Velká anketa: Jak vnímají osobnosti novou sochu Karla Kryla v Ostravě? Zbytečná, malá, dokonalá

Jaký máte názor na novou sochu Karla Kryla u ostravského studia Českého rozhlasu, jejímž autorem je David Moješčík? 

O odpověď na tuhle otázku požádal kulturní deník Ostravan.cz umělce napříč žánry či osobnosti spjaté s kulturou. Socha je ze veřejné peníze umístěna ve veřejném prostoru, jak ale vyplývá z ankety, ne všichni oslovení považují vznik díla za smysluplně vynaloženou investici.

Marek Pokorný (ředitel městské galerie PLATO): Hmmm… Půlpán!

Jaromír Nohavica (písničkář): Trochu malá socha pro tak velkého muže.

Vojtěch Štěpánek (šéf činohry Národního divadla moravskoslezského): Stručně řečeno: Téma – Kryl. Doba – dnes. Místo – Ostrava. Jedinečná příležitost! Ale za mě teda promarněná.

Petr Hruška (básník, literární vědec): Malý, a přece nedosažitelný Karel Kryl… Děsně milé. Předpokládám, že vedle na vrátnici rozhlasu jsou k zakoupení jen o trochu menší kapesní Krylové pro štěstí a v upomínku.

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik, přispěvatel kulturního deníku Ostravan.cz): Socha Karla Kryla od Davida Moješčíka se mi nelíbí. Proč? Kdyby na válcovitém soklu z lesklého kovu nebylo jméno Karel Kryl, vůbec bych nevytušil, o co vlastně jde. Pokud autor takto vidí Karla Kryla, je to jeho názor. Dobře, mohu takový názor respektovat, ale nemohu s ním souhlasit. Karel Kryl se tu vypíná nad hlavami procházejících lidí. Karla Kryla jsem znal osobně, a vím, že to byl sice introvert, ale nikdy by se nad nikoho nevyvyšoval. Byl sice nesmlouvavý a občas až nesnesitelně přímočarý, ale měl lidi rád. Jeho kytara byla pro něj zbraní, se kterou bojoval proti všemu, co se mu nelíbilo. Jeho přímočarost je v rozporu se symbolikou, které je socha pana Moješčíka plná. Bohužel, i tato symbolika není jednoznačná a potřebuje výklad. Krylovy písničky žádný výklad nepotřebují, hovoří jasným, jednoduchým všem srozumitelným jazykem. Tomu, co říká nebo má říkat tato socha, však nerozumím.

Vladimír Polák (herec NDM, předseda kulturní komise Rady města Ostravy): Malá socha Karla Kryla před budovou Českého rozhlasu dle mého naprosto přesně splňuje zadání, aby dílo vytvořilo trvalou poctu této velké osobnosti. Velice si vážím toho, že pro Ostravu pracoval tak skvělý umělec, jakým je David Moješčík. Díky tomu, jak výborně funguje na Jiráskově náměstí socha Leoše Janáčka, jak k ní lidé přistupují, jak ji vnímají, sahají na ni, fotí se s ní, ve mně uzrála víra v realistickou sochu. David Moješčík je umělec, který naprosto dokonale ovládá sochařské řemeslo a tím může ovládat svou kreativitu. V různých oborech uměleckých se ztrácí řemeslo a převládá kreativita, která se ztrácí v upachtěné realizaci.

Hana Puchová (malířka, držitelka Ceny Jantar za výtvarné umění): Soudím jenom podle fotky a přijde mi to trochu prdlé, což mám většinou ráda. Nejsem si v tomhle případě jista, jestli to bylo úmyslem.

