Z Ostravy přes Itálii a Srbsko až do Indie. Velkým finále na hradě skončil 21. ročník festivalu Folklor bez hranic

Slezkoostravský hrad v pátek nejprve ovládly děti. Dětský folklorní soubor Hlubinka existuje od 60. let minulého století a pod vedením Kateřiny Macečkové překvapil půvabným zpracováním lidových her s živým hudebním doprovodem. Hlubinka se střídala se souborem Krasničanek, který je taktéž z Ostravy, konkrétně ze Základní umělecké školy Hany Salichové v Krásném Poli. Krasničanek si také přivezl vlastní hudeckou muziku s názvem CM Grunt a potěšil i spojením dětí a rodičů. Vystoupení obou souborů mělo velký půvab, potěšilo pestrou choreografií a zejména nadšením, které v třicetistupňovém vedru bez okolků čišelo z tančících dětí.

Ani letos na festivalu nechyběly dětské soubory. (Foto: W. Ullmann)

Druhým bodem závěrečného dne festivalu bylo vystoupení cimbálové muziky Musica Folklorica. Kapela přijela z Velké nad Veličkou s partnerským ženským sborem Oskoruša a provedla návštěvníky festivalu zajímavými folklorními regiony. Nechyběly v nich hudební témata z moravskoslovenského pomezí, ale i tradiční melodie z Rumunska, Maďarska či vlastní autorská tvorba. Musica Folklorica zaujala pestrostí svého hudebního programu, stejně jako instrumentálními výkony, kterým dominovaly housle a cimbál.

Musica Folklorica na hradě. (Foto: Werner Ullmann)

Finále Folkloru bez hranic patřilo tradičně poslednímu vystoupení souborů, které mohli Ostravané vidět v ulicích v předchozích festivalových dnech. Ještě před nimi se však na pódiu objevila Kateřina Macečková, která festival po řadu let střeží a vede. Její řeč byla důstojným zamyšlením nejen nad smyslem festivalu, ale i připomenutím velkých osobností Ostravy, jež byly spojeny také s folklorem: Jana Rokyty staršího, Iva Stolaříka a také Zdeny Kyselé, která založila jeden z nejstarších folklorních kolektivů v České republice Soubor lidových písní a tanců Hlubina. Právě ten, pojmenovaný po ostravské šachtě, zahájil závěrečný koncert jako první.

Soubor lidových písní a tanců Hlubina. (Foto: Werner Ullmann)

Soubor lidových písní a tanců Hlubina vede Kateřina Macečková a na Slezkoostravském hradu se představil v tanečním pásmu na hudbu Lašských tanců Leoše Janáčka. Choreografie jedinečným způsobem komunikovala s Janáčkovou hudbou a vystoupení tanečníků mělo punc obrovského nasazení, promyšlenosti každého pohybu a přesnosti. Jejich pásmo vyvolalo velký ohlas, na který navázali hosté z Indie.

Členové souboru z Indie. (Foto: Werner Ullmann)

Shilpagya India z města Ahmadábád zahájila svůj set originálním způsobem. Muzikanti hráli pod levou stranou pódia, aby celá plocha sloužila početnému smíšenému tanečnímu souboru. Tanečníci na pódium vtrhli okolo publika jako uragán, s pestrými čelenkami z pavích per a s bojovým pokřikem. Soubor se představil v tradičních tancích, spojených s regionální hudbou z nejrůznějších částí Indie. Zazněly čistě mužské i výlučně ženské tance s pracovní tematikou, tanečníci se blýskli i ukázkami lidských pyramid a ženy ukázaly fascinující koncentraci při tancích s vázami na hlavách. Vynikající byl hudební doprovod na tradiční indické nástroje, kterému dominovaly perkuse (tabla, dhol a daf) a melodický nástroj na způsob akordeonu zvaný harmonium. V indické hudbě bylo slyšet vše, co se za poslední dva tisíce let v tomto uměleckém žánru odehrálo.

Folklorní soubor Le Tradizione z Itálie. (Foto: Werner Ullmann)

Svůj půvab měl i folklorní soubor Le Tradizione z Itálie, který představil tradiční neapolský a římský folklor. Jejich skromné kroje kontrastovaly se zářivými barvami Indů, stejně jako hudební složka, která lahodila příslovečnou melodičností. Skvělý byl Akademický folklorní soubor Svetozar Marković ze Srbska, který zaujal pěveckými výkony a pestrými sondami do etnografických oblastí Srbska. Na závěrečném koncertě nechyběli ani zástupci z Prahy v podobě folklorního souboru Bejvávalo.

Závěrečný program na Slezkoostravském hradu byl důstojnou rozlučkou s kvalitně obsazeným ročníkem Folkloru bez hranic. Dramaturgie přitom ukázala, že je stále co objevovat a poznávat. Domácí soubory zase potvrdily, že na sobě neustále pracují. Kdo by chtěl nahlédnout do festivalové historie, může ještě do konce srpna navštívit výstavu fotografií Wernera Ullmanna z předchozího ročníku, která je k vidění ve foyeru Nové radnice.