Colours 2018 čtyřma ušima, část 4: Lacinou show kolotočáře Kyga vyvážil skvělý program na menších scénách

Gabriela: Protože je zbytečné pět ódy na jeden z největších evropských festivalů, jelikož jeho kvality jsou zřejmé, začněme tím, co nám dal letos. Rozhodně mnoho nových jmen, která stojí za to sledovat dál. Škoda jen, že většina z nich pochází z menších scén a pro mnohé návštěvníky, kteří raději chodí s davem, se tím pádem stala spíše méně atraktivní záležitostí. Malou stagí začala i sobota, poslední festivalový den. Navštívila jsem koncert Lily Among Clouds, německé zpěvačky s doprovodnou kapelou, která možná splňuje parametry indie pop-rocku více než některé z hvězd na hlavních pódiích. Poté jsem se přesunula na elektronickou Never Sol. Sobotní Electronic Stage byla opět poměrně hudebně silná, za pseudonymem skrývající se Sára Vondrášková předvedla inteligentní electro-pop, jaký v minulosti produkoval např. Jan P. Muchow. Jedinou nevýhodou jemného vystoupení byl ruch z jiných pódií, který se bil s už tak zvukově tišším koncertem. To však bylo spíše výjimkou. Všimla jsem si, že drtivě mnoho interpretů a kapel mělo volume spíše nad normální vnímání lidského sluchu a stejně tak basové frekvence byly v mnoha případech přes čáru. Potom se bohužel ani nedivím tomu, že jsem občas zahlédla, jak někdo z koncertů odchází. Jak jsi ale vnímal start posledního dne ty? Myslíš si také, že by šlo něco ještě více zvukově doladit, vylepšit, domyslet?

Milan: Rozhodně. Zvuk nebyl příliš košer na vícero pódiích. Paradoxně, na té hlavní byla u některých lepších kapel produkce příliš slabá. Intenzitou naopak nepříjemně rušily hlavně spodní basové frekvence, které jsem slyšel během koncertu výborného Jona Hopkinse, ale i během vystoupení českého elektro rockového dua Munroe. Taky mi vadily občasné změny v časech některých kapel, které se rozcházely s programem. Ale zpět k poslednímu dni. Lilly Among měla, jak píšeš, tu správně syrovou indie strunu, jak ji umí rozeznít např. PJ Harvey. Určitá nevykvašenost a hlavně přirozenost a nekašírovanost podání, to bylo moc fajn. Za jedno z nejlepších vystoupení posledního dne však považuji koncert ostravské kapely February, která se na Colours prodrala díky svému vítězství v soutěži Jump into Colours. Jejich aktuální letošní deska Branching Tracks je nejen v regionálním kontextu doslova zjevením a February na Colours potvrdili, že jsou skvělou živou kapelou.

Kapela February po svém vystoupení. (Foto: Lukáš Horký)

V jejich setu zazněly hlavně písně z Branching Track, úvodní Hide Me Under Autumn Leaves jim sice dala, co se vokálů týče, pořádně zabrat, ale jejich výkon stále gradoval. Písně February mají nevšední melodický potenciál, oni zkrátka umí napsat písničku, která se okamžitě zapíše do podvědomí, přemýšlejí také nad zvukem a výrazovou potencí písně. Jejich koncert mne hodně bavil a myslím, že pokud budou dál makat, můžeme od nich čekat velké věci – jednou z nich bude už na podzim vinylová verze Branching Tracks.

Oumou Sangare. (Foto: Lukáš Horký)

Never Sol je elektronická víla s duší písničkářky. I ona mne – stejně jako tebe – oslovila. Senzitivnost nepostrádal ani skvělý íránský zpěvák Alireza Ghorbani, který předvedl mistrovské ovládání tradičních pěveckých technik íránské folklorní hudby, včetně záplav tónových skupinek – melismat, které zdobí melodii i čtvrttónovými postupy. Hlas Ghorbaniho, to byla očistná lázeň průzračné vody. Vynikající byly také koncerty Dobet Gnahoré na „frešce“ a také legendy Oumou Sangaré na „arceloru“. Obě jsou majitelky velmi charismatických hlasů, což se intenzivně potvrdilo i naživo. Co jsi ale slyšela dál?

Z koncertu kapely fvture. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Já jsem se po elektru vydala zakusit opět zase jiný šálek kávy, a to český projekt fvture, sestávající ze známých zaběhlých muzikantů. Výborný screamový projev Kaye Buriánka se bohužel ztrácel v příliš ostrých kytarových efektech a celkově mě jejich zvuk neoslovil. Ano, vím, záměrem je udělat co největší bordel. Ale ve výsledku mohlo vystoupení působit na lidi spíše nepříjemně, až lehce pozérsky, protože ne všichni jsou zvyklí na tento spíše klubový charakter. Argumentem samozřejmě může být fakt, že na koncert přišli jen skalní přívrženci, avšak i přesto mi po skončení ještě asi pět minut pískalo v uších. Abych tedy zklidnila svůj sluch po tomto extrémním zážitku, vydala jsem se do Gongu na indickou rágu v podání Debashishe Bhattacharye, legendy a čiré etnomuzikologie v praxi. Ačkoli ne vždy mne orientální motivy osloví, tato hudba působila meditačně, až extaticky, a člověk mohl jen obdivovat, s jakou precizností hráči ovládli složitý rytmus, nástroje a načasování veškerých nástupů a melodických i rytmických změn. Gong letos celkově velice potěšil výběrem interpretů a provedením veškerých koncertů, na které jsem zde zavítala.

Milan: Máš pravdu. Jako kytarista jsem si koncert indického mistra Bhattacharye nemohl nechat ujít. To byla vysoká škola věnovaná hudební komunikaci. On své spoluhráče učil v praxi, jak reagovat na myšlenku, na její změnu v čase a prostoru. Bylo to neuvěřitelné také z akustického zřetele, protože jeho chaturangi má neobyčejné zvukové kouzlo, které Bhattacharya umocňoval četnými slidy a stupnicovými řadami na podkladu monotónního rituálního samplu, který běžel stále v jedné tónině a dotvářel meditativní charakter. Přesně pro tyto koncerty a umělce mají Colours pevné místo v mém srdci a dlužno dodat, že stage v Gongu letos opět přinesla nejzajímavější umělce a disponovala nejpreciznějším zvukem. Potom se ovšem v programu křížila dvě vystoupení zajímavých českých umělců Munroe a Chloé. Jak jejich koncerty hodnotíš?

Jan Kunze z kapely Munroe. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Munroe mě překvapili lehce pozměněnými a inovovanými aranžemi, než které znám z předešlých let. Celkově hudba vyzněla jinak než na nahrávkách, struktura skladeb však byla často podobná, tudíž se člověk, který jejich tvorbu nezná, mohl lehce ztratit už v půlce koncertu. Zazněly i nové věci, jejichž potenciál je možná větší než u věcí z prvního EP. Bohužel musím opět narazit na tebou zmiňované spodní basy, které měly možná účelově působit na to, aby se člověk dostal do jakéhosi transu, ale spíše to mělo za následek opak. Jestli ale něco tyto skutečnosti vyvažovalo, tak projev Jana Kunzeho, který se zkrátka pro tento projekt hodí. Z koncertu jsem zamířila opět na elektronickou stage, na které hostovala Chloé. Tento koncert jsem si opravdu užila, ačkoli jsem jej nestihla celý, jelikož její minimalistické retro pasáže připomínající návrat k analogovým elektronickým postupům byly zkrátka a jednoduše dobré.

Milan: Munroe je hodně o střetu elektroniky a kytary Vladimíra Jaškeho. Je pravdou, že Kunze je dobrý zpěvák (v tomto ohledu jej občas zpívající Jaške bohužel nenapodobil). Co však tento projekt postrádá, je nejen větší zvuková rozmanitost, ale hlavně texty, které by s jejich muzikou víc komunikovaly. Prostě se mi zdá, že se tady v hudbě a textech motají po našemu „hrušky s jabkama“. K tomu se nabaluje onen tebou zmíněný stereotyp, s nímž kytarové motivy jednotlivých skladeb zní příliš podobně. Co bych naopak pochválil, je zvuk a feeling kytaristy Jaškeho, který patřil v rámci Colours of Ostrava k těm nejlepším. Chloé byla moc fajn a její hladivé, relaxační elektronické linky mně připomněly léta, kdy byli v kurzu The Chemical Brothers a Orbital. Chloé mne potěšila jakousi cudností a čistotou, kterou celková audiovizuální koncepce měla, je to prostě víla, která umí tančit i mezi střepy.

Jiří Macháček z kapely Mig 21. (Foto: Lukáš Horký)

Zatím jsme se však ani slovem nezmínili o hlavní stage, kde po domácích Mig 21 a Seasick Stevovi vystoupila také jedna ze zpěvaček avizovaných jako velká hvězda: Grace Jones. Jak její vystoupení na Colours hodnotíš? Pro mne osobně byl její koncert velkým zklamáním. Hudba, kterou na první dobrou zahraje kterákoliv lepší kapela, vyšeptaný, vyhlaslý a bezbarvý hlas a nepřesvědčivá prezentace mne donutily odejít na menší stage.

