Připravte se na pořádnou šílenost! Stará aréna vzkřísila Gilgameše tak, jak to nikdo nečekal, a funguje to

Tradiční putovní inscenace tentokrát přilákala diváky do galerie PLATO, kde se příběh zčásti odehrává. Úvodní věta mého doprovodu – Tady jsem naposledy kupovala květiny do zahrady – vykouzlila úsměv na rtech několika návštěvníků. Avšak druhý pohled na monstrózní halu, která nabízí komfort nejen co do prostoru, ale i variability, uspokojila tu část duše, která se nekloní ke konzumu, ale věří, že umění má své místo i v tomto století.

A o to více mne zaujal výběr Pavla Gejguše, který jsem si díky tomu osvěžila a před představením znovu přečetla. Vynikající překladatelská práce Lubora Matouše ze sedmdesátých let rekonstruuje celý příběh a díky tomu se i dnešní čtenář může ponořit do víc jak čtyři tisíce let staré moudrosti o nenasytnosti člověka, o touze po moci, síle i nesmrtelnosti.

Jan Lefner a Miroslava Georgievová. (Foto: Olga Zmelíková)

Právě s tímto překladem a úpravami dramaturga Antonína Dvořáka režisér inscenace pracuje. Antonín Dvořák se postaral o velmi citlivé, ale zároveň progresivní úpravy, aby zachoval kontext s prastarým dílem, ale zároveň aby se divák neztrácel v opakujících se sekvencích.

Celá inscenace se vešla do půldruhé hodiny, což je k rozvleklosti děje téměř podezřelé, ale divák není ochuzen o žádnou zásadní část eposu, za což bych připsala nemalé plusové body. Děj hezky plyne, divák nemá tendence se ztrácet (tedy pokud příběh zná) a jednotlivé přesuny jsou jako vždy osvěžením. Navíc si dovolím lehké srovnání, a to s minulými ročníky – přesuny diváků zakomponovali tvůrci do samotného děje, a tak se stanete nejen diváky, ale také obyvateli Uruku, tedy očitými svědky slávy svého vládce Gilgameše, jeho pádu i prozření.

Zleva Robin Ferro a Vít Hofmann. (Foto: Olga Zmelíková)

A nyní k samotné inscenaci. Těžko se mi začíná a doufám, že o to lépe se mi bude končit. Tak geniálně zprznit nejstarší dochovaný epos se podaří snad jen málokomu, a proto jsem ráda, když se taková magořina dotáhne do nejšílenější absurdity, aby aktéři dopluli až na ostrůvek slávy a přežili potopu, do které se sami navezli.

Klobouk dolů. Udělat z Eposu o Gilgamešovi estrádní diskopříběh, který kupodivu zafunguje, úvodem přeměnit Robina Ferra na karikaturu fanatického pastora sekty s názvem „Vzýváme Gilgameše“ a představit hlavního hrdinu jako sexsymbola v trenýrkách a lesklém župánku, tomu říkám zásah do černého.

Lenka Sedláčková v inscenaci Epos o Gilgamešovi. (Foto: Olga Zmelíková)

Celá inscenace má osvěžující náboj, úsměvné momenty (cílené i vytvořené improvizací vlakového rozhlasu), groteskní pasáže i výtvarné nápady. Velká poklona Ivě Bartošové za výpravu scén, které nepřebíjí herce, a minimalistické zásahy do prostor, které dávají přednost fantazii diváků. Ať už ladné gazely, nebo motorová pila coby představa o výzbroji udatných hrdinů v džínových bundách, vše má své místo a gejzír nápadů nemá konce.

Zleva Vít Hofmann a Robin Ferro. (Foto: Olga Zmelíková)

S každou scénou a posunem v ději využívá Iva Bartošová jiné atmosféry a rozpoložení herců. Diváci se tak pomalu a nenápadně dostávají od psychedelické party na počest tyranského vládce, kterého nic netrápí, až po realitu všedních ulic, která přes svou komičnost dodává tematický přesah. Závěrečný očistec ukončuje putování s noblesou a bez patosu.

Takže bychom měli předlohu, osvícený nápad a trojlístek tvůrců, kteří měli víc odvahy než Gilgameš s Enkiduem dohromady. Avšak nic z toho by dohromady nefungovalo, kdyby se parta mladých herců, kteří pod dohledem dvou zkušených dam předvádějí zdravou kombinaci mladé drzosti, absence studu a smyslu pro týmovou hru, správně nesemkla. Bez naprostého přesvědčení, že do toho mají jít naplno, by se celé představení utopilo v trapnosti, ale ono to trapné vůbec není, ba naopak, ono to je nápadité, žhavé a předimenzované v naprosto originálním směru.

Víg Hofmann a v pozadí Lenka Sedláčková. (Foto: Olga Zmelíková)

Co se herecké bandy týče, jde vidět, že už se nějaký ten pátek znají. Vzájemná důvěra má až profesionální nádech a až na malé odchylky jsou velká jednotná skupina. Ptát se Víta Hofmanna na roli, kterou by si jednou chtěl zahrát, je skoro až zbytečné. Při jeho talentu můžeme jen doufat, že si Gilgamešem nevybral životní roli. Utáhnout celé představení na jeden dech bez sebemenšího zaváhání obnáší (z)dravou drzost, úctu a důvěru v režiséra i smělost sebevědomí, které mu (i Gilgamešovi) velmi sedí.

V těsném závěsu se na stejné vlně, ale díkybohu osobité, nese výkon Jana Lefnera, který proměnu divokého Enkidua ustál na hranici únosné grotesky a jasně udržuje vymezený prostor pro svou roli.

Sára Erlebachová a v pozadí Lenka Sedláčková. (Foto: Olga Zmelíková)

V kontrastu dvou divokých mladých můžu se třpytí dva diamanty v podání Miroslavy Georgievové a Lenky Sedláčkové. Obroušená noblesa v křehkosti projevu razantní Lenky Sedláčkové se kontrastně zrcadlí v hrubosti sugestivní pasáže Uta-napištima Miroslavy Georgievové. Obě dámy dodávají představení příjemné ohraničení mladické nerozvážnosti.

Inscenace Epos o Gilgamešovi / NESMRTELNOST se bude hrát jen pětkrát, a proto si ji nenechte ujít. Nicméně, doporučuji si (když už ne přečíst předlohu) najít podrobnější anotaci, místy nejde hercům (kvůli atypické akustice) zcela rozumět, a tím se diváci neznalí textu ochuzují o notnou část zážitku. Nicméně, nesmrtelný Gilgameš žije a bude navždy žít v srdci Ostravy.