Famózní Jarek Nohavica na Štěrkovně nadchnul davy, zahnal bouřku a uzemnil opilce

Největší osobnost české hudební scény současnosti, autor vyznamenaný současným prezidentem za kulturní zásluhy, muž žijící v Ostravě, který dokáže přitáhnout na svůj koncert davy i posluchače s intelektuálními nároky. Člověk s turbulentní minulostí a neuvěřitelně rozmanitou tvorbou, která je vykroužena od básnicky přesvědčivých zpovědí po lidové kuplety a fotbalové popěvky. Nekompromisní profesionál, rozený bavič, dovedný multiinstrumentalista a zpěvák. U Jarka Nohavici se počet adjektiv, vyjadřujících spektrum jeho talentů, dá rozvíjet dlouho. Jeho koncert na hlučínské Štěrkovně byl reprízou loňského koncertu v pražské O2 Aréně, kterou bard z Ostravy také vyprodal.

Jarek Nohavica vzal do ruky i baskytaru. (Foto: Aleš Honus)

Nohavica vystoupil společně s Robertem Kusmierskim (akordeon) a Pavlem Plánkou (bicí a perkuse). Osvědčené trio muzikantů, kteří se znají a jsou báječně sehraní, zahájilo koncet písní Muzeum, jejíž kytarový motiv doznal klavírní úpravy a hrál ho Kusmierski. Lidé si nadšeně zazpívali i píseň Jdou po mě jdou a doslova bonbónkem byl kultovní song Maškarní ples, v němž Nohavica předvedl velmi solidní kytarovou techniku za doprovodu netradičních perkusí Plánky. Vynikající byla i následující píseň Já chci poezii, která se opírá o silný text a melodickou linku akordeonu a Nohavica ji zpívá vždy s obrovskou chutí, jako by vyznával své nejosobnější krédo.

Z koncertu Jaromíra Nohavici. (Foto: Aleš Honus)

Koncert měl však mnoho linií a v každé čekalo nějaké překvapení. Následující spočívalo v písničce, která pojednávala o tom, jak písničkář s Kusmierskim cestou na koncert autem zabloudili. Nohavica přitom naznačil, že dopravní potíže měli i cestou na festival a šílenou cestou vedoucí z Ostravy přes Opavu a Karlovu Studánku pobavil publikum. Následoval set písniček z epochálního alba Divné století, které mám osobně vedle Mikymauzolea z jeho tvorby nejraději. Song Starý muž sice trio nezahájilo rytmicky úplně přesvědčivě, přesto touto písní i následující energickou Zatanči a teskným songem Sarajevo naprosto okouzlilo.

Nohavica rád ukazuje, že dokáže kráčet i napříč hudebními styly. V následujícím songu překřtil kapelu na Trio de Žaneiro, vyměnil kytaru za baskytaru a vystřihnul si jazzový standard. Svou vášeň fotbalového fanouška a patriota připomněl v následujících písních Ostravo a Bazaly, které rozpohybovaly obrovský dav pod pódiem. Tematickým doplněním byla píseň Kopaná. Následovala sugestivní Danse macabre a skandovací politický protestsong Hanba sláva, do kterého zapojil Nohavica publikum, které rozdělil na dvě stejné poloviny. Ještě před tím se písničkář nesmlouvavě vypořádal s jedním akutním problémem.

Jak už jsem zmínil v úvodu, jít na Nohavicu je prostě trend a nepsaná povinnost širokého spektra lidí, pro některé je to však společenská rutina kvůli pořízení selfíčka a pro tu ještě horší sortu bohužel jen příležitost si zahulákat, navíc v notně podroušeném stavu. Kdo chodí na Jarkovy koncerty pravidelně, ví, jak je písničkář alergický na každé projevy rušení a ignorace. V jednu chvíli Nohavica v pauze mezi písněmi ukázal na čtveřici takových hlasitých hlupáků, kteří dělali vše možné kromě sledování koncertu a velmi nekompromisně je z koncertu vypoklonkoval.

Z koncertu Jaromíra Nohavici. (Foto: Aleš Honus)

Program pokračoval sólovým vstupem Kusmierského s Plánkou, kteří se instrumentálně předvedli v brazilském lidovém standardu Tico tico. Velice potěšily i následující kultovky Zítra ráno v pět, Plebs blues (kterou si písničkář vystřihnul sám, včetně náročných modulací), Pane prezidente a Fotbal. Mezitím nad tribunu připlula zlověstná bouřková mračna a v momentě, kdy začal Nohavica zpívat „nechte vodu vodou, jen ať si klidně teče“ z nádherné intimní písně Zatímco se koupeš, začalo skutečně pršet. Jarek nezapomněl zdůraznit, jak to má dobře zařízené a ujistil publikum, že déšť brzy ustane.

Osud mu toho večera skutečně přál, protože opravdu pršet přestalo, což vzhledem ke klikatým bleskům všude okolo šlo považovat téměř za zázrak. Svou náklonnost k ruským autorům připomněl Nohavica v následující písni Semiona Slepakova, k níž přeložil text o velkém pozadí ruských žen. U překladové literatury se ještě zdržel ukázkou ze své mozartovské dílny. Svého oblíbeného (vedle Rossiniho) operního autora Wolfganga Amadea Mozarta představil v árii Papagena z Kouzelné flétny, k níž vytvořil překlad.

Z koncertu Jaromíra Nohavici. (Foto: Aleš Honus)

Výbornou práci s publikem ukázal v následujícím rozezpívání V zeleném lese, po kterém logicky sáhnul k albu Tři čuníci. Zazněly songy Kozel, V moři je místa dost, Pijte vodu i zrapovaná hudební coververze původně básničky Když byl Pepa ještě mladý. V písničce U nás na severu bardovi vypadl text písně, což okomentoval tím, že zpívá pouze ze svého hardisku. Velice sugestivně vyzněla píseň Mikymauz, do níž hudebníci zakomponovali autentický zvuk starého kyvadlového metronomu, který byl umístěn na klavíru. Obrovskou odezvu měl i protestsong Když mě brali za vojáka, který už dávno zlidověl. Následovala píseň Dokud se zpívá a také jedinečná Kometa, při které se v davu rozzářila světélka z mobilních telefonů a která dvouhodinový koncert písničkáře uzavřela.

Z koncertu Jaromíra Nohavici. (Foto: Aleš Honus)

Nohavica však rozvášněnému publiku zahrál ještě pár přídavků a nakonec zazněla píseň Poruba zpívaná s half-playbackem, což pro mne bylo zklamáním. Chápu, že tahle píseň je pro Jarka Nohavicu citlivá v retrospektivním ohlédnutí za vlastní minulostí a dětstvím. Přesto si nemyslím, že by tento song byl ideální rozlučkou s jinak dramaturgicky i hudebně skvělým koncertem. Písně Vlaštovko leť, Až to se mnu sekne, eventuálně aktuální Velká tma by v tomto případě zafungovaly daleko přesvědčivěji.

Jarek Nohavica svým vystoupením ukázal, že je ve svém žánru stále nepřekonatelnou veličinou. Dokáže posluchače strhnout, dojmout i pobavit. Škoda jen, že u toho humoru zachází jeho texty dost často k vulgaritám.

Z koncertu Jaromíra Nohavici. (Foto: Aleš Honus)

Trio Nohavica, Plánka a Kusmierski potěšilo i slušnými instrumentálními výkony a Nohavica se představil v dobré hlasové kondici. Koncert měl výbornou dramaturgii a obsáhnul jeho tvorbu skutečně od těch nejstarších písní po aktuální album, přitom zazněly písně smutné i veselé, pomalé i rychlé, prostě Nohavica se vším všudy. Myslím si, že zklamaní museli z koncertu odcházet skutečně jen oni čtyři výtečníci, které Jarek z pódia vyškolil jako malé kluky. Ti si budou do smrti pamatovat, že na koncertě Jarka Nohavici se neruší, ale poslouchá a hlavně zpívá. Dokud se neumře.

První festivalový den Štěrkovna Music Open začal ale i jinými koncerty. Třídenní přehlídku zahájil Michal Hrůza s Kapelou Hrůzy v našlapaném setu, který byl plný hitů a potěšil sehraností kapely a vtípky na adresu nového irského basáka Paula. Hrůza je skvělý tahoun a lepší začátek si Štěrkovna nemohla přát. Nezklamal ani showman Pokáč, jehož one man show s kytarou a ukulele baví v textové i hudební rovině. Osobně jsem nečekal, že je tento interpret naživo tak dobrý zpěvák i instrumentalista a navíc naprosto nevtíravý a příjemný člověk.

Na pátek jsou nachystány další letošní festivalové exkluzivity, tou největší bude jednoznačně vystoupení charismatického zpěváka Tomáše Kluse s Janáčkovou filharmonií, koncept, který se odehrál už letos v Gongu a který kritika vysoce ohodnotila jako jednu z hudebních událostí roku. Pro ostravské patrioty bude jistě zajímavým i vystoupení regionální kapely Self Made, v níž hraje mladý ostravský talentovaný písničkář René Matlášek.