Industrial Gallery prezentuje díla vzniklá na rezidenčním pobytu umělců ve slévárnách

Podobný koncept, ovšem ryze sochařský, probíhal v Ostravě v šedesátých letech, kdy bylo účastníkům Sympozií prostorových forem umožněno tvořit v industriálních kulisách Vítkovických železáren (sochy z těchto projektů jsou k vidění v Sadu Milady Horákové). Tímto ale podobnost obou projektů končí. Zatímco ze Sympozií prostorových forem se do veřejného prostoru Ostravy dostávaly monumentální ocelové sochy, výsledkem rezidenčního pobytu trojice současných mladých umělců Klaudie Korbelič, Denisy Štefanigové a Miry Macíka jsou trojrozměrné a malířské polohy, které až překvapí svou intimitou.

Samozřejmě, pokud vznikaly s vidinou finální instalace ve skromných sklepních prostorách Industrial Gallery, je jasné, že měřítko bylo pro trojici vystavených autorů tímto faktem determinováno. Možná je to povrchní inutitivní reakce, ale ta představa velkých halových prostor, industriálního provozu a syrové materiality vnímané na všech možných úrovních, mě svádí k představě monstrózních ocelových objektů.

Pohled do instalace Denisy Štefanigové. (Foto: Jaroslav Michna)

V projevu jednotlivých autorů jsem ale žádnou skličující a zdrcující reflexi měřítka a nehostinného prostředí nezaregistroval. Jak již bylo řečeno, všichni se pohybují na bázi intimního sdělení, v němž nejdůležitější roli hraje detail. Autentické materiály provozu slévarny využívají velice subtilně, až nenápadně, a to mě právě v souvislosti s tím, kde dané dílo vznikalo, asi baví nejvíce.

Překvapilo mě, že slovenská umělkyně Klaudia Korbelič, která nedávno v Industrial Gallery představila silnou vizuální partii, v níž otevřela tíživá témata recyklace a upcyklace materiálů i uměleckých artefaktů, postupuje ze všech třech výtarníků nejopatrněji. Její serie na pomezí koláže a asambláže působí vizuálně zcela neatraktivně, schématicky a ploše. Snaha o dynamiku v užití repetitvních struktur, vynášených povětšinou uhlem, tužkou či olejovým pastelem, dle mého vyšla naprázdno a nepomáhá tomu ani zmnožování pláten instalovaných vedle sebe. Druhý pohled zblízka nicméně přináší moment překvapení, v němž teprve nalézáme klíč ke strategické práci s autentickým materiálem slévárenského podniku.

Jedna z koláží Klaudie Korbelič. (Foto: Jaroslav Michna)

Kdo by ale očekával zapracovávání mikročástic např. defektních odlitků, nebo jiné trashové materiality továrny, bude na omylu. Korbelič se zaměřila spíše na využití kancelářské a projekční semiotiky, kdy povrchy malovaných pláten jsou opět strukturálně a povětšinou pregnantně geometricky perforovány a zpoza takto vzniklých otvorů prosvítají původní půdorysné plány a jiné formy dobových technických výkresů. Záměr vedený myšlenkou takovéhoto typu archeologie při zkoumání uměleckého díla je velmi zajímavý, ale forma zpracování, která snad právě obnažuje to, že Korbelič není malířka, ale sochařka, vyznívá hluše a nepřesvědčivě.

Ve vstupním prostoru galerie jsou ze stropu zavěženy expresivní hlavy dalšího s účastníků rezidenčního projektu Miry Macíka, absolventa ateliéru grafiky ostravské Fakulty umění. Autor často vytěžuje art brut estetiku a opírá se o motivy lebek, či obecně masek s deformovanou fyziognomií. Tuhle manýru zanesl i do zavěšených hlav, které svou výraznou barevností a kompozitní materialitou ovládají daný prostor a nedávají moc šancí dalším výtvarným znakům v prostoru.

Objekty Miry Macíka. (Foto: Jaroslav Michna)

I když Macík obecně více pracuje s médiem 2D, na této instalaci ukázal, že je schopný vystoupit ze stínu zavedných mentálních pochodů a dobře provázat materiální suroviny montážní pěny a drobných kovových předmětů slévárenského provozu. I když je pro něj expresivní barevnost typická, líbí se mi její použití právě v kontrastu s prostředím sléváren, kde vznikaly.

Asi nejintimnější a zároveň instalačně nejzajímavější jsou kompozice a drobné objekty od Denisy Štefanigové, studentky malby, na FaVU VUT v Brně, která se ponořila do mikrosvěta materiálů a v kombinaci s konkrétními kovovými objekty utvořila analytický přepis toho, jak může být zprostředováno vnímání objektů. Můžeme je pozorovat v jejích mikrostrukturách, ale také takzvaně v celistvém stavu. Tyhle komparace se již dlouhodobě využívají jako umělecké strategie, které zjevují pochybnosti zrakového a haptického vnímání hmoty a obecně ukazují relativitu hmotného světa jako takového.

Denisa Štefanigová: Skicáky. (Foto: Jaroslav Michna)

Instalace zároveň komentuje současné společenské postupy atomizace a parcializace ve zkoumání hmotné „reality“. Jednoduchým, ale esteticky velmi působivým gestem je zavěšení jednotlivých plátů hliníkového filtru, působících na zdi galerie jako bizarní kalendáře industriálního provozu, v jehož nepřetržitém provozu hodiny, dny a měsíce zanikají a slévají se do totožných a opakujících se lineárních struktur.

Na celé výstavě mě baví především to, že jednotliví výtvarníci šli s kůží na trh a zvolili si v rámci rezidence jiné médium, než na jaké jsou díky svému vzdělání zvyklí. Sympatický je samozřejmě i samotný rezidenční projekt, který každoročně pro mladé studenty či absolventy Industrial Gallery nabízí. Svědčí to o opravdovém zájmu o současné výtvarné umění a o lidském přístupu v podpoře začínajících umělců.