Divadlo jako recept, jak si užít Colours: Polivka, Dušek i Tři tygři byli skvělou alternativou hudebního mumraje

Herec může pocítit magii až antického rázu, kdy se nepatrný bod na scéně stává spojnicí společného prožitku více než 1500 diváků. A plně ji využívá, takže v případě své bravurní exhibice si pánové Dušek nebo Polívka vysloužili stejně mohutné ovace jako kterákoliv hlavní hudební hvězda na venkovní scéně před desetitisíci diváky. Do Gongu nemůže ledaskdo, poslední dobou se tady odehrávají jen dvě divadelní produkce v rámci Colours, o to více patří zdejší divadelní zkušenost k velice exkluzivním událostem.

Šašek a syn i Čtyři dohody jsou navíc velmi odlišné inscenace svou formou. Tradiční formát Bolka Polívky upomene i prostorem Gongu více na éru jeho Manéže, zvláště se stejnými herci a postavami jako Barin nebo Fretty či půlkruhovým tvarem jeviště. Manéž se ale díky nezvykle vážnému tématu jako je konfrontace šaškovství s katovským řemeslem mění z kabaretní legrace v existenciální drama.

Do této oblasti vážnější výpovědi třeba nikdy nezabrousí ostravský kabaret Tři tygři, přesto ani tady v případě krále českých mimů Polívky nepřijde divák o známé, povinné a svým způsobem i otřepané skeče, které jsou s ním bytostně spjaté. Třeba proslulé létání na jedné noze s pomocí zrcadla anebo pantomimickou chůzi o dvou holích a mnoho jiných. Motiv létání, který patří v inscenaci i na jevišti v Gongu k vrcholům, je fraktálně zmnožen ve variaci ryze aktuální díky zdejší diskusní konferenci. Že by Bolek byl přítomen na některé z úvodních přednášek Meltingpotu asi není pravděpodobné, leč nejlepší české divadlo i svět jsou napojeni na stejné vlny.

Z představení Šašek a syn. (Foto: Lukáš Horký)

Gongem se vznáší a letí celá pantomimická generace klaunů i katů, odcházejících bardů i nastupující generace. Podobně jako před lety kus DNA v podání otce a dcery Polívkových je i nyní Šašek a syn rodinnou výpovědí a na rozdíl od jiných tady je skutečně o čem vyprávět. Navíc s potměšilou ironií, kdy otec přiznává otevřeně reminiscenci na slavnou inscenaci Šašek a královna, i když matka syna Chantal Poullain v kuse nehraje, její odkaz nepokrytě na jevišti vystoupí ve scéně s maskou i charakteristickou intonací francouzsky znějící češtiny. Tleská se na otevřené scéně. Polívka v Gongu je stejně nezapomenutelný jako Dušek meditující mezi zdejší železobetonovou ohradou.

Čtyři dohody pracují téměř s monologem (proloženým i doprovázeným živou hudbou), královskou ukázkou toho, jak jemně lze vystihnout i před davem podstatu bytí. Formálně jinak rozehraná situace je vlastně podobná jako u Šaška a syna, protože před diváky se odvíjí nepokrytě otevřená otázka, kde je hranice divadla jakožto hry a samotné skutečnosti nás obklopující. Nakolik Jaroslav Dušek hraje a nakolik je sám sebou, podobně si můžeme klást nezodpověditelnou otázku, kde končí rodinná exhibice a začíná základní výpověď o poslání divadla jakožto uměleckého popraviště a Fénixova hřiště, z něhož se herec věčně rodí a kde pokaždé umírá vynesen salvou potlesku až do nebes. V tomto směru asi dramaturgie Gongu sáhla k maximu a těžko tuto nastolenou souvztažnost kdy překoná. Festival hudby se tak na dva vrcholné okamžiky proměnil v metafyzickou loď, jejíž herecká příď se vznáší a znovu a znovu vrhá do rozbouřeného moře emocí na oceánu lidského bytí. Tady už není vítěze ani poražených, pouze mimořádné souznění herec a divák.

Na Colours of Ostrava se ale divadlo hrálo i jinde než jen v Gongu. Celtový stan Europa Stage hostil Biograf v podání souboru La Putyka, ale také do něj zavítali Tři tygři v produkci Divadla Mír, kteří si odskočili z nedaleké Heligonky, kde pravidelně hostují. Biograf vsadil na nesmrtelné kouzlo nestárnoucí kinematografie z éry jejich průkopníků. Laický formát sice zpočátku demagogicky publiku nakukal, že tehdejší filmy byly němé a černobílé, aby to nakonec napravil nadšeneckým přístupem ke hře jednoho herce ve spojitosti s laternou magikou.

Z představení Tří tygrů. (Foto: Jan Lipovský)

Doslova narvaný stan navštívily i děti a královsky se bavily s dospělými, protože vidět klasické honičky s četníky a lupiči, bláznivé vynálezce typu Doktora Frankensteina anebo Neviditelného Jacka či monstrózní Mumii, King Konga a Frankensteinovo monstrum se prostě neomrzí.

Vtipné prolínání světa filmu se skutečností, běhání a vystupování z plátna tam a zpět, mělo osvěžující náboj v letním parnu pod stanovou výhní. Tvůrci sice opomenuli využít tak základní postavy filmové historie jako byl třeba Kříženecký nebo Méliés a ledacos pomotali anebo jen upravili pro svůj záměr, ale výsledek vlastně souzněl s dramaturgickým mišmašem Colours of Ostrava.

Z představení Tří tygrů. (Foto: Jan Lipovský)

Specifický ostravský humor sice přitáhnul publikum o něco méně než filmové hrátky Biografu, diváci si ale plně vychutnali improvizační show v podání elity místní kabaretní sféry. Vladimír Polák, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Albert Čuba nikoho nešetřili. Očividně je uhranul samotný festival Colours of Ostrava a zejména položka z ranního programu  – kundalini jóga. Fekální humor vyšel sice s hereckou ctí, mnohem lepší ale byla scénka schůze vlastníků nejmenovaného domu, kteří mají povolit vystoupení Tří tygrů.

Pánové se s radostí pustili sami do sebe a pódiu v jedné chvíli dominovali i jako Tři jezevčíci. Tygří poetika ovšem ani v ten den neskončila, stačilo se podívat na taneční kreace legendární zpěvačky Grace Jones a hned bylo jasné, kdo obývá kterou klec.

Jedno se ovšem nedá letošním Colours upřít, divadlo skvěle připravilo publikum na to, co jej během dne ještě čeká, a pokud měl divák štěstí, mohlo s ním rezonovat i do pozdních večerních hodin.