Tomáš Klus a ostravská filharmonie se postarali asi o nejlepší koncert ve čtrnáctileté historii hlučínské Štěrkovny

Největší ohlas v pátek vzbudil jednoznačně Tomáš Klus, jehož vystoupení s Janáčkovou filharmonií bylo v rámci hudebních trendů, které prezentuje Štěrkovna Music Open, jako z říše snů. Rád bych zmínil jen pár věcí, kterými se tento charismatický zpěvák, textař a skladatel odlišuje od většiny jmen českého showbyznysu a které také přirozeně ukázal během svého koncertu. Klus dokáže i naživo zazpívat tak, že to netahá za uši, což je bohužel značně řídký jev. I když se nechá strhnout emocemi, nejde jeho intonace dolů na úkor výrazu. Současně má Klusův vokál zajímavou barvu, s níž zpěvák pracuje a moduluje podle specifik té které písně.

Na Štěrkovně si třinecký rodák Tomáš Klus brzy získal publikum, přitom nemusel křičet na lidi obvyklé jalovosti typu: „Neslyším vás, jste tady?“ Získal si je přirozeným charismatem, parodií podobných figurek, kteří se pod palbou half-playbacku natřásají u mikrofonu, z kterého je slyšet víc hallu než autentická barva hlasu. Klus během zpěvu naprosto plynně přecházel z charakteristických spodních poloh, kdy písně spíš vypráví do střední – dynamicky plné šířky. Někdy také jeho hlas explodoval (v písních typu Napojen) ve výškách a přecházel do falzetu, který byl rovněž čisťounký a tak nějak lehký a vzdušný.

Tomás Klus a dirigent Jan Kučera. (Foto: Aleš Honus)

Pestrý průřez svou tvorbou Klus představil v aranžmá svého baskytaristy Jana Lstibůrka a v podání Janáčkovy filharmonie, to byla skutečná pastva pro uši. Nevynechal jsem dosud jedinou příležitost slyšet ostravské filharmoniky hrát s nějakou kapelou a Lstibůrkova instrumentace vyznívá jako nejpřesvědčivější ze všech. Její síla spočívá v schopnosti vyhmátnout z písně přesně ty emoce, nálady a myšlenky, které jsou pro ni charakteristické, a vetknout je příslušným nástrojům orchestru. Instrumentace propůjčila písním dosud netušenou hloubku a rozšířila ji o nové orchestrální barvy a opojnou atmosféru. Navíc je Lstibůrkovo aranžmá velkorysé k celému spektru nástrojů orchestru a moc mne potěšilo, že hráči Janáčkovy filharmonie mohli být Klusovi a kapele rovnocennými a důstojnými partnery.

Tomáš Klus v jednu chvíli také vstoupil mezi publikum a rozvíjel své značné improvizační nadání v takové gradaci, že lidé při jeho neobyčejně vtipném veršovaném monologu doslova šíleli. Viděl jsem, jak dvěma mužům během jeho poetického brainstormingu kanuly po tvářích slzy očistného smíchu. Neznám moc umělců, kteří tohle dokážou. Jako celek působilo obrovské těleso na pódiu naprosto sehraně, synchronizovaně, což je zase zásluhou vynikajícího dirigenta Jana Kučery, jehož zkušenost, osobní vklad a interes k detailům i celkové výstavbě, jsou známé a neodmyslitelné. V jednu chvíli vstoupil na pódium muž z produkce z festivalu a požádal před zraky všech diváků svou přítelkyni o ruku. I tohle gesto dokázal ocenit zpěvák krásným a srdečným komentářem.

Tomáš Klus s Janáčkovou filharmonií byli jednoznačným vrcholem nejen letošního ročníku Štěrkovna music open, jejich vystoupení může směle kandidovat na titul Nejlepší koncert v historii hlučínského festivalu. Přál bych si, aby tohle vzácné uskupení vynikajících muzikantů a dobrých lidí vlilo radost a energii do srdcí ještě na mnoha místech této malé země. Atmosféra radosti, sounáležitosti a boření uměle vystavěných zdí, to je něco, co Tomáš Klus zvládá naprosto jedinečně.

Publikum festivalu v Hlučíně. (Foto: Aleš Honus)

Ovšem páteční část festivalu nebyla pouze o Tomáši Klusovi. Program odpoledne zahájila ostravská kapela Self Made, která je produktem hudebního klanu Matlášků. Zpěvák a autor René Matlášek je dvacetiletý kluk, který už má za sebou první autorskou desku Mezi prsty. Ta mě osobně zaujala precizním zvukem a profesionálně ušitými aranžemi (podepsali se pod ně bývalí členové kapely Každý den jinak Vlasty Redla). S Matláškem v kapele hraje na basu i jeho mladší sestra Alena a jejich muzika zní jako tradiční, byť časově poněkud zapouzdřený a archaický pop-rock. Půlhodinový set Self Made nepostrádal energii a muzikanti měli chuť předvést, co dokážou.

Z koncertu kapely Self Made. (Foto: Milan Bátor)

Self Made se ale ještě potřebují trochu ostřílet a nedávat si zbytečně góly do vlastní branky. Frontman René Matlášek by měl – když už se rozhodne rozezpívat publikum – volit mnohem jednodušší popěvky (stačily by běžné dva až čtyři tóny), aby to utáhli nejen lidé pod pódiem, ale zejména on sám. Půlhodinové vystoupení Self Made splnilo očekávání fanoušků a to, že festival dává prostor i regionálním začínajícím kapelám, je jednoznačně plus. Moc dobře si pamatuji, jak tady před pár lety zahajoval David Stypka. Také to bylo tehdy jen pro pár desítek zvědavců – a kde je tento vynikající textař a nezaměnitelný zpěvák dnes!

Osmadvacet let je trvalou součástí české hudební scény kapela Sto zvířat. Zaplaťpánbůh. Neodmyslitelní tuzemští apoštolové ska i na Štěrkovně potvrdili svůj potenciál rajcovní koncertní kapely, která staví na vypravěčsky silném a smyslném hlasu Jany Jelínkové, skvělých textech a šlapající muzice s vydatnou baterií dechové sekce. Málokdo dokáže naživo tak potěšit jako Sto zvířat, kteří zahráli energický průřez svou tvorbou, v němž nechyběla ani kultovní Dáma s čápem.

V předešlých řádcích jsem pochválil iniciativu organizátorů festivalu v prostoru, který dávají zelenou i mladým kapelám tohoto kraje. Co však nemůžu příliš vyzdvihnout, je celková dramaturgie pátku, který vsadil zčásti na absolutně nevýrazné interprety. Perutě jsou kapela zpěváka Milana Peroutky, která hraje podle vlastních slov „chytlavé“ písničky. Mezi jejich největší zapalovače patří songy, jako Postavim kolem nás zeď, anebo písnička Tudututu, jejichž myšlenkový horizont není (kulantně řečeno) nijak závratný. Perutě nepřesvědčily ani svou hudební prezentací, která stála více na samplech než na skutečných výkonech. Místy notně falešný zpěv jejich frontmana můj rozporuplný dojem jen zpečetil.

Smíšené pocity jsem si odnesl z vystoupení rappera, který si říká Paulie Garand. Mám rád slovenský rap, který produkují Vec, Tono S i jejich český protějšek Rest. Obdivuju Wéwéwéčka apod. Rap á la Paulie Garand má však k tomuto fenoménu s jeho výraznou sociologicko-kritickou funkcí či básnickou imaginací na míle daleko. Stejně tak tuctově, byť v jiném hudebním žánru, na mne působila havířovská pop-rocková kapela Nebe, která se zatím prezentuje jako klon starších popových dinosaurů Kryštof. Kapela sice měla na pódiu naleštěnou lodičku a umí během produkce i skákat, hudebně je však jejich tvorba pořád o tom samém.

Petr Harazin, frontman kapely Nebe. (Foto: Aleš Honus)

Petr Harazin je dobrý tahoun a umí si získat publikum na svou stranu, na Štěrkovně ale neměl jako zpěvák svůj den. Snažit se zapojit publikum a sám zpívat falešně, je trochu faux pas. Co mě na Nebe zaujalo? Odvázaný a moc šikovný bubeník Adam Matýsek a klávesák/saxofonista Tomáš Kuluris, kteří vystoupení dodali nejvíc drajvu. Zklamáním bylo zjištění, že kapela používá playbackové sbory, které kytaristé vydávají za vlastní zpěv. Kapela má sice už slušnou posluchačskou základnu, ale na cestu vedoucí k osobitosti se ještě nevydala. Trochu smutné, protože potenciál Nebe určitě mají.

Festivalový program v pátek pozdě večer uzavřely ještě koncerty kapel Wohnout a Ine Kafe. Čtrnáctý ročník festivalu Štěrkovna Open Music pokračuje v sobotu posledním dnem, hlavními hvězdami jsou například Dan Bárta se skupinou Alice, Anna K. David Stypka a také souboj balkánských dechovek.