Igor Františák: Hudba je součást vzdělání, kterým by měli projít úplně všichni

Svatováclavský hudební festival letos vstupuje do 15. roku své existence. Jaký ten patnáctý ročník bude?

Je připraveno celkem 39 koncertů ve třiadvaceti městech a obcích celého Moravskoslezského kraje Snažil jsem se letos koncipovat program tak, aby byl důstojnou oslavou uplynulých 14 let festivalu. Proto jsme přivezli zpět to nejzajímavější, co na festivalu dosud zaznělo. Současně jsme se však nezapouzdřili, proto ukážeme i nové směry, kterými bychom chtěli jít.

Akcentujete v dramaturgii letošního festivalu kromě toho nejlepšího z celé historie nějak i rok 1918?

Tímhle směrem nepostupujeme, spíše se hlásíme k odkazu Leoše Janáčka a jeho velkému projektu Janáček Ostrava 2018, který letos Ostrava spustila. V rámci něj realizujeme v průběhu celého roku 13 koncertů, přičemž jen v rámci SHF jich proběhne šest. Nejen tady v regionu, ale doufejme v celé České republice, „rok Leoše Janáčka“ oslavíme důstojně. Věřím, že tento geniální a progresívní skladatel by si opravdu zasloužil naši plnou pozornost nejen v roce 2018 – a o to více v roce 2018. Leoši Janáčkovi věnujeme i zahajovací koncert SHF, na kterém 4. září zazní jeho Glagolská mše a kantáta Amarus. Nastudování a provedení bude řídit dirigent Jakub Hrůša s Českým filharmonickým sborem Brno, vynikajícími česko-slovenskými sólisty a Filharmonií Brno.

Podle jakých kritérií vlastně vybíráte koncertní prostory?

Protože jsem muzikant, bylo pro mne vždy splynutí akustického prostoru s daným programem (ať je to sólový recitál, oratorium nebo symfonická hudba) naprosto zásadní a snažím se tomu vše podřizovat. Vzhledem k tomu, že už jsme zrealizovali přes 730 koncertů, jisté know-how v tomto snad mám. Pro komorní hudbu nebo sólové recitály vybíráme vždy menší kostely s akustikou, která nemá příliš velký dozvuk. Naopak, pro kantáty, oratoria a větší vokálně-instrumentální skladby se počítá s příjemně dlouhým dozvukem.

To znamená, že máte už svá osvědčená působiště a kostely, kam se pravidelně vracíte?

Stálá osvědčená místa pochopitelně využíváme. V Moravskoslezském kraji máme zmapovány víceméně všechny sakrální prostory. Hlavní myšlenkou festivalu je putovat s hudbou po celém kraji a nerealizovat koncerty pouze v Ostravě. V Ostravě využíváme především Katedrálu Božského Spasitele, Evangelický Kristův kostel, kostel sv. Václava a kostel Panny Marie Královny v Mariánských Horách, ale pravidelně se vracíme i do menších sakrálních památek a podřizujeme projekty potřebám a dramaturgii festivalu.

A které sakrální stavby jsou pro vás za poslední léta objevem?

Je to třeba nádherný kostel v Sudicích. Leží na hranicích s Polskem, kde se často nachází staré německé stavby. Tam letos zazní např. sólový varhanní recitál Katty, velice progresívní hudebnice, která rozezní tamější varhany, ale bude hrát i na svůj nástroj skladby Johanna Sebastiana Bacha, Arvo Pärta i vlastní autorské kompozice. Taková konfrontace bude rozhodně velmi zajímavá. Pochopitelně otevíráme i spolupráci na nových místech, objevujeme i nové prostory nebo se vracíme do kostelů, které jsme loni nevyužili, jako např. Ludgeřovice. Tam letos přijedeme s novým projektem věhlasného Kühnova dětského sboru a harfistky Kateřiny Englichové, kteří do svého programu zařadili úžasnou hudbou 20. a 21. století a také premiéru skladby Ivana Kurze s názvem Kolik andělů se vejde na špičku jehly.

Igor Františák během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Takže se věnujete nejen staré hudbě, ale i té soudobé?

Já si myslím, že ačkoli jsme primárně festivalem duchovní hudby, tak se nemůžeme vyhýbat provádění skladeb 20. a 21. století, jejichž duchovní potenciál je také neopomenutelný. Každoročně jsou tyto projekty zařazovány, proto i letos uvádíme komponované programy, na kterých zazní např. Janovy Pašije estonského génia Arvo Pärta. Na ty se osobně velice těším, protože jsme je původně plánovali realizovat už minulý rok. Velice zajímavé bude určitě novodobé oratorium Svatý Václav Martina Kumžáka či zmíněný projekt v Ludgeřovicích, kde 8. září vystoupí Kühnův dětský sbor s Kateřinou Englichovou v dílech současných skladatelů Ivana Kurze, Slavomíra Hořínka, Arva Pärta, Jaroslava Šarouna atp. Bavíme se i o hudbě 20. století, proto přijede výborný Belfiato kvintet s hostujícím basklarinetistou Jindřichem Pavlišem (mimo jiné členem Clarinet Factory) a zahraje skladby Leoše Janáčka, jeho žáka Pavla Haase a Josefa Bohuslava Foerstera. Podobných projektů najdete v programu festivalu více.

Dotkněme se také mediálně atraktivního tématu hvězd. Jaká slavná jména letos na festivalu hostují?

Největší hvězdou je mezzosopranistka Magdalena Kožená, která se po sedmi letech vrací společně s Collegiem 1704 k nám na festival. Tentokrát přiveze zbrusu nový projekt, který startuje jejich evropské turné, jehož vyústěním bude natáčení nového alba. My se můžeme pyšnit tím, že u nás toto turné zahajují. Další hvězdou, zůstaneme-li u zpěvaček, je sopranistka Martina Janková. Mám velkou radost, protože minule jsme museli její vystoupení pro nemoc zrušit. Loni jsme chtěli uvést její ryze janáčkovské CD, které Martina natočila s klavíristou Ivem Kahánkem pro Supraphon. Jejich letošní program bude sestaven z písní Fryderyka Chopina a Leoše Janáčka, které budou prokládány klavírními skladbami obou těchto mistrů. Moc se na to těším.

Jaké osobnosti můžeme najít v instrumentální hudbě? Jsou i zde interpreti, kteří patří k evropské špičce?

Rád bych zmínil cembalistu Mahana Esfahaniho. Už loni se u nás tento renomovaný íránský umělec představil ve dvou samostatných koncertech. Letos přijede s novým projektem s vynikajícím německým barokním souborem La Folia Barockorchester. Další významnou sólistkou je špičková německá houslistka Isabelle Faust, která připravuje nahrávání nového CD. U nás vystupuje 25. září a představí skladby z chystaného alba. Bude to „one-woman-show“, tedy sólový recitál, kde se bude konfrontovat barokní a současná hudba. Isabelle Faust je už dlouho mým obrovským vzorem a favorit v tom, jakým způsobem interpretuje starou i novou hudbu. Je to umělkyně s velkým U, která vchází za hranice notového materiálu. Přestože hraje na moderní housle, její interpretace je natolik vytříbená, že může bez problému konkurovat hudebníkům, kteří se věnují stylové interpretaci dobové hudby.

Od sólistů není daleko k ansámblům a komorním tělesům, které na SHF přijedou. Najdeme i zde unikátní jména a projekty?

Unikátní bude například vystoupení belgického souboru Flanders Recorder Quartet, od jehož založení letos uplynulo 30 let. Jejich koncert v rámci SHF bude celý věnován hudbě Johanna Sebastiana Bacha s vloženým Koncertem F dur Georga Phillipa Telemana. Flanders Recorder Quartet už na našem festivalu hrál, a již tehdy bylo úchvatné jak prostřednictvím čtyř (historických) zobcových fléten jsou tito muzikanti schopni uchvátit a rozpohybovat publikum. Dalším souborem je Ensemble Berlin-Prag, kde je hlavním protagonistou výborný český hobojista Vilém Veverka. Budou prezentovat hudbu Jana Dismase Zelenky a Johanna Sebastiana Bacha, takže opět možnost porovnání dvou velikánů na poli barokní instrumentální hudby. Současně půjde o připomenutí jejich úspěšného kompletu s triovými sonátami Zelenky pro hudební vydavatelství Supraphon, který je opravdu velice zdařilý.

Některé zahraniční ansámbly přijedou spolu se sólisty, je tomu tak?

Ano, velkým zpříjemněním je pozvání mezzosopranistky Marty Infante, mé bývalé spolužačky z Fakulty umění Ostravské univerzity, která se vrátila po studiích zpět do rodného Španělska, kde je považována za významnou umělkyni, oceňovanou pro její velký a barevný hlas. Marta je úspěšná nejen v oblasti barokní hudby, zpívá i velká oratoria období klasicismu a romantismu a v nedávné době natočila nádherné album s písněmi Antonína Dvořáka. Letos přijede na festival se španělským ansámblem, s nímž představí hudbu Georga Friedricha Händela, Alessandra Marcella, Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha.

Můžeme se těšit i na nějaký zcela netradiční projekt?

Ano, myslím, že těmto parametrům odpovídá vystoupení Pražského komorního baletu ve spolupráci se Zemlinského kvartetem, kde přispěji svou „trochou do mlýna umění“ i já. Společně uvedeme tři významná díla Leoše Janáčka, Vladimíra Sommera a Bedřicha Smetany v choreografii Kateřiny Dedkové Frankové, Hany Polanské Turečkové a především světově známého Pavla Šmoka. Každý z jednotlivých třech „dárkových balíčků“ je různě pojatý a dramaticky zpracovaný. To, jak krásně lidský pohyb koresponduje s hudbou, si budete moci přijít vychutnat do kostela sv. Václava v centru Ostravy. Tedy myslím, že velice netradiční spojení – balet v kostele – bude zážitkem.

Igor Františák. (Foto: Ivan Korč)

Vždy mne zarazí, když se chystám na nějaký klasický festival, jak markantně se v jednotlivých městech liší cena vstupného. Jak to máte nastaveno vy?

Nejdražší koncert máme za 1600 korun a nejlevnější vstupné je 50 korun (tato cena je pouze pro děti do 15 let a ZTP/P). Využíváme dva nezávislé systémy, jeden je pro Ostravu, kde máme v systému Colloseum vytvořen sál podle pásem. Podobně, jako je tomu např. v kině či divadle a u mimoostravských koncertů, nabízíme většinou dvojí vstupné, tedy běžné a redukované se slevami pro studenty a seniory v cenovém rozpětí 250 až 100 korun. Tedy špičkový koncert dostupný za cenu poměrně slušné lahve vína.

A jak se prozatím vstupenky na Svatováclavský hudební festival prodávají?

Nemíváme problém s návštěvností našich festivalových koncertů a většina z nich je dokonce vyprodána, což mohou jistě potvrdit naši návštěvníci. Většinou se vstupenky doprodávají až na místě, ale loni se to poněkud změnilo a vstupenky byly často prodány už dříve. V průběhu celého tohoto roku realizujeme asi 100 koncertů a tak si sami sobě vytváříme jistou formu „sebekonkurence“, kdy je pochopitelně nesmírně složité jednotlivé koncerty adekvátně prezentovat a vzbudit zájem u potencionálního návštěvníka. Nicméně například koncert Magdaleny Kožené, na který jsou vstupenky nejdražší, se prodává velmi dobře.

Naše tradiční podívání nemůže pominout ani ekonomický zřetel. Loni jste projevil zklamání, že velcí sponzoři z kraje nejeví o festival zájem. Jak je tomu letos?

Jsem spokojen s podporou festivalu, ale situace s velkými sponzory se nikterak nezměnila. Musím se přiznat, že v téhle oblasti jsme se snažili oslovovat některé partnery, ale poměry v našem kraji nejsou v tomto ohledu vůbec růžové. Bohužel je to stále bolest tohoto regionu, na druhou stranu jsem rád, že podpora ze strany města Ostravy, Moravskoslezského kraje a Ministerstva kultury České republiky letos výrazně narostla. To je pro mě dost zásadní fakt, protože to není o reklamní kampani, ale o systematické podpoře na základě potvrzené kvality. Toho, co děláme, a jak to děláme. Snažíme se oslovovat i drobnější partnery a firmy a jejich podpora je víceméně stabilní a pravidelná, čehož si velice vážíme.

Co by takové partnerství s významným sponzorem mohlo festivalu přinést?

Hlavně bychom mohli pravidelně a více přivádět do Ostravy a našeho kraje ještě zásadnější a špičkovější umělce. Prostředky, které by přišly ze soukromé sféry, by mohly přispět k zajištění opravdu velkých jmen, celosvětově známých umělců, „TOP“. Pevně tedy věřím, že velký partner do budoucna přijde a rozhodně mu Svatováclavský hudební festival má co nabídnout.

Vedle vedení jednoho z největších hudebních festivalů v republice se věnujete aktivnímu hraní. Jak to vlastně stíháte, skloubit dohromady největší festival v kraji, výuku a ještě k tomu cvičit na nástroj?

Je to velice složité, nicméně, důležité je mít jistotu a vědět, jak na nástroj hrát. Je třeba mít povědomí, být sžitý s nástrojem a mít dobrý odhad, kolik času potřebuji k tomu, abych se dostal do formy před daným projektem. Proto je pro mne nutné, abych s velkým předstihem plánoval. Jen letos odehraju na padesát koncertů s tím, že jezdím opravdu po celé Evropě. Vedle toho nehraji jenom na klarinet, ale střídám historický basetový roh, moderní basetový roh, chalumeau všech typů, klasicistní klarinety a samozřejmě moderní klarinety včetně basklarinetu. Proto musím rozfázovat celý rok na samostatné projekty, na které se individuálně připravuji. Potřebuju dělat self-management v tom pravém slova smyslu.

Jak takový váš selfmanagement vypadá v praxi?  

Snažím se nakumulovat co nejvíce koncertů s jedním programem k sobě. Např. v červnu jsme odehráli s Benewitzovým kvartetem, harfistkou Janou Bouškovou a flétnistou Janem Ostrým během jednoho víkendu čtyři koncerty. Ta koncentrace s sebou nese zefektivnění, když to proběhne najednou (a ne jednou za měsíc). Takto funguje můj život. Takto mám v podstatě už hotový harmonogram do poloviny roku 2019. Některé nabídky chodí na dlouho dopředu, protože jsem jeden z mála hráčů, kteří hraje na historické nástroje, těch muzikantů ani v Evropě není zase tolik.

Z toho vyplývá, že na nástroje cvičíte nárazově. Chtěl byste to změnit?

Ano a pracuji na tom, jak to změnit. Bez cvičení to pochopitelně nejde. Cítím se být více muzikantem než manažerem a rád bych trávil se všemi svými nástroji mnohem více času, než je tomu nyní. O to více s těmi historickými, protože jsem se rozhodl naučit se na ně hrát pořádně. Tedy nejen, že budu hrát v komorních souborech a orchestrech, ale chtěl bych začít realizovat své sólové projekty. To je úplně jiná koncentrace, protože člověk musí mít nástroj nejen zvládnutý po technické stránce, ale také být psychicky připraven na nesmírný tlak, to je asi největší úloha muzikanta.

Obecně platí, že vídávám na koncertech klasické hudby převážně starší publikum. Poslední dobou však registruji pozitivní změnu. Pracujete také na tom, jak přitáhnout i mladší posluchače?

Hlavně v posledním roce také vidím, že se to mění i na koncertech Janáčkovy filharmonie a v Národním divadle moravskoslezském, což mě nesmírně těší. U nás na festivalu vídávám běžně lidi střední generace, ale také mladé publikum včetně malých dětí. Přestože nemám pocit, že bychom byli festivalem určeným pro starší generace, cítím potřebu a povinnost hudebně vzdělávat i mladé publikum. Loni jsme rozjeli systém workshopů Koncert v kostele je zážitek. Letos k výročí Janáčkova úmrtí budeme realizovat workshop Hrajeme si s Bystrouškou inspirovaný operou Příhody lišky Bystroušky. Na příkladu Bystroušky se pokusíme malým dětem vysvětlit, že způsob, kterým se Janáček vyjadřuje, je přístupný. Že jeho propojení hudby s jazykem (a nářečím či nápěvky mluvy) je naprosto fantastické.

Vidím, že jste nakloněni tomu, nedělat z hudby žádnou vědu, ale zpřístupnit ji opravdu každému člověku, je tomu tak?

Hudba je způsob komunikace, který by děti (a nejen ony) měly získat přirozenou cestou. Hudba a kultura by neměla být nic nadstandartního, co si může dopřát jen hrstka vyvolených. Je to součást vzdělání a všeobecného povědomí, kterým by měli projít úplně všichni. Snažím se, ať do dětí s prominutím „nesáčkujeme“ koncept, jak jsem to zažíval kdysi já: kdy do kina narvali tři sta, čtyři sta dětí, přijelo nějaké smyčcové kvarteto, to zahrálo nějakého Dvořáka, Janáčka, Vaňhala a dalšího, už si ani nepamatuju. Většinou u toho vypadali muzikanti dost naštvaně, pak se postavili, uklonili se a odešli pryč z pódia. Tohle rozhodně není cesta, jak těm nejmenším prezentovat, že tohle je ta krásná „vážná“ hudba, která by je měla oslovit a potěšit. Často bohužel naopak vyznívá jako „hrozně vážná“ hudba určená pro ještě více „vážné posluchače“!

Co všechno se lze tedy na vašich workshopech dozvědět?

U nás se děti minulý rok seznamovaly se sakrálním prostorem, malovaly vitráže, hrály na Orffovy nástroje, varhaník jim vysvětloval, jak fungují varhany, jen v náznaku o spojení sakrálního prostoru s duchovní hudbou. A to si myslím, že jsou děti schopny ve 45 minutách vstřebat. V tomto rámci budeme pokračovat i teď, kdy se v nesakrálním prostoru zaměříme na příběh lišky Bystroušky, improvizaci a hudební rytmus pomocí Boomwhackerů… ale i v dalších letech.

Myslím si, že i veřejné besedy s různými pozvanými interprety mohou přivést řadu zvědavých posluchačů, kteří se chtějí dovědět něco ze zákulisí hudebního světa. Dáváme značný prostor také mladým umělcům, kteří na sebe zase poutají mladší generace posluchačů. To si myslím, že může mladé lidi přitáhnout, není to sterilní podání, které si může člověk pustit doma z cédéčka. Hudbu tvoří živí muzikanti, proto taky věřím, že lidi mají potřebu chodit na živé koncerty a nesedět doma u televize. Zažít koncert ve společenství lidí je na SHF umocněn tím, že se odehrávají v těch nejkrásnějších interiérech, kterými sakrální památky Moravskoslezského kraje rozhodně jsou.