé iniciativy během pražského jara odmítly systém vedoucí úlohy KSČ a pokusily se vytvořit nezávislá politická hnutí. To se Kremlu opět hrubě nepozdávalo, z nových stran měl ale panickou hrůzu i první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček a další vrcholní funkcionáři. V dubnu založený Klub angažovaných nestraníků (KAN) začal spojovat zájemce o politickou činnost, kteří nebyli členy KSČ nebo dalších stran a svazů sdružených v jednotné Národní frontě. Registrace se ale KAN nedočkal a 14 dnů po srpnové invazi byl rozprášen. A bylo po kankánu…

Na jaře 1968 vznikal i přípravný výbor pro obnovení sociální demokracie a političtí vězni si založil klub K 231. Komunistická strana byla aktivitou občanů zděšena a na 90. schůzi politbyra ÚV KSČ z 25. července dokonce zazněl i radikální názor: „Čelit mocí, rozhánět!“ Nakonec se rozhánělo s pomocí sovětských tanků.

Co políčko, to reakce na tehdejší politický vývoj, tohle jsou názvy posledních šesti výjevů Tragikomiksu: S lidskou tváří. Alegorické vozy přijíždějí. Ústí hlavně. Demokracie se vám zachtělo. Po řadě soudruzi. A spadla klec. Normalizace. V Ostravě vlastně normalizace začala těsně po okupaci. Už 2. září 1968 přivítal v Ostravě okupaci takzvaný Aktiv předválečných a zasloužilých komunistů.

Mluvčí tohoto Aktivu vydali v dalším týdnu leták, ve kterém bylo odmítnuto heslo „Pryč s okupanty“ a na počátku listopadu dostali audienci u politbyra v Praze. Jeden z největších ostravských kolaborantů J. Brovják šéfy strany mimo jiné vyzval k očistě Aloise Indry a Vasila Biľaka, tedy autorů takzvaného zvacího dopisu, který poslali do Kremlu a požádali v něm o vojenskou pomoc proti kontrarevoluci. Brovják se zase hrdě hlásil k tomu, že za Ostravu poslal dopis do Moskvy hned v první dny okupace: „Byli jsme první, kteří poslali Rudé armádě dopis, kde jsme řekli, že v nich nevidíme okupanty.“

Podobných Brovjáků je dost i v dnešní Ostravě. Tedy spoluobčanů, kteří třeba s patřičnou vášní hájí vojenskou přítomnost Ruska na Krymu nebo na východní Ukrajině. V Ostravě to není nijak neobvyklý jev, což znamená, že stejní lidé jsou zřejmě opět ochotni hovořit o tragické vojenské invazi ze srpna 1968 jako o bratrské internacionální pomoci. Tragikomiks Eduarda Ovčáčka tedy není uzavřená kapitola a nějakým způsobem je stále aktuální. Ruské tanky samozřejmě v brzké době nepřijedou, ale děsivá je „normalizace“ v myšlení určité části veřejnosti, která pořád ve větší míře volí politiky, pro něž slova svoboda či lidská práva mnoho neznamenají.