Zájem o komiksy v Česku každým rokem roste, říká Roman Bee See Bílek

Romane, váš úspěšný seriál Meloun & Sirka, který kreslí Pavel Talaš, v Čtyřlístku skončil. Proč?

Je tomu opravdu tak. V době, kdy byl do následujícího čísla naplánováno deváté  pokračovaní, jsme dostali úsečný mail, že další díl už nemáme dělat. Samozřejmě jsme se pídili po tom, proč a zda jsou s námi v redakci nespokojeni, ale dostali jsme jen další strohý mail ve smyslu, že občas je nějaký seriál nahrazený jiným a tak se to prostě děje. Takže tohle jsou fakta a cokoli dalšího by z mé strany byla již spekulace. Myslím, že v tomto případě mohu mluvit i za Pavla, oba jsme rádi, že jsme mohli publikovat v časopise, na kterém jsme coby komiksový potěr vyrostli. A doufáme, že někteří z malých čtenářů (případně i jejich rodičů) si příběhy Melouna a Sirky oblíbili a četli je s radostí a úsměvem na tváři.

Nebylo toho na dětský časopis příliš? Neskousli šéfové ostravský černý humor? Prý vám dávali instrukce, jaké hranice už nesmíte překročit?

Určitě si nemyslím, že bychom překročili nějaké hranice. Při psaní příběhů Melouna a Sirky jsem se držel hodně na uzdě a vlastně u každé věty zvažoval, jestli je to vhodné pro časopis určený dětem. Klasického ostravského černého a cynického humoru jsem se v tomto „projektu“ rozhodně vyvaroval. A co se týče těch instrukcí, tak nic takového neproběhlo. Dostali jsme hned na začátku faktické instrukce ohledně rozsahu apod. Ale podle mě to nebylo nic, s čím by ses nesetkal při spolupráci s profesionálním periodikem, které si po léta drží určitou tvář.

Jaký díl tedy bude nebo je poslední?

Poslední, devátý, díl vyšel ve Čtyřlístku číslo 646 a jmenuje se „Chuť zakázaného“, což je v konečném důsledku celkem trefný název (úsměv).

A co bude dál? Znamená to definitivní konec, anebo by mohlo vyjít nějaké speciální číslo Melouna a Sirky?

Určitě bychom chtěli vydat nějaké ucelené vydání příběhů Melouna a Sirky, které by kromě dílů vydaných ve Čtyřlístku obsahovalo i desáté, zatím nikde nezveřejněné pokračovaní a pár bonusů navrch. Uvidíme, jak to celé nakonec dopadne, každopádně jsme si od Čtyřlístku nechali případné souborné vydání posvětit. Stejně tak bychom se zajímavými bonusy chtěli souborně vydat stripy Sněhulení, které vycházely na webzinu Vlčí bouda. Ve Sněhulení je toho ostravského humoru opravdu hodně a celkově je to určeno pro „starší děti“. Na Boudě uváděli, že doporučený věk je 18+.

Nedávno jsi byl na Crweconu (největší komiksový festival v ČR) v Praze, jaká je tam aktuální atmosféra na poli kreslených seriálů a mají k tomu co říci i lidi od nás, z Ostravy?

Zájem o komiksy každým rokem roste, což se odráží nejen v návštěvnosti na Crweconu, ale i v počtu u nás vydávaných komiksů. Samozřejmě největší zájem je o americký mainstream, zvláště superhrdiny, ale dobrou zprávou určitě je, že se u nás konečně chytly i evropské komiksy, což ještě před pár lety bylo nemyslitelné. Koneckonců legendárního Thorgala zkoušela postupně vydat snad všechna tuzemská nakladatelství koketující ve svých vydavatelských plánech s komiksem a postupně toho taky všichni nechali. Vycházejí samozřejmě i komiksy od domácích tvůrců, ale není jich zase tolik a otázka také je, jak je to s prodejností. Každopádně i mezi tuzemskými tvůrci můžeme najít pár jmen, která se rozhodně vyplatí sledovat a číst je. Jinak je třeba si uvědomit, že komiks je podobně jako film nebo literatura médium a nabízí pestrou škálu žánrů a výtvarných stylů. Vybrat si může každý, i ti s osobitým vkusem. V Ostravě jsou komiksoví fanoušci, několik slušných publicistů a pár tvůrců. Každý může přispět svou špetkou do mlýna.

Název tvého fanzinu BubbleGun byl od počátku jasný, anebo se vyvinul až dodatečně?

Od počátku bylo jasné, že chceme vydávat fanzin, kde dostanou příležitost i začínající tvůrci. Není přeci větší motivace do další práce, než vidět svůj komiks v papírovém časopise, ne? BubbleGun má od začátku dvě hesla „Fanoušci fanouškům“ a „Nikdy nebudeme normální“. To první znamená, že vždycky budeme podporovat komunitu, ze které jsme vzešli, a to druhé, že si vždy budeme dělat věci po svém i když tím kolikrát plaveme proti proudu. Co se týče názvu, tak jich pár padlo, ale tento se nám od začátku líbil nejvíc a vyhrál na celé čáře. A nejlepší na tom je, že i po dvanácti letech nás neomrzel! Akorát občas musím některé zbrklejší povahy upozornit, že se opravdu nejmenujeme „žvýkačka“ (smích).

Vydávat dnes vlastním nákladem komiks asi není příliš složité…

Určitě ne! Mnohem složitější je dostat ho mezi lidi. Hlavně ty, kteří se nerekrutují z řady vašich kámošů a známých.

Jak vzniknul nápad věnovat celé minulé číslo jednomu autorovi Lukáši Diváckému?

Na začátek musím poznamenat, že toho slova „underground“ se chytne skoro každý a většina lidí si pod tím představuje kdovíco… Ale my ho chápeme tak, že vycházíme z podhoubí komiksové komunity, nejdeme oficiální cestou a vše si děláme „na koleně“, bez jakékoli podpory ze soukromého nebo státního sektoru. Takže si to mohou čtenáři nahradit označeními jako samizdat, nezávislý, do it yourself apod. Ale k tvé otázce. Už jsme vlastně měli jedno číslo zasvěcené jednomu komplexnímu dílu, osmičku – 100x O sněhu. Kreslil ho Pavel Talaš a podílelo se na něm šest scénáristů. Co se týče Lukáše, tak jeho komiksy se v BubbleGun už předtím objevily a nám se vždycky moc líbily, protože v sobě mají všechno, co my sami máme rádi. Takže jsme se ho zeptali, zdali by nešel do projektu samostatného čísla, slovo dalo slovo a po více jak dvou letech byly Příběhy tisíce a jedné nemoci na světě. Lukáš je autorem dle našeho gusta a důvodem, proč to všechno děláme.

Jde o jubilejní desáté číslo, tušil si v počátcích, že to může BubbleGun dotáhnout až tak daleko?

Reálně ne… byť samozřejmě v těch naivních snech ano. Jdeš do toho s nereálnou představou, že vytvoříš fanzin, který bude u nás znamenat něco podobného jako v Americe Zap Comix nebo Eerie, ale časem z toho hezky po česku vystřízlivíš.

Co je pro vydávání undergroundového fanzinu nejpodstatnější?

Nadšení, odvaha a drzost.

Vycházíte v pouhém nákladu 100 kusů, není to opravdu sakra málo? Na to, že komis zažívá v Česku poměrný boom? Které číslo bylo podle tebe nejzdařilejší a proč?

Vesměs se jedná o sto kusů, ale už jsme zkoušeli i tři sta. Poslední roky se to tak nějak ustálilo na té stovce. Málo – moc, upřímně nevím. Jde taky o to, že musíš mít pohromadě ty peníze na vytištění a nesmí ti chybět někde jinde v rámci „domácího rozpočtu“. Vždycky se to vlastně vyprodá celkem rychle, což je fajn. I v komiksu jsme pořád okrajová záležitost a myslím si, že není potřeba mít zbytečně velké oči. Nevím, co ti mám říct na tu druhou část otázky… Vydali jsme deset čísel a všechny máme rádi – každé z nich odráží nějakou etapu naší cesty, nese v sobě vzpomínky a radost z konečného výsledku. Kdybych to začal rozebírat, tak nakonec stejně vyjmenuju všechny a na každém najdu něco specifického.

