Gilgameš v trenýrkách je pro mě odrazový můstek, říká herec Vít Hofmann

Jak se ti hraje Gilgameš?

Reakce jsou vesměs pozitivní a zatím jediný problém, o kterém vím, je špatná akustika prostoru, ve kterém se hraje.

Letos jsi odmaturoval, ale ještě pokračuješ dále ve studiu. Vidíš už se jako člen Staré arény?

Starou arénu vnímám jako úžasný prostor, kde spontánně vznikají kolektivní inscenace. Schází se zde parta lidí, kteří vědí, co chtějí dělat, a daří se jím to. Zatím ale není možné ji vnímat jako místo pro trvalý soubor, vždyť už jenom návštěvnost padesáti míst nemůže toto divadlo uživit. Muselo by být neustále vyprodáno.

Jak se stalo, že jsi zaujal zdejšího uměleckého šéfa Pavla Gejguše tak, že ti svěřil titulní roli poloboha Gilgameše?

Hledal někoho, kdo vypadá mladě a kdo má ženské rysy. Chtěl najít někoho, kdo v tomto směru obstojí v jeho režijních nápadech. Zároveň hledal někoho do dvojice s Honzou Lefnerem, abychom typově šli proti sobě, on jako živočišný Enkidu a já jako zženštilý Gilgameš.

Proč by měl být Gilgameš právě zženštilý?

Myslím si, že dramaturg a režisér, tedy pánové Dvořák a Gejguš, v tomto směru hodně vycházeli z daného prostoru, kterým je galerie PLATO, v níž se příběh o Gilgamešovi odehrává. Gilgameš si tady pořádá svoje party. Ovšem pro mě byl interpretačním klíčem k této postavě vztah Gilgameše k jeho mamince. Tváří se jako král večírků a seladon, ale nakonec si pro radu chodí za maminkou. Měl špatný sen, co s tím má dělat? Spíše než vladař je to kluk v pubertě, který ještě pořád neví, co s životem. Myslí si, že je na správné cestě tím, jak všechny nutí k veselí.

Zleva Robin Ferro a Vít Hofmann. (Foto: Olga Zmelíková)

Nakolik se v této poloze zrcadlí samotný Víťa Hofmann?

Určitě se s některými vlastnostmi Gilgameše ztotožňuji. Mám to tak u každé role, kterou na sebe beru. Je to i o tom, že jsem do Ostravy přišel z malé Opavy. Zničehonic jsem se ocitl mezi „těmi“ herci. Nějakou zvláštní náhodou, které jsem sám nevěřil.

Co pro tebe znamená herectví?

Herectví je pro mě nejkouzelnější povolání, protože můžeme být vším, čím zrovna chceme být. Dělníkem i aristokratem. Všechno si můžeme vyzkoušet, což člověka posune v myšlení. Musí nad postavou uvažovat a konfrontovat se s vlastní situací. Většinou je to osud, který něco takového přihraje, což je i terapie a pořád se plnící sen. Mým snem je dělat divadlo dobře.

Každý den někým jiným, ale máš čas být sám sebou?

Myslím si, že ano, a dá se na to přijít právě s pomocí těchto rolí.  Pořád se hledáme i za pomoci replik postav, které nám odpovídají.

Jaká byla tvá cesta k řemeslu?

Můj tatínek Petr Hofmann hrál dlouhou dobu ve Slezském divadle. Sestra chtěla také zkusit konzervatoř, ale holky to mají těžší. Já začal chodit do dramaťáku a převzal jsem naše herecké žezlo.

Vít Hofmann během zkoušky. (Foto: Olga Zmelíková)

Máš za sebou už dílčí herecké zkušenost s hostováním v NDM, ale také právě ve Staré aréně. Jak se díváš na novodobý ostravský fenomén letních site specific inscenací?

Je to okamžik, kdy se sejde skvělá parta a neváhá pro dobro věci obětovat třeba i prázdniny. Přitom bychom klidně mohli někde ležet na pláži u moře nebo na Čapkárně. Místo toho se scházíme a potíme se v PLATO. Mou první podobnou zkušeností byla ještě inscenace Titus Andronicus, loni to byl Výlet na Měsíc, což bylo celkem velké sousto. Velký prostor Dolní oblasti Vítkovic a nás tak málo. Tady jsem poprvé zakusil, jaké to je, když ozvěna jde mnohdy proti tobě. Je zapotřebí se hlídat a stále hovořit k lidem, jinak vše zaniká v šumu.

Znal jsi dříve příběh Gilgameše? A co na něm oceňuješ?

Věděl jsem o něm jako asi všichni, ale detailněji jsem Gilgameše objevil až teď. Nejvíce mě na něm zaujal motiv přátelství. Celá naše inscenace je ale jedno velké hledání. Jak hledání sebe sama, tak hledání nesmrtelnosti, hledání někoho vedle sebe, hledání pravdy. Hodně na mě působí celá cesta podsvětím, kdy se zjevují mrtvé duše až k setkání s Utanapištim, který bydlí u ústí řeky. V něčem mi tato scéna připomíná Imaginárium doktora Parnase s Tomem Waitsem, který tam v jeden moment špiní řeku, kolem plují mrtvoly a scéna je fialová. Tak nějak si to představuju.

Podobně vypadala Ostrava před třiceti lety, nemyslíš?

Asi ano, dnešní Ostrava mi už jako takové podsvětí nepřipadá, ale v době, kdy jsem do ní přijel z Opavy, mi trochu naháněla strach. Třeba ze Stodolní, podobně jako mám třeba teď respekt před Prahou. Nedokážu si představit se do ní odstěhovat. Ostravu jsem si strašlivě zamiloval a byl bych schopen v ní založit rodinu.

Stodolní ulice i město Uruk ve vaší inscenaci jsou představovány jako místa, která nikdy nespí…

Stodolní se vyhýbám obloukem, nikdy jsem se na ni necítil dobře. O to více mám radost, když se nám pro diváky podaří objevit jiné staré budovy z okrajové části Ostravy. Třeba ta, kde Lenka Sedláčková ztvárňuje slepou šenkýřku. Dokonce na nás během zkoušení zavolali sekuriťáky, protože je to soukromý pozemek.

Vít Hofmann v inscenaci Epos o Gilgamešovi. (Foto: Olga Zmelíková)

Ta budova není jen galerií PLATO, ale jsou v ní dosud přítomné stopy po bývalém hobby marketu. Jaké to je stát na konci inscenace nahý v pustém prostoru s nápisy BARVY A LAKY?

Máme i mokrou variantu, ale to bychom nevěděli, co se sprchou na konci. Nahoty na jevišti jsem se vždycky bál, ale pak za mnou přišel o pauze Pavel Gejguš a řekl, že je to divný, když tam na sobě mám ty tygrované trenky. „Ty mě chceš svlíknout?“ zeptal jsem se. „Možná“. Po hodině a půl pobíhání v písku je to i úleva. Když stojí člověk nahý před celým souborem, je to pro něj i velmi silný okamžik. Všichni to berou naprosto profesionálně a drží s tebou. Poprvé to ovšem bylo jako rychle strhnout náplast. Navíc ta voda je ledová, ta, že se více soustředím na to, abych přežil ten chlad, než na lidi kolem. Naštěstí PLATO je jeden velký skleník, takže zkoušení v pařácích bylo docela o život.

Je ti jako herci bližší alternativa v plenéru, nebo klasické kamenné divadlo?

Snažím se přičichnout ke všemu, protože vím, že ty zkušenosti se budou hodit. A navíc – za dva měsíce prázdnin by mi jinak divadlo začalo chybět.