Colours 2018 čtyřma ušima, část 3: Královna soulu Joss Stone, úžasná Marie Rottrová a fascinující koncerty v Gongu

Aleš: Třetí den Colours začal sérií koncertů kapel a umělců, spojených s Ostravou, ať už to byla rocková alternativa v podání kapely Jaro, hudební chameleonka Vladivojna La Chia anebo legenda československé popmusic Marie Rottrová. Koncert kapely Jaro jsem si nemohl nechat ujít, už jen proto, že jejich debutové album Eternalism patřilo pro mne osobně k velmi příjemným překvapením loňského roku. Jejich koncert na Full Moon Stage ale ve mně zanechal rozporuplné dojmy a pocit, že hudba této kapely na nahrávce zní mnohem lépe než naživo a hoši by ještě potřebovali na formě veřejných produkcí zapracovat. Jak Jaro zapůsobilo na tebe?

Členové kapely Jaro. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Ano, stejně i já jsem se na startu třetího festivalového dne vydala na tři ostravské rodáky, ať už více, či méně známé, začínající nebo zaběhlé, alternativní nebo pro všechny generace. Jaro je projekt s potenciálem, ale také jsem měla občas pocit, že v jejich vystoupení chybí jiskra. Hudba je sice příjemná a na desce takřka meditační, avšak při koncertu jsem měla pocit jedné rovné táhlé melodické linie. Věřím ale tomu, že chlapci ještě vše vypilují a do budoucích let se můžeme těšit ještě na pořádné překvapení.

Vladivojna La Chia. (Foto: Lukáš Horký)

Jedním z nepříjemných bodů pátku byl náhlý posun časů vystupujících na Fresh Stagi, což mělo za důsledek posunutí začátku koncertu Vladivojny a jejího pětičlenného 4tria. To mě velmi zklamalo, protože její vystoupení rozhodně podle všeho, co jsem stihla vidět, mohlo patřit k nejzajímavějším. Až na občasné zvukařské problémy a ruchy, které jsem však zaslechla na více stagích. A konečně Marie Rottrová vsadila jak na své méně známé skladby, které zazněly především na začátku, tak na jejich proložení největšími hity, které pro ni napsaly takové osobnosti jako Zuzana Navarová nebo Jaroslav Wykrent. Tato dáma má stále hlasový fond, kterým vyzpívá i vysoké polohy, na které by si leckdo už netroufl. A navíc krásný přirozený projev, na nějž ostravské publikum rozhodně reagovalo.

Aleš: Je to tak, Vladivojna bohužel doplatila na technické problémy, za které její kapela nemohla, její koncert mě ale skutečně bavil, byť jsem ho viděl kvůli časovému zpoždění také jen malou část, protože jsem také spěchal na Marii Rottrovou na hlavní scéně. Velmi příjemným překvapením byla skutečnost, že paní Rottrová nesázela pouze na největší šlágry, ze kterých by rozhodně poskládala celý svůj hodinový program, ale že sahala i po skladbách méně ohraných, které nijak nezaostávají svou kvalitou. Dalším překvapením byla skutečnost, že její hlas má stále obrovské charisma a sílu, byť již před několika lety ohlásila vzhledem k věku konec své koncertní kariéry a dnes již vystupuje jen výjimečně. Jedna z jejích nejkrásnějších písní Lásko, kterou pro ní napsal Jaroslav Wykrent mi zní v uších ještě teď. Koncert jsem si užil téměř celý, byť jsem měl původně jiný plán, a dojem z paní Marie vysoce převýšil deficit v podobě nepříliš zajímavé doprovodné kapely. Kam jsi zamířila ty?

Marie Rottrová na Colours of Ostrava. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: I přes značnou stravovací deprivaci, kterou jsem musela rychle dohnat u stánků, jsem běhala po areálu dál, abych stihla co nejvíce z dobrou hudbou nabitého pátku. Mé další kroky směřovaly na Electronic Stage, kde jsme mohli zhlédnout set projektu JTNB / Ježíš Táhne Na Berlín. Spojení reprodukovanosti, DJingu, živých nástrojů a spíše metalového pěveckého projevu jasně značil, že se jedná, ač v rámci elektroniky, o tvrdou záležitost. Tento hardstyle však i přes občasnou melodickou plochost nikterak v programu nevybočoval, spíše mám pocit, že posluchače často baví těžké a temné beaty a vibrace. Po elektronice jsem se rozhodla vzít hudbu z opačného konce a vydala jsem se na Arcelor Mittal Stage a vystupující americké Calexico, což se ukázalo jako skvělá inteligentní hudba na hranici mezi mnoha styly jako jazz, jižanský rock atd. Skvělá byla dechová sekce, veškeré trubky i saxofony zněly parádně, nevybočovaly a zároveň na nich byly některé skladby přímo postaveny.

Z koncertu kapely Calexico. (Foto: Lukáš Horký)

Osobně si Calexico ještě určitě vyhledám, protože to je hudba, která člověka baví. Poté nás však čekalo vystoupení jedné z hlavních hvězd, soulové zpěvačky Joss Stone, která podle mě nezaujala pouze krásně zabarveným hlasem, ale také okouzlujícím projevem. Vystoupení by možná mělo větší hodnotu, kdyby se konalo za tmy. Také máš ten pocit?

Joss Stone na Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: To je pravda, ale dalo by se to říct o většině koncertů, ovšem také koncerty za bílého dne na přímém slunci mají své kouzlo. Já jsem si ještě před vystoupením Joss Stone vychutnal koncert Michala Ambrože, jedné z nejdůležitějších postav českého bigbítu a hlavního protagonisty legendární Jasné páky a Hudby Praha. A byl jsem v příjemném šoku z toho, jakou energii to vystoupení mělo. Rozhodně jsem neměl pocit, že by na koncertu byly znát zdravotními problémy, kterými umělec prochází. Hity jako Špinavý záda nebo Brejle dostaly s jeho novou kapelou nesmírně energický kabát, musím zmínit i velmi dobré doprovodné vokalistky.

Michal Ambrož vzpomínal na Hudbu Praha. (Foto: Lukáš Horký)

Ale zpět ke koncertu Joss Stone – zpěvačka potvrdila, že je skutečně jednou z královen soulové hudby posledních dekád. Jedním slovem – krása. Její vystoupení bylo spolu s dřívějšími koncerty Kensington a Kaleo nejlepší v rámci hlavní stage. Ovšem to, co se odehrálo poté, všechny dosavadní dojmy naprosto zatlouklo do země. Zamířil jsem do Gongu na koncert proslulého kubánského klavíristy Omara Sosy, hráče na magickou západoafrickou koru a zpěváka Seckou Keity a perkusionisty Gustava Ovallese. Ti nedávno vydali vynikající album Transparent Water, které bych se nebál označit za jednu z nejlepších nahrávek world music posledních let. Byl jsem tudíž náležitě připraven, ale to, co se v Gongu odehrálo, mi absolutně vyrazilo dech.

Zleva Omar Sosa a Seckou Keita. (Foto: Lukáš Horký)

Takové soustředění na hru se jen tak nevidí. Členové tria své vystoupení občas dokonce prokládali rituálními tanci a v jednu chvíli se jim dokonce podařilo rozezpívat celý Gong. Naprosto fascinující záležitost. Aplaus vestoje byl v tomto případně povinností. Když jsem vyšel z Gongu ven, měl jsem chvíli pocit, že už na festivalu nechci nic slyšet. Pro mne šlo zatím jednoznačně o největší událost letošních Colours a jsem si téměř jist, že se jí už nic jiného nevyrovná.

Gabriela: Já v tuto chvíli Gong vynechala, ačkoli v pátek, tedy brzy ráno v sobotu jsem jej ještě jednou navštívila a nelitovala jsem. Ale o tom až později. Protože mě zvědavost nenechala v klidu, řekla jsem si, že se vydám poslechnout si kritiky i publikem oceňované Cigarettes After Sex, od kterých jsem čekala trochu jiný zážitek než na deskách. Bohužel se tak však nestalo. Jestli se dá o nějaké kapele tvrdit, že jsou její písně založeny na stejné bázi, ať už melodické, rytmické nebo atmosférické, jsou to Cigarettes After Sex. V tomto případě bohužel nepomůže ani atraktivní název a současná in hipsterská image, ačkoli jsem si všimla, že posluchačů je dost a mnoho lidí na tento typ hudby reaguje kladně.

Frontman skupiny Cigarettes after Sex. (Foto: Lukáš Horký)

Právě kvůli zmíněným proprietám jsem z tohoto koncertu utekla na Borise Carloffa, čehož jsem později opravdu nelitovala. Carloff se neprezentuje pouze jako uznávaný a vyhledávaný producent, ale tímto koncertem (který byl pro něj živým vystoupením po dlouhé době) potvrdil i své kvality jakožto interpret, zpěvák a částečně showman. I Češi mají schopnost dělat dobrou hudbu se zahraničním přesahem a kombinace jeho charismatu, nevyzpytatelných aranží a violoncella Terezie Kovalové působila profesionálně a naprosto přesvědčivě. Aby elektroniky nebylo málo, z Borise Carloffa jsem se vydala ještě na Jona Hopkinse, dekadentně a komorně laděného DJe, kterému však velikost festivalu spíše lichotila. Jediné, co bych možná vytkla, byly až přespříliš silné basové frekvence, které ne každému posluchači blízko podia mohly dělat dobře. Koncert byl však jedním z vrcholů pátečního dne a živý set musel oživit už i poměrně unavené festivalové návštěvníky.

Jon Hopkins a jeho animace. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: S tím rozhodně souhlasím a musím zmínit i velmi působivé animace. Napsat, že byly plnohodnotnou součástí koncertu, možná působí jako klišé, v tomto případě to ale tak skutečně bylo. A musím říct, že pokud má mít elektronika na hlavních stagích Colours své místo, pak jde o právě elektroniku v této podobě. Ještě předtím se ale na Colours odehrála dva zásadní vystoupení. V první řadě šlo o zpěvačku Jessie J, která přilákala pod hlavní stage obrovský dav a která se pro mnohé stala nezpochybnitelným vrcholem dne, ovšem mne její hudba nechává chladným, ať už jde o její vyšperkované nahrávky, tak u pódiové show, sázející na efekt s mírně erotický podtextem.

Jesssie J se za svou krásu nestydí. (Foto: Lukáš Horký)

Mnohem větší grády a kvalitu mělo souběžné vystoupení britských Slaves, kteří jsou živoucím důkazem, že punk skutečně není mrtvý. Velmi mne mrzí, že jsem pak neviděl celý koncert Algiers, kteří patří k nejopěvovanějším protagonistům soudobé divoké odnože world music, ovšem zakončení jejich energického setu bylo naprosto fenomenální a rozhodně si nenechám ujít televizní záznam, který se zde pořizoval a který bude k vidění na programu ČT-art.

Z koncertu Algiers. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Abych zaplnila já čekání na poslední koncert nejdelšího dne a večera, zavítala jsem na doporučení na Full Moon Stage a projekt Tábor radosti, kontroverzní a velmi temný počin dvou tajemných mužů. Protože mám sama velice ráda dark ambient a experimenty, vše mi v tuto noční dobu k sobě krásně sedělo. Jednalo se v podstatě o jakýsi podkres – autorský soundtrack k výsečím ze starých filmů typu Dracula apod. Hudba byla k projekci geniálně načasovaná a zasazená, člověku, který není na toto zvyklý, by snad i běhal mráz po zádech. Kdyby mě netlačil čas, mohla bych strávit u takovýchto věcí hodiny, avšak čekalo nás ještě završení celého pátku, o kterém jsi byl ostatně přesvědčen již dopředu a myslím si, že nás nakonec koncert tria Dusilová-Barová-Hlavenková nezklamal, že?

Aleš: Přesně tak, byl to zatím nejnáročnější a nejdelší den. Nohy a záda mne bolí, oči mi se klíží, ale přesto jsem rád, že jsem že láska k hudbě zvítězila a koncert tří mimořádně nadaných muzikantek, které jsou v současnosti na tvůrčím a interpretačním vrcholu, jsem si nenechal ujít ani přes velmi pozdní noční hodinu. Tohle dámské trio jsem v tomto složení zažil naživo poprvé a bylo to asi nejlepší zakončení, jaké mohl páteční program mít. Silná hudba, ve které má každý tón své místo, sofistikované kompozice, vynikající zpěvačky, působivé melodie… koncert Lenky, Doroty a Beaty patří k těm, na které budu vzpomínat ještě dlouho.

Zleva Lenka Dusilová a Dorota Barová. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Co se týče únavy, tak jsem na tom stejně, ale festivaly mají zvláštní schopnost lidi nabít pozitivní energií, takže mi čtyři hodiny spánku protentokrát vůbec nevadily. Poslední koncert v Gongu do tohoto prostoru perfektně padl. Komorní atmosféra v potemnělém sále jen přidala na hodnotě intimní a hravé hudby, přičemž jsme se v závěru všichni shodli, že Lenka Dusilová, která je ze tří těchto interpretek současně asi nejvíce známá v rámci středního proudu, za poslední dekádu neskutečně hudebně i osobnostně vyzrála. Kvalita všech hudebnic je nadprůměrná a velice solidně kultivovaná. Pátek na Colours of Ostrava 2018 byl pro mě zatím ze všech festivalových dnů nejsilnější a čekám, jestli jej gradující poslední den hudebně předčí. Jedno je však jisté. Můžeme se opět těšit na velkou dávku alternativy, garážové špinavosti i uhlazeného popu, tudíž každý si najde své a vzhledem k počasí můžeme opět počítat s neskutečnou cirkulací lidí, kteří prahnou po hudebních zážitcích.

Čtěte také: