Colours 2018 čtyřma ušima, část 1: Byl lepší Ezra, nebo N.E.R.D.? Špatná otázka. Zajímavější hudba je na malých scénách

Milan: Počátek letošních Colours byl ve znamení velkých otázek bez odpovědí. Ve dvě hodiny odpoledne se zaplněný Gong ponořil do hudby Mass Leonarda Bernsteina. Díla, na kterém slavný dirigent a skladatel pracoval tři roky a považoval ho za milník svého celoživotního úsilí.  Bernstein svou římskokatolickou mši pojal jako příběh současného mladíka, který začíná jako celebrant, ale jak mše pokračuje, vybuchne vzteky, dopustí se znesvěcení a strhá ze sebe ornát.  Mass končí jakousi demonstrací touhy po víře. Téma nesmrtelně aktuální naplnil Bernstein absolutně současnou hudbou, která v mnoha indiciích předešla rockové a jazzové muzikály (to frázování a nepravidelné rytmické struktury!), velice oceňuji dynamické a sehrané podání orchestru, sboru a sólistů pod taktovkou dirigenta Jana Kučery. Dykovi sice v závěru odešel mikroport, navíc od druhé poloviny produkci tam, kde jsem seděl, rušily zvenku další scény, ale zážitek to byl i tak obrovský. Samostatnou kapitolou je ztvárnění Vojty Dyka a kolosální audiovizuální projekce. Myslím, že to byl velmi důstojný začátek letošních Colours, ale ty jsi na Mass byla také a viděla ji poprvé, že? Jaké jsou tvé dojmy?

Vojta Dyk v Gongu. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: The Mass Leonarda Bernsteina se pro mě stala metaforickou zpovědí současného stavu kolem církve a otazníků kolem ní, na které si ovšem každý dokážeme odpovědět. Umělecké sugestivní ztvárnění a naprosto naturalistické projekce tohoto nastudování v mnohých návštěvnících musely zanechat hluboký zážitek a snad i zamyšlení se nad věcmi, které byly naznačeny a jsou pro nás tak samozřejmé, že o nich ani běžně nepřemýšlíme. Ačkoli je dílo z roku 1971, je naprosto autentické a nadčasové. Moderní pojetí mše jako takové, se všemi jazzovými sklony a modernistickými hudebními atributy, je v případě Bernsteina typickou tvorbou, ze které čiší ten pravý americký sen – dělat hudbu velkolepě a monumentálně, tak, jak to zkrátka Američané vždy uměli.  Vojtěch Dyk je nadprůměrně talentovaným a univerzálním umělcem, který se dokáže vžít do role herecky i pěvecky a vydat ze sebe maximum. A to jak v polohách klidových, tak i naprosté gradace. Velice oceňuji také výkony dospělého i dětského sboru, také jejich sólové party byly neskutečně dobře hlasově provedeny. Pro mě to byl tedy zážitek obrovský a budu jej vstřebávat ještě dlouho.

Zaplněný Gong sleduje Bernsteinovu Mass. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Přesně tak. Nehledě na to, kolik analogií vede od Bernsteina k ranému A. L. Weberovi, jmenovitě k rockové opeře Jesus Christ Superstar. Bylo by zajímavé udělat hudební komparaci obou děl. Po tomto zážitku však bylo nutno vypustit páru, jelikož program sázel jednu zajímavou kapelu za druhou. Newyorští buskeři Lucky Chops se svou chytlavou směsí dixielandu, funky, popu a soulu hejtovali chladnější počasí a vystoupili na ArcelorMittal Stage jen v barevných trenýrkách. Jejich nakažlivé nadšení, choreografie i hecování publika naštěstí stálo na poctivé muzikalitě, sehranosti a žesťovém lesku tohoto dechového kvinteta s černošským bubeníkem. Přiznám se ale, že mě jejich set v polovině připadal už trochu stereotypní a odběhl jsem na španělské Radio Cos, kteří na Drive Stage rozdmýchali toho pravého ducha Colours. Jejich energické podání tradiční galicijské hudby se opíralo o vynikající zpěváky a hráče na tamburíny a mělo ten pravý šmrnc, nástrojovou pestrost a festovní drajv. Kam jsi zavítala po Bernsteinově Mass ty?

Člen kapely Lucky Chops. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Já po The Mass také skotačila v duchu temperamentních kapel a zavítala jsem na Drive Stage na Banditos, kteří mě naprosto odrovnali uvěřitelnou bluesrockovou smrští plnou emocí a feelingu, který nás i přes déšť zanesl kamsi na Woodstock. Zpěvačka Mary Beth Richardson si může s klidem hlasově zandat se současnou hvězdou kapely Blues Pills, Elin Larsson, ale ba co víc, možná ji svým nevyumělkovaným projevem a živelností ještě o něco málo převyšuje. Banditos nejenže předvedli skvělou show, ale ukázali také to, že dělat „starou dobrou“ hudbu má ještě stále cenu. A ačkoli se v hudebním průmyslu točí kruh dokola, vždy je možné hudbu inovovat zase o něco lépe.

Zpěvačka kapely Banditos. (Foto: Lukáš Horký)

Nejen hard rock a blues však vládli zčásti propršené středě. Ihned po Banditos jsem se vydala na opačný konec areálu nasát trochu bláznivosti na Electronic Stage. Známý český DJ Ventolin rozjel v zastřešeném prostředí i za bílého dne jednu velkou party. I přes nedostatek v podobě vydýchaného vzduchu ve stanu lidé zůstali a koncert si užívali. Ventolin doplňoval své aranže živým nereprodukovaným hlasem a dokázal tak s publikem komunikovat a povzbuzovat jej. A Supersonik je naživo stejně dobré jako Disco Science.

Nathaniel Rateliff. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Ve stejném čase s Banditos hrály jinde další pozoruhodné kapely. Osobně mne velice potěšilo čínské post-prog-rockové, elektronické trio Re-Tros, jehož členové se etablovali jako nekompromisní objevitelé nezajetých kolejí. Jejich rozměrnější skladby plné práskavých kytarových i elektrifikovaných riffů kořenily zajímavé vokály autorského dua kytaristy Hua Donga a baskytaristky Liu Min. Zvlášť na její hlas bych rád upozornil, neboť mne upoutal velkým rozsahem i éterickou sametovou barvou, která vnesla do jejich electro post rocku dobrý kontrast a líbila se mi víc než místy hůře intonující Dong. Škoda, že jejího vokálu se v Re-Tros nevyužívá více. Skvělou show rozjel také americký zpěvák a  kytarista Nathaniel Rateliff, který s kapelou The Night Sweats zahrál podobně jednoduchý a přitom výstižný set, jako tebou zmínění Banditos. Přímočaře melodické písně a poctivý R&B s pravověrným zvukem hammondek, naprosto fantastickými sborovými vokály a dechovou sekcí roztančily dav. Rateliff na pódiu propotil snad vše, co měl na sobě, ale výsledek stál opravdu za to!

Beránci a vlci. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Je skvělé, že na Colours of Ostrava zaujaly i menší nebo méně známé kapely a projekty! Jediná škoda je, že ačkoli i přes značnou multi-kulti koncepci, která slaví úspěchy, se například nepřišlo podívat velké množství lidí na projekt Beránci a vlci, který je založen na myšlence moravské world music. A to i přes neskutečně dobře logisticky i umělecky zvládnutou organizaci tolika muzikantů na podiu. Lidé v tuto chvíli šli raději na George Ezru, jenž mě však lehce zklamal tlumeným zvukem, přes který nešly výrazně slyšet některé (především dechové) nástroje, které měly celý koncert ozvláštnit. Nejsem si jistá, jestli nebylo vystoupení nakonec tolik překombinované, že se v něm ztratilo kouzlo… Objevila se však ještě jedna kapela, která mě svým hudebním výrazem dostala. Nvmeri, kteří zahráli večer na Full Moon Stage, předvedli dokonale progresivní a přesto synťáky ovlivněnou hudbu se spoustou nečekaných přechodů z hudebních poloh, rytmu i stylů. Název Nvmeri možná souvisí s téměř numerickou vypočitatelností rytmu, který byl v rámci podkladů skvěle naprogramován. Full Moon Stage mě navíc přesvědčila i jedním z nejlepších nazvučení, které jsem mohla v rámci středy slyšet. Ne nadarmo jsou na Colours of Ostrava i menší stage, které nás neustále přesvědčují svou bezmeznou kvalitou. Jak se stavíš k hlavním hvězdám, menším stagím a závěru dne ty?

Publikum Colours of Ostrava. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Těší mne, že máme oba zřejmě nejsilnější dojem ze slovenského tria Nvmeri! Jejich precizní zvuková autenticita, fúzující starší ozvěny s energií klubové scény a masivní hitový potenciál dostaly i mě. S chutí jsem si užil, jak píšeš, přímo ukázkově nazvučenou Full Moon Stage, kde hráli. Konečně jsem taky za celý první den slyšel bubeníka, který se nebál hrát na bicí dynamicky. Podobně hypnotický zážitek jsem měl i na „Drajvce“, kde vystoupili později mezinárodní Dirtmusic se svým temným, psychedelickým electro rockem. Nezapomenutelné se pro mne stalo podobenství hráče na elektrifikovaný saz Murata Ertela o zdi. Za každou zdí musí něco být, řekl tento guru a pokračoval: „Jestliže proboříš zeď, objeví se brána.“ Velmi silné. Myslím, že pro mnoho lidí se stalo největším pondělním zážitkem i koncert jihoafrického písničkáře Jeremyho Loopse. Ten vystoupil na Fresh Stage před obrovským publikem, kterému zjevně byla kapacita této scény malá a pro příště je to pro organizátory velké poučení, kam tento typ umělců zařadit. Jeremy totiž patřil s celou kapelou na mnohem větší pódium. Loopsova práce s publikem a výborný mix rocku, folku, hip hopu a mnoha dalších žánrů byla prostě skvělá a všechny pořádně strhla.

Zpěvačka Beth Ditto. (Foto: Lukáš Horký)

Jak píšeš, proti bezkrevnému zvuku hlavní stage s rádiově schematicky omílaným Ezrou byly kapely na vedlejších scénách suverénně zajímavějším a silnějším artiklem. Nesmím zapomenout ani na tebou zmíněné Beránky a vlky, projekt Mariana Friedla, který sice navštívilo méně lidí, ale oba přece víme, že kvalitu nelze poměřovat počtem posluchačů. Osobně považuji Beránky a vlky za jeden z několika nejzásadnějších počinů loňského roku a to, jak dokázali na pódiu propojit energii tolika různých stylových konfesí a žánrů, bylo naprosto úchvatné. Pak jsme se ale sešli na poslední atrakci večera jménem N.E.R.D. Jak se ti tato podle programu „tovární linka na výrobu obřích hitů“ líbila?

Z vystoupení kapely N.E.R.D. (Foto: Lukáš Horký)

Gabriela: Abych pravdu řekla, vystoupení N.E.R.D. mě ke konci dne demotivovalo k tomu, abych věřila ve velká vystoupení velkých mainstreamových hvězd. Ačkoli měli N.E.R.D. všechny prvky, které by měla velká show obsahovat (DJing, rap, tanec, světla…), nepřesvědčila mě ani jedna z položek. Chápu, že největší stage musí obsahovat velká jména a kapela typu Nvmeri by byl zde spíše průser, ale přestože se musí cílit na většinové publikum, mrzí mě, že se tak děje až natolik okatě a prvoplánově. Doufám tedy upřímně, že zakončení prvního dne bylo pouze startovní a rozjezdové a následující večery na hlavní stage budou hudebně mnohem rafinovanější. Celkově bych ovšem středu na Colours of Ostrava hodnotila pozitivně. Myslím, že jsme oba poznali kromě zavedených kapel i nová jména, která bude rozhodně dobré sledovat dál. Navíc jsme se přesvědčili i o tom, že lidem, kteří jdou na festival opravdu za hudbou, nepřekazí náladu ani několik dešťových kapek. Snad tedy tato kladná nálada přetrvá dál a zažene mraky, chmury i nedůvěru v malá (a někdy velká) jména hudebníků!

Zpěvák kapely Future Islands. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Souhlasím s tím, že hlavní stage ve středu opravdu nezažila právě nejsvětlejší den. Začalo se britskými kritiky opěvovanou, ale v reálu naprosto tuctovou Future Islands, které nezachránil ani občasný growling Samuela T. Herringa, jenž působil spíše legračně než účelně. Dále nevýrazné vystoupení Ezry, které bylo zvukově matné, bez šťávy, jako nějaká hudební skříňka na hity, která už je ale notně zaprášená a ztrácí svůj tvar. A na závěr gloriolami ověnčený N.E.R.D., který ze svých slibů a z PR článků nedostál prakticky ničemu. Práce se zvukem, melodický potenciál, prostě vše v jejich setu se nějak míjelo s tím, abych si řekl: jo, tohle je prostě ono. Tomuhle věřím! Přiznám se, že mne napadla obskurní představa, že by se Colours naklonoval na dva festivaly. Jeden by se věnoval pouze muzice, která cirkuluje na vedlejších stagích, a ten druhý by splnil poptávku davů. Vlk by se nažral a hledači pramenů by měli daleko komfortnější zážitek. Je mi ale jasné, že se tohle nikdy nestane. Ale nezoufejme, dnes se máme opět na co těšit, a to přesto, že kvůli vážné nemoci nepřijedou hvězdní London Grammar, ale za to festival samozřejmě nemůže. Takže vzhůru do Vítkovic a stačí mít uši a oči otevřené.

Čtěte také: