Hlavní program Crossroads 2018, den druhý: Vítězkou je Lenka Dusilová. Jak u odborníků, tak u publika

Jako první si v úterý zahráli polští Fifidroki, početná crossoverová kapela se dvěma zpěvačkami, kombinující etno, potažmo folk metal s elektronikou a jemnými samply. Fifidroki umí vytlačit ze svých nástrojů slušnou energii, jejich muzika zní kovově a epicky, chorální melodika je podpořena údernými bicími a řezavými kytarami, jedna ze zpěvaček používala i klasický analogový syntezátor. Přesto elektronické prvky i samply zůstaly během jejich setu v pozadí, jelikož je potlačily akusticky výraznější nástroje (kytary a bicí). Příliš upozaděny byly i housle, což byla trochu škoda, protože bylo evidentní, že těch stylových vrstev je v muzice polské kapelky hodně a že má opravdu hodně co říci.

Kapela Fifidroki na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)

Tellemarkk z České republiky vzali lidi v sále na poutavý hudební trip. Trio Dorota Barová, Pavel Hrubý a Tomáš Reindl vytvořili naprosto originální fúzi živé muziky a PC smyček, do kterých se otiskovaly instrumentální šlépěje cella, výrazně sytého hlasu, melodických improvizací a perkusí. Nedá se přesně definovat stylovou provenienci a je to úplně jedno, v hudbě Tellermarkk je důležitá akustická kvalita jako taková a jejich obrovský potenciál zhmotnit zajímavé asociace a průniky kultur.

Telemarkk. (Foto: Barka Fabiánová)

Střety energických, nepravidelných rytmických ploch s atmosférickými průzračnými linkami balancovaly na hraně relaxační, minimalistické a ambietní hudby, kterou prostupovaly variabilní melodické prostřihy dechových nástrojů Pavla Hrubého, zvukově ohleduplná tabla Reindla a naléhavý hlas Barové. Tellemarkk byli vedle pondělních Zabelov Group prozatím druhým největším zážitkem letošních Crossroads. Jenže program gradoval dál.

Lenka Dusilová na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)

Cesta, kterou kráčí Lenka Dusilová, je v některých momentech identická, s jedním imperativem: všechny nástroje, loopery a samplery obsluhuje a rozeznívá sama. Dimenze, kterou je schopna na pódiu vytvořit, je ale neuvěřitelně multiplikační a časoprostorově zakřivená. Dusilová rozvibrovává svou duši, její projev tryská z nejzazší hloubky, avšak je artikulován nejaktuálnějším způsobem, je odvrácenou stranou mužského vnímání světa, jako rituální, revitalizující princip, který hojí i drásá a jde k archetypálním kořenům myšlení. Její vystoupení bylo magickým zážitkem, který sledujete bez dechu a s rozšířenými póry.

Obdobně jako Iva Bittová si Dusilová vytvořila naprosto osobitý pěvecký i hudební projev, který je nezaměnitelný, nezkrotný a pudový. Skvěle pracuje s looperem i s témbrovými a sónickými hudebními složkami, spektrum jejích podob zahrnuje i konkrétní hudbu, spektrální kompozici a minimalistické zaklínací formule. Zpěv a výraz Dusilové, to je alabastrový balzám, modrý samet i prorocké zaříkávání živých i mrtvých. Jeden z největších zážitků a pro mne osobně jedna z naprostých favoritek celého showcase.

Kapela Dálava na Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)

Jenže úterní večer showcase sázel jedno eso za druhým. Americká formace Dálava s dokonale šíleným kytaristou Aramem Bajakianem a expresivní zpěvačkou českého původu Julií Úlehlou zatáhla oponu a ponořila moravskou horňáckou lidovou píseň do absolutně rituální, pohanské a orgastické živé vody. Zněla přitom jako psychedelická kombinace Neila Younga, Lou Reeda, Velvet Underground a experimentálního rocku i bizarního avantgardního blues.

Dálava hrála tak dynamicky, že to nedokázaly nástroje a akustika vůbec pobrat. Zpěvačka Úlehla vířila v piruetách a iracionální gestické ztvárnění jí uvrhlo do jakéhosi hypnotického tranzu, s nímž pobíhala v jedné písni mezi lidmi, lomila rukama nad hlavou, zatímco kapela diktovala dynamice svou neúprosnou gradaci. Jako zcela lichá se ukázala její snaha o omluvu za to, jak přistupují k lidové písni, protože právě folklor je hudba bez hranic.

Dálava. (Foto: Barka Fabiánová)

Dálava, to je pocit něčeho dalekého, co však dřímá uvnitř nás. Tento dojem, při poslechu jejich muziky jsem měl a je podivuhodné, že se k možnému původnímu praobrazu živoucí, syrové podoby lidové písně přiblížili nejvíc právě muzikanti se zkušeností z poměrně protilehlých žánrů. Všechno je relativní a kdo dává do hudebního obrazu projekci a maximum ze sebe samého, jde vždy na dřeň a je jedno, v jakém stylovém rámci se právě pohybuje. Dálava se svým experimentálním bluesrockovým feelingem uspěla na celé čáře. Jejich muzika byla ozdobou letošních Crossroads a pro mne osobně šlo o další adepty na ocenění.

Kapela Vrelo. (Foto: Barka Fabiánová)

Každý vrchol má i svůj protipól, jako má každá mince má svůj rub a líc. Následující kapela Vrelo ze Srbska předvedla pořádnou show, v níž nebyla nouze o velká gesta, silácké výkřiky a víceméně destruktivní přístup k lidové písni. Ačkoliv se nebráním žádnému hudebnímu žánru a v každém mám své oblíbené kapely a interprety, je nesporné, že práce s lidovou písní chce trochu něhy, promyšlenosti a pestrosti v různě namíchaném poměru. Když se celek omezí na rytmus ve stylu bum-čvach, hopsání tanečnic v doprovodu dvou vágních muzikantů, kteří simulují své hraní uřvanými samply, jež přebíjejí jejich školácké výkony – je takříkajíc vymalováno.

Vystoupení kapely Vrelo mně osobně potěšilo jedinou věcí, a sice tím, že skončilo. Myslím si, že jejich snažení ocení celá řada firemních večírků, plesů a oslav, jako energické a nadupané odlehčení, ale v programu showcase se vyjímala jako dobře mířená pěst na oko. A tak zbývá jedině ocenit, s jakou potěchou si vystoupení, na rozdíl od poněkud ochablých a nevěřícně zírajících diváků, kapela užila, jak si zaskotačila. Tento kýčovitý techno folk s popelnicovým zvukem a uječeným kvintetem zpěvaček s mažoretkovými tanečními sestavami můj šálek kávy nebyl.

Lubomír Gašpar. (Foto: Barka Fabiánová)

Závěr patřil slovenskému cimbalistovi Lubomíru Gašparovi, který se svým projektem vrátil showcase nohama na zem. Jeho instrumentálně bravurní fúze jazzu s lidovkou je vyjádřena jednak vlastními rozměrnými kompozicemi a jednak předělávkami jiných melodií. Z těch zahrál Gašpar např. skvělou adaptaci Išol Macek nebo parádně vymyšlenou verzi moravskoslovenských Pásli ovce Valaši. Gašpar představil svou koncepci se záměrem ukázat cimbál jako nástroj jazzu. Kdo slyšel v Ostravě alespoň jedno vystoupení rumunského Mozarta cimbálu Mariusze Predu, nemohl být nijak překvapen ani zaskočen, protože to není ojedinělý záměr a trend. Přesto měl set slovenských jazzmanů nepochybnou kvalitu, jejich jazzové riffy překvapily svěžestí a skvělou hudební komunikací i dovednými instrumentálními kreacemi.

Publikum Crossroads. (Foto: Barka Fabiánová)

Když jsem dojížděl domů, zastihla mne zpráva tom, jak veřejnost a porota (hlasovalo se v těchto dvou platformách) rozhodla o letošním vítězi. A zcela pochopitelně se letošní královnou showcase Czech Music Crossroads 2018 stala čarodějka Lenka Dusilová. Žena, od níž je radost se učit a slyšet každý její tón. Žena, která jako první a vedle Dálavy jediná vystupující postavila publikum v sále po své prezentaci na nohy. Sice si umím představit, že by cena publika mohla putovat k Zabelov Group i k Dálavě, kteří měli podobný úspěch a ohlas, ale to už jsme v jiném příběhu. Lenka Dusilová si odvezla jak cenu publika, tak cenu odborné poroty, a mně se toho večera spalo jakoby mne do vody hodil. Letošní Crossroads opravdu stály opět za to!

Čtěte také: Report z prvního dne Czech Music Crossroads 2018