Grace Jones na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Byla jsem na tom ohledně tohoto koncertu podobně a Grace Jones mi bohužel vůbec nepřipadala jako hvězda patřící na největší pódium. Více mě zaujal Ziggy Marley, jenž hrál na o krapet menší Arcelor Mittal Stage, kterou zaplnil nejen vroucným reggae, ale také pohodovou náladou a skvělým projevem, kterým navazuje na rodinnou tradici. Jeho hlas je sice jiný než hlas Boba Marleyho, ale stejně charismatický a perfektně zapadající do hudby, která stmeluje davy. Osobně považuji za vrchol sobotního večera opět vystoupení v Gongu, protentokrát projektu Kafka Bandu Amerika, jenž staví na základech Kafkovy originální tvorby. Hudbu i vizualizaci shledávám v tomto případě o mnoho zajímavější než u většiny sobotních kapel a o level výš také koncert posunula celá jeho myšlenka.

Milan: A jak hodnotíš celkově letošní ročník?

Gabriela: Velmi ambivalentně, co se týče kvality a jejího porovnání ohledně velkých versus malých stagí. Za mě byl tento ročník velmi silný v rámci alternativy a nových zajímavých interpretů, ale slabší ohledně headlinerů. Pokud ale Colours zůstane u vize, která z většinové části bude představovat kvalitní a neotřelá jména, což se přece jen stále děje, nemám strach, že by se celý koncept měl zcela změnit, ačkoli to mnozí tvrdí.

Seasick Steve. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Buďme konkrétní: Mig 21 – žádné překvapení, Seasick Steve tady byl před pár lety a nechápu, proč se nesáhlo po někom jiném, vždyť skvělé album vydal loni např. úžasný Otis Taylor. Korunou trapnosti byl Kygo, který se jako kostička vzpříčil v hrdle řady festivalových návštěvníků, což bylo zřejmé z facebookové diskuze. Teď nejde o to, že festival nemá disponovat velkými jmény taneční hudby, ale mohl by i v tomto směru kráčet „artovější“ a zajímavější cestou, ne směrem na vesnickou diskotéku. To se týká i některých dalších jmen na hlavní stagi, která letos v celkovém ohlédnutí nepřinesla žádný zázrak, jako se mnohokrát událo v minulých letech.

Ziggy Marley. (Foto: Lukáš Horký)

Díky podobným zakončením festival bohužel po umělecké stránce degraduje a pokazí i pocit z dobrých kapel na menších scénách. Právě tam jsem našel vedle tradičně dobrého Ziggyho a legendárních GusGus živou vodu v podobě polských Trupa Trupa (kteří ale musí zapracovat více na intonaci, protože zpěv byl slabinou) a vrcholem celého festivalu nebyl pochopitelně Kygo, ale temný, audiovizuální skvost Kafka Band v Gongu na motivy knihy Franze Kafky se skvělým Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99, Jaroslavem Rudišem a dalšími. Jejich už druhé zpracování kafkovské tematiky, tentokráte fragmentu románu Nezvěstný, mělo takovou výpovědní sílu, že to převýšilo vše ostatní. Bilingvní česko-německé texty, drásavé i hladivé hudební motivy, extrémní energie i stříbřitá něha, to vše proudilo z jejich hudby, kterou podpořila esteticky nejpromyšlenější a nejmocnější výtvarná projekce, kterou jsem na letošních Colours viděl (ano, byla ještě silnější než ta Hopkinsova).

Jaromír Švejdík s Kafka Bandem v Gongu. (Foto: Lukáš Horký)

Festival se evidentně snaží vyhovět vkusu nejméně náročného spektra publika, které nepřijelo ani tak za hudbou, jako za pořádným mejdanem a ve výsledku vyjde nastejno, jestli poslouchali Kyga nebo se vlnili do rytmu kořalky v zónách komerčních partnerů. Je tohle filozofie, na kterou má být Colours hrdá? Abych nezapomněl, oceňuji invenční dramaturgii Gongu a některých objevů na Fresh, Drive, Full Moon a Electronic Stage, kde mě letos potěšily zejména zahraniční kapely. Současně nejsem spokojen s žánrovou pestrostí a výběrem českých kapel, které se představily hlavně na Kofole a Moonce. Vůbec se tam neobjevily nejzásadnější počiny posledních dvou let, jak jej prezentují alba Ochepovsky, Dalekko či temný Strom stínu. Myslím si, že větší asertivita a důraz na jedinečnost a kvalitu, nikoliv aktuální oblíbenost, by festivalu jen prospěly.

Takže mé Colours byly letos objevné, zážitkové a krásné, protože jsem si je takové udělal. Současně je však pravdou, že menší podbízivost a zvučnější jména na hlavních pódiích by zřejmě ocenili všichni. Tak věřme, že se to tomuto v mnoha ohledech stále ještě jedinečnému festivalu podaří v příštím dospěláckém osmnáctém roce!

Čtěte také: