Kreator a Saxon ukázali na festivalu Ostrava v plamenech, že metal není jen řemeslo, ale i umění

Headlinery úvodního dne byli němečtí Kreator a portugalští Moonspell. Kdoví, kolika z přítomných se vybavilo, že obě bandy už v Ostravě na jednom pódiu ve stejný den hrály. Stalo se tak 25. listopadu 1995 v rámci festivalu Metalmania.

V případě setu Kreator se nabízí paralela s ostravským fotbalistou Milanem Barošem. O něm také mnozí „skuteční odborníci“ a „experti“ rádi tvrdí (a to už několik let), že je za zenitem, nejlepší roky má za sebou, ale když přijde na přímou konfrontaci, tak stále vyniká, je jedinečný, nepřekonatelný a lehce předčí ty perspektivní. Věčně perspektivní…

Kreator zkrátka předvedl možná jedno z nejlepších vystoupení, které kdy v Ostravě bylo v rámci metalového žánru odehráno. Bez debat. Jestli se dá metalová dokonalost vyjádřit jednoslovným synonymem, tak musíme použít pojem Kreator. Suverénní, zdravě sebevědomá, precizní show vystavená na instrumentální zručnosti a efektivitě. To byly základní poznávací znamení produkce, které připomínala hostinu, na níž jsou všichni obdarováváni. A zároveň darujícími.

Z koncertu kapely Kreator. (Foto: Lukáš Urbaník)

Kreator během celého koncertu fungoval jako pomyslné švýcarské hodinky. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Patrné to bylo například ve chvílích, kdy Mille Petrozza, ačkoliv jednoznačný tahoun souboru, přenechával hlavní roli svému parťákovi Sami Yli-Sirniövi, který na kytaru ani tak nehrál, jako spíše kouzlil. Ty jeho melodie skvěle kontrastovaly a současně se vkusně doplňovaly s celkovým agresivním projevem.

Vše se dělo ve prospěch celku. Žádná laciná gesta a těžkopádné proslovy. Jen soustředěnost na hudbu. To platilo jak pro novější skladby Satan is Real, Fallen Brother, tak pro kultovní hitovky Pleasure to Kill nebo Flag of Hate.

Tato plamenná show dala vzpomenout na mnohahodinové baseballové zápasy v americké Major League Basseball. Čím více chceš, tím více dostáváš a přeješ si, aby se nekončilo. A co uvést k tomu triumfálnímu postoji členů kapely na závěr? Nic, co by se nedalo čekat. Ten měl jasné opodstatnění a vyznění. Přesně vystihl daný moment.

Kapele Moonspell velké pódium očividně svědčilo, takže během pár chvil dali zapomenout na jejich poněkud rozpačité a spíše statické vystoupení v ostravské Garáži. Tohle byl jiný Moonspell než v lednu. Živější, rozpálenější a de facto i vznešenější. Skupina se sice soustředila na prezentaci aktuálního počinu 1755, nicméně přítomné potěšily zejména letité a stále svěží evergreeny Opium, Alma Mater, Vampiria, Full Moon Madness či  Everything Invaded. Zazněla dokonce Scorpion Flower s předtočenou hlasovou stopou Anneke van Giersbergen.

Z koncertu kapely Moonspell. (Foto: Lukáš Urbaník)

Fernando Ribeiro se neprezentoval pouze jako zpěvák, který se vyžívá jak v melodických, tak chraplavých pasážích, ale tento charismatický vokalista zahrnul do svého projevu i kus divadelnictví. Tato teatrálnost byla ze všeho nejvíce nositelem elegance. Působivé. A navíc ještě více podtrhávala onu atmosféričnost, která je pro tento soubor typická. Moonspell prostě nadchnul jakousi hudební lehkostí, v níž se skloubila jak minulost, tak přítomnost této stále inspirující formace.

Z koncertu Moonspell. (Foto: Lukáš Urbaník)

Další hudební eso z rukávu vytáhli britští Saxon, kteří byli headalinery sobotního večera, a kteří v Ostravě jasně ukázali, že kvalitní heavy metal opravdu nestárne. A k tomu jednoduše popřeli zákony času. Parta v čele s 67letým zpěvákem Biff Byfordem rozpoutala nefalšovanou metalovou bouři, při které nešetřila sebe ani dav pod pódiem. Kromě songů z nové placky Thunderbolt přišly ke slovu rovněž letité fláky jako Crusader, Denim and Leather nebo Heavy Metal Thunder. A právě před posledně uvedeným se projevil Byffordův suchý anglický humor, kdy lákal fanoušky na odpočinkový a relaxační song, načež Saxon spustil tuto vypalovačku.

Z koncertu kapely Saxon. (Foto: Lukáš Urbaník)

Skladba They Played Rock and Roll zase putovala do nebe Lemmymu. Dobrý skutek byl vykonán i poté, co na pódium přiletěla klasická džínová bunda s nášivkami, kterou si Byfford oblékl, odzpíval v ní pár skladeb, podepsal se na ni a následně hodil zpět majiteli. Nepřekvapilo tedy, že na scéně zanedlouho přistála další džíska…

Saxon prostě nežijí ze svých zásluh. Stále mají co nabídnout, což potvrdili také včera. Jejich rutina zahrnuje jen prvotřídnost. Pro mnohé nedostižný level.

Z koncertu Traktoru. (Foto: Lukáš Urbaník)

Traktor a Dymytry pokračují ve svých spanilých jízdách, v rámci kterých oslovují čím dál tím početnější publikum. Je to dáno tím, že preferují jasné, ale nikoliv prvoplánové hudebně-textové sdělení, jež dokáže upoutat pozornost. Vše podpořené zpěvnými, chytlavými refrény. Obě skupiny braly plusové body také tentokrát, a to zejména díky velmi dobře fungující interakci mezi samotnou kapelou a fanoušky. V těchto situacích vynikali hlavně zpěváci, a to Martin Kapek (Traktor) a Jan „Protheus“ Macků (Dymytry).

Kapela Dymytry pózuje na pódiu. (Foto: Lukáš Urbaník)

Fanoušci dostali to, za čím přišli. Rockové, v případě Dymytry i metalově razantnější písničky, v nichž nacházejí příjemné a smutné stránky vlastního života. Playlist se samozřejmě opíral o největší hity těchto kapel, ale jak už to bývá, došlo i na emočně vygradované songy, které vzývaly k sevření někoho blízkého v náručích.

Bilos z kapely Malignant Tumour. (Foto: Lukáš Urbaník)

Malignant Tumour hráli po delší době před svým, tedy ostravským publikem a předvedli svůj standard. Jejich nadupané songy s vydatnou porcí rock´n´rollu přinesly to, co přinést měly. Zábavu, maximální prožitek a jistou rebelii v zádech. Prostě metal. Sice nikterak složitý, zato účinný. Kapela zná svou cenu a uvědomuje si, v čem je její síla. Svůj vytyčený rajón neopouštěla.  Na druhé straně je pravda, že zvuková stránka místy haprovala, a proto písně tak trochu splývaly v jeden celek. Onu zákeřnou monotónnost se však podařilo překonat jistotami typu Earthsaker nebo Saddam Hussein is Rock´n´roll, takže ve výsledku si Malignanti mohli přidat další povedený zářez na koncertní pažbě. Zůstává tak nezodpovězeno jen to, proč Bilos a spol. končili zhruba o dvacet minut dříve, než bylo avizováno.

Festivalové publikum. (Foto: Lukáš Urbaník)

A popravdě řečeno těch otázek by se našlo více. Pokud jde o Kreator, tak se zase lze ptát na to, kde zůstaly ony slibované „postapokalyptické kulisy s projekčními plochami a nejmodernějšími technologickými postupy“. Což v bleděmodrém platilo i pro Moonspell, jež také de facto spoléhal jen na hrátky se světly. Žádnými speciálními kulisami jejich scéna neoplývala.

Říká se, že odvážnému štěstí přeje. Projekt Bohemian Metal Rhapsody, jehož duchovním otcem je Radim Pařízek, do rizika šel. A velkého. Kromě dvou songů, a to Nejsme vyhořelí a Vše ti můžu slíbit, totiž fanoušci repertoár neznali. Pomyslné bariéry ve stylu „co od toho můžu čekat?“ se však postupně bortily. V konečném výsledku totiž platilo, že publikum tuto metalovou operu vstřebávalo se stále větším nadšením. I když jak se dalo očekávat, některé písně byly přijaty chladněji a jiné naopak vřeleji.

Bohemian Metal Rhapsody. (Foto: Lukáš Urbaník)

Kromě matadorů Izzyho a Tanji se pěveckých partů v jednotlivých písních, které byly postaveny na heavymetalovém základu s variabilním zpěvem, zhostili Petr Kutheil (ex-Votchi, muzikály Vlasy, Galileo, Hamlet a další), Josef Michálek (Forrest Jump), Lukáš Písařík (ex-Seven), Silvie Chrudinová (Ona, ex-Latexjesus), Eliška Hondlová, Petra „Gygy“ Gyöngyösi a Viktorie Surmová (Rosa Nocturna, ex-Surmata). A právě tato pěvecká rozmanitost nikoho nepřemáhala, ale byla tak nějak přirozeně předností tohoto seskupení, jež navíc podporovali čtyři cellisté.

Koncert měl spád a navzdory početnému ansámblu nebyl přeplácaný. I když místy se zdálo, že by „toho méně“ mohlo být více. Každý úspěch je běh na dlouhou trať, nicméně tento projekt má své kouzlo a mohl by být osvěžením české hudební scény. V zásadě povedená premiéra s autorskými písněmi, nicméně před všemi zainteresovanými je ještě dlouhá cesta k tomu, aby se projekt Bohemian Metal Rhapsody prosadil nějak výrazněji.

Nelehká úloha připadla našincům Forrest Jump, kteří festivalový program otevírali. Svého úkolu se zhostili se ctí a velmi sympaticky, přičemž servírovali zejména písně z jejich povedeného aktuálního alba nazvaného jednoduše Forrest Jump. Dokonce si vysloužili veřejnou pochvalu od zpěváka Moonspell Fernanda Ribeira. I když v tomto případě šlo o to, že půjčili kytaru a činely muzikantům z této portugalské bandy, jejichž hudební nádobíčko zůstalo trčet někde v Německu.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, na festivalu Ostrava v plamenech se letos poprvé platilo prostřednictvím čipů s tím, že si příchozí mohl dobít jakoukoliv částku. Tento model se určitě osvědčil. Front u výčepů ubylo, což ovšem neznamená, že se netvořily, nicméně samotné vyřízení objednávky bylo určitě rychlejší než v minulosti, kdy se platilo žetony. Tohle byl určitě chvályhodný bonus pro návštěvníky.

Festivalové publikum. (Foto: Lukáš Urbaník)

Tak či onak, pátý ročník Ostravy v plamenech s návštěvností několika tisícovek fanoušků zdárně doplul do cíle. Ve dnech, které jsou celosvětově metalu zaslíbené (jde o to, že 3. srpna se narodil James Hetfield a o den později Max Cavalera), se důstojně a se vztyčenou hlavou oslavil tento žánr také v moravskoslezské metropoli. Festival zkrátka pokračuje ve svém rozkvětu, a přestože prostor pro zlepšení tu stále je, dá se uvést, že vytyčená cesta, kterou si pořadatelé zvolili, je správná.

Z koncertu kapely Doga. (Foto: Lukáš Urbaník)

Možná se na závěr sluší dodat ještě jednu poznámku. Letošní line-up nabídl mimo jiné na první pohled nečekaný sled koncertů (Malignant Tumour, Traktor, Kreator, Doga nebo Dymytry a Saxon). Zda v těchto případech mluvit o dramaturgické rozháranosti nebo naopak pestrosti, určitě není ta hlavní otázka. Ve výsledku to vůbec nevadilo, přece jenom měla navrch hudební tolerance a vstřícnost. Což je v pořádku. Přínos můžeme hledat jinde. Pozorný návštěvník si mohl totiž udělat přesný obrázek o tom, jak hudebně myslí zástupci české scény a té zahraniční. Ale samozřejmě, že to, co si z toho odnese, je už na každém zvlášť…