Jen náhoda? V čase 50. výročí srpnové okupace začala v Ostravě výstava ruského umění

Kdyby Dům umění uspořádal stejnou výstavu třeba v dubnu 2012, asi by žádné historické reminiscence nevyvolávala, a navíc by si vysloužila označení „objevná“. Tehdy totiž na Pražském hradě ještě neseděl proruský prezident Miloš Zeman a Rusko neokupovala Krym, ani se nepodílelo na rozbití východní Ukrajiny. Načasovat však výstavu do srpna 2018, kdy si národ připomíná 50. výročí invaze kremelských vojsk do Československa, to je sice zřejmě bezelstná náhoda, ředitel galerie Jiří Jůza se ale nemůže divit, že na úterní vernisáži padaly v kuloárech všelijaké úvahy.

„Připravuje se pan ředitel na novou ruskou okupaci?“ Zaznamenali jsme ironickou poznámku, k níž její tazatel dodal: „Nějaké bodíky by tím u Kremlu určitě získal.“ Pamětníci zase vzpomínali, že téměř nachlup stejnou výstavu už v Domě umění viděli za normalizace. Právě od počátku sedmdesátých let totiž sbírka vznikala, neboť ruský realismus nijak neohrožoval Husákův režim. Spíš naopak, umělci ze sklonku carské éry byli prezentováni jako citliví pozorovatelé života prostých Rusů, kteří byli nuceni žít v tyranském samoděržaví.

Ve vernisážovém projevu Jiřího Jůzy o souvislosti s aktuálním srpnovým výročím nepadlo ani slovo. V době vzniku sbírky nicméně Československo okupovalo asi 100 tisíc sovětských vojáků a v zemi žilo i téměř 40 tisíc rodinných příslušníků ruských důstojníků. Při odchodu vojska po sametové revoluci bylo spočítáno, že Husákův režim pomáhali Sověti udržet s pomocí 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a ve skladech měli asi 95 tisíc tun munice včetně nosičů jaderných zbraní.

I. J. Repin: Bouře

Na aktuální ostravské výstavě si také nelze nevzpomenout na proslulé snímky ze srpna 1968, na nichž stojí ruské tanky na Staroměstském náměstí v Praze před galerií v paláci Kinských, na níž visel obrovský poutač: „Sovětské umění dvacátých let.“ Sovětský svaz se už sice rozpadl, ale Rusko se svých imperiálních zájmů rozhodně nevzdalo. Ředitel Jiří Jůza nicméně expozici ruského umění připravil už loni pro Tatranskou galerii v Popradu a v Ostravě ji nyní jen restartoval, takže výroční srpnový termín výstavy je asi kouzlem nechtěného. To ale neznamená, že geopolitické úvahy nepatří do reportáže z vernisáže, neboť řada účastníků úterního večera přemítala právě tímto směrem.

Jiří Jůza dal výstavě název Píseň duše (Ruské umění ze sbírek GVUO), tak snad zůstane i v budoucnosti jen u ruských písní a znova nezazní automatické zbraně. Ředitel galerie sice netajil, že sbírka vznikla za normalizace, a to díky štědré podpoře státu, který pomáhal s výkupem děl ze soukromých sbírek, ale také připomněl, že jeden obraz z kolekce má starší historii. „V předválečném období se do galerie formou daru dostalo ojedinělé dílo Konstantina Alexejeviče Korovina. Malba s ohledem na pařížský původ obrazu rozšířila tehdejší malou evropskou kolekci,“ vyprávěl Jůza před obrazem Paříž v noci z roku 1929, což je jímavý portrét noční ulice dýchající odkazy na moderní malířské směry, které tehdy ovládaly hlavní město umění.

K. A. Korovin: Paříž v noci, 1929

Padla i informace, že vedle sbírky Národní galerie v Praze vlastní ostravský Dům umění nejvýznamnější sbírku ruského realismu v České republice. Zajímavé je, že v čase normalizace se do sbírky dostal i obraz Filipa Andrejeviče Maljavina s názvem Ohrožení Evropy, který autor namaloval v roce 1926 v pařížské emigraci. Nahou ženu na plátně, která symbolizuje starou dobrou Evropu, ohrožují rudě zbarvená prasata. „Rozšafná Evropa je na obraze ohrožována rudými sviněmi, tedy ruským bolševismem,“ líčil Jůza u díla s politickým podtextem. „Nomenklaturní kádry z dob normalizace samozřejmě obsah toho obrazu nepochopily, takže se mohl dostat do státní sbírky,“ dodal.

Maljavinův obraz Ohrožení Evropy.

Na vernisáži bylo připomenuto, že Maljavinovo jméno je spojeno i s velkou portrétní výstavou jeho obrazů, kterou v roce 1933 uspořádalo v Praze české sdružení malířů Myslbek. Už tehdy se řada jeho děl dostala mezi tuzemské sběratele a posléze i do ostravské sbírky. Největší zájem při zahájení výstavy pak asi vyvolával Maljavinův obraz Kameníci, ohromné plátno z akademického období tohoto ruského malíře.

Vystavená kolekce představuje i význačná jména spojená se zlatým věkem ruské realistické malby, tedy s činností takzvaného Sdružení putovních výstav. „Čili pěredvižniků, sdružení bylo založeno roku 1870 coby revolta mladých umělců z petrohradské akademie,“ vysvětloval Jůza. „Mimo jiné se začali věnovat ruské duši, chtěli více poznat charakter ruského člověka, což souviselo i se zájmem o sociální tématiku. Proto i ten název naší výstavy – Píseň duše.“

Z výstavy v Domě umění. Filip Andrejevič Maljavin, Kameníci. (Foto: I. Mottýl)

Ostravská sbírka pěredvižniků je výjimečná (Ilja Jefimovič Repin, Vasil Vasilevič Vereščagin, Ivan Ivanovič Šiškin, Franc Alexevič Rubó, Semjon Gavrilovič Nikiforov) a vernisážové publikum asi nejvíce postávalo u Repinova obrazu Bouře z roku 1905. „To už je období, kdy Repin žil v jakémsi vnitřním azylu na své dači u finských hranic. Dílo je inspirované francouzskými impresionisty, ale jde téměř o abstraktní práci, kterou umělec reaguje i na politiku. Na obraze vidíme potácející se bárku ruského samoděržaví,“ přemítal Jůza. Starší generace byla Repinem nadšená a jedna paní vzpomínala na asi nejslavnější umělcovu malbu Burlaci na Volze (vystavena je v Treťjakovské galerii v Moskvě), která bývala součástí výtvarné přílohy komunistických učebnic literatury.

N. P. Bodanov-Bělskij: Svačina

Nezvykle dlouhý a mimořádně zasvěcený projev ředitele Jůzy, jenž se při jiných vernisážích často omezuje jen na uvítací formulace, upozornil i na další monumentální plátno, jehož autorem je Nikolaj Petrovič Bogdanov-Bělskij. Jmenuje se Svačina a jeho hrdinové si užívají odpolední čaj, zavařeniny a preclíky u stolu prostřeného v nádherně udržované zahradě. Atmosféra jak z veršů Sergeje Jesenina, zkrátka čas na sklenici vernisážového vína.

Beseda ukončena.
Právě jsme dopilii samovar.
Po starodávnu v ovčí šubě
jdu zase na svůj senoval.
Jak rozrostl se sad! V mé tváře
šeříkem voní zahrada.

(z básně Sergeje Jesenina Anna Sněgina, překlad Josef Hora)

Dovětek po sklence vernisážového vína. Padesáté výročí vpádu vojsk pěti armád Varšavské smlouvy do Československa si možná v Domě umění zasloužilo samostatnou výstavu. Někteří umělci z té doby dosud aktivně tvoří (Eduard Ovčáček, Eduard Halberštát) a v činžáku přímo naproti Domu umění žije fotograf, kterému se v srpnu 1968 vydařila mimořádná série snímků z okupované Ostravy. Koncept podobné výroční expozice by samozřejmě musel být mnohem vrstevnatější, v každém případě by to však byl aktuálnější projekt, než jaký nabízí současná výstava ruského realismu, která zkrátka do výročního srpna 2018 úplně nesedla.

*

Píseň duše (Ruské umění ze sbírek GVUO). Galerie výtvarného umění v Ostravě. Výstava potrvá do 9. září 2018.