Se kterým BubbleGunem bylo nejvíce práce a jak se vůbec daří hledat v dnešní době neznámé komiksové autory?

S každým BubbleGunem nějaká ta práce je, ale umíme si to rozdělit. Spoluvydavatel Toe odvádí po grafické stránce s každým následujícím číslem lepší a lepší práci a zároveň je to pořád radost, jinak bychom to nedělali. Akorát vzhledem k tomu, že máme oba hodně práce, se za poslední roky se časové intervaly mezi jednotlivými vydáními protahují, ale zatím si nikdo nestěžoval. I poslední číslo vznikalo dlouho, navíc Lukáš Divácký je určitým způsobem perfekcionista a spoustu věcí si chtěl udělat sám. Pravda je teď taková, že autoři se často ozývají sami. Do autorských mailů a na komiksová fóra a dáme avízo, že se chystá nové číslo, jestli je nějaké téma a kdy je uzávěrka – zbytek se pak  víceméně „vyřeší sám“. Tak to funguje spolehlivě už léta.

A jak lze přesvědčit známé komiksové autory, aby podpořili právě takovýto minimalistický projekt?

Český, potažmo i slovenský svět komiksových autorů není zas tak velký a s řadou lidí už jsme dlouhá léta v kontaktu. Nechci, ať to působí  nadmutě, ale fakt je, že jsme nejdéle vycházející československý nezávislý komiksový fanzin s největším počtem vydaných čísel. Jednoduše už nějaké renomé v rámci komunity máme. Pokaždé si vybereme i někoho, koho požádáme o obálku, tady opravdu oslovujeme ty známější tvůrce, protože obálku by rád nakreslil každý, ale nakreslit komiks na druhou stranu spousta výtvarníků nezvládne, protože to je dost náročná disciplína a běh na dlouhou trať. Z těch známých jsme na obálce měli Andraste, Vaška Šlajcha, Tomáše Chluda, Petra Kopla nebo výborného švýcarského autora Thomase Otta. Když už jsme u těch zahraničních jmen, tak se u nás objevila Holanďanka Margreet de Heer, Němka Elke R. Steiner, Nancy Peña z Francie, Ina Korneliussen z Dánska a americké nezávislé autorky Mellisa MacAlpin, Mary Fleener, Jennifer Camper v čele s hvězdou undergroundového komiksu Trinou Robbins.

Co nového se na poli tvé vlastní tvorby rýsuje dál?

Tvůrčí plány s Pavlem Talašem jsem naznačil výše. Určitě bych si rád „střihl“ nějaký komiks nebo stripovou sérii s někým dalším, ale to je zatím ve hvězdách, byť pár snah už bylo. Příští rok bych rád vydal novou povídkovou sbírku, tentokráte v papírové formě. V rámci volného času na tom pracuju. Aktuální ochutnávka v podobě sci-fi hororové povídky nazvané Případ pavoučího muže je v posledním čísle elektronického hororového čtvrtletníku Howard. S pár přáteli ještě pomalu rozjíždíme jeden literární projekt, který by měl úzce souviset s Ostravou a její historií. Ale jsme teprve na začátku dlouhé cesty, kde se může stát všelico, proto bych o tom nerad více mluvil. Jinak určitě budu dál psát recenze a články do XB-1, občas do Howardu a na Vlčí boudu, což je mimochodem ostravský projekt zaměřený na komiksy a fantastiku, případně i jinam. Možností a plánů je pořád spousta, času čím dál méně, ale samotného mě překvapuje, že mám stále odvahu a chuť se do něčeho pouštět.