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Vladimír Šmehlík (dramaturg, produkční): Práci Davida Moješčíka sleduji docela dlouho, vzpomínám si na jeho výstavu v Sokolské 26, kde mě nadchly jeho figury, koneckonců Levitace před svinovským nádražím je pro mě jedna z nejlepších realizací ve městě vůbec. Ovšem mám trochu problém s umísťováním soch do veřejného prostoru bez veřejných soutěží. Dokážu se srovnat s myšlenkou, že sochy Janáčka, Kryla i Špinarové mají v centru opodstatnění, ale vadí mi, že o jejich ztvárnění rozhodují lokální politici bez veřejné výtvarné soutěže. Takové nakládání s veřejným prostorem, v srdci památkové zóny, považuji za naprosto arogantní. K soše Karla Kryla bych jen podotkl, že jde spíše o turistickou atraktivitu či objekt pro fotku z cest než o důstojnou připomínku významného člověka. Z postavy Karla Kryla máme postavičku a na náměstí Aloise Jiráska máme sochu Leoše Janáčka. Těším se na sochu Věry Špinarové. Slyšel jsem, že má stát na podstavci ve tvaru cédéčka, což mi přijde stejně originální jako když o Velikonocích zorganizujete výstavu kraslic.

Jiří Geršl (muzikant): Viděl jsem sochu rockera i Jana Palacha u Ženevského jezera. Sochu opilého klauna s jezevčíkem na nábřeží v Oslo. Hrozny a slepence betonových lidských těl ve Vigelandu, které vtíravě evokovaly holocaust, i když to asi nebyl záměr autora. Sochy dětí u polikliniky na Náměstí SNP, u kterých jsem se jako malý kluk zastavoval cestou do cukrárny. Viděl jsem megasochu Čingischána pár kilometrů od Ulanbataaru – i zevnitř. Taky Gottwalda s rudými hnáty u vítkovického kulturáku a orbitální spermii v pasáži kina Vesmír. Připouštím, že ať ve mě vyvolávaly dobré nebo špatné pocity, nikdy jsem k nim nedokázal být lhostejný. Některé jsem dokázal strávit až po čase, jiné jsem přijal hned na prvním setkání.

Socha Karla Kryla u ostravského Českého rozhlasu patří mezi ty druhé. Vzrůstem drobný Karel ční vysoko svým duchem. Nad malostí a upachtěnou křivostí, které se ho snaží strhnout dolů. Jeden z mála vydržel a „neryl držkou zemi“. Víc takových. Soch i živých!

Jakub Chrobák (básník a pedagog Slezské univerzity): Bohužel, opět jeden z nápadů, či záměrů, který zůstal na půli cesty. Mohu rozumět proporcím, kterými by snad mohl autor odkazovat k protirežimním aktivitám v polské Vratislavi, kde jsou po městě rozeseti malí trpaslíci evokující symbol tehdejšího občanského protestu. Bohužel, uniká mi význam postavy. Chápu ambici být metaforický, ale přece jen, krabice jako obraz odchodu? Co je v ní vlastně sbaleno na cestu do emigrace? A proč z ní aspoň náznakem netrčí kus elementárního – kytary? Kdo tedy je podle autora Kryl? Cestující na pouti ze země, nebo hrdina, který definoval určitý jednoznačný a neopotřebovatelný postoj ke světu a k základním lidským hodnotám? Pro mě to první, pro sochu… nevím. Potom to postavení levé ruky: odkašlává si? Pochoduje v maršbatalionu? Těch významů se tu najednou kříží tolik, až z nich pro mě zůstává jen jakýsi zmatek, a ne úcta, ani přihlášení se ke konkrétní osobnosti. Navíc: Kdo z takto pojaté sochy dešifruje vazbu na ostravský rozhlas?

Jan Šnéberger (sochař): Centrum Ostravy se postupně zaplňuje sochařskými realizacemi, jejichž výtvarné i obsahové kvality jsou sporné. Lidem, kteří rozhodují a schvalují tyto akce, je asi jedno, zda veřejné zdroje investují do kvalitního díla, nebo koupí něco neleštěného ve výprodeji a tváří se, že to má nějakou hodnotu. Je smutné, že do oboru, jehož hlavní devizou je trvalost a stálost, proniká efektnost a podbízivost. Ale ještě smutnější je, že moudří lidé zapomněli, že není moudré rozumět všemu, ale je moudré nechat si poradit. A také pochybovat nad svým rozhodnutím.

Jan Gajdica (muzikant): Mám neutrální názor. Na jedné straně jsem rád, že město myslí na veřejný prostor, ale na druhé straně mi to už trochu připadá jako takový sochařský exhibicionismus. Je to už asi třetí objekt David Moješčíka v Ostravě a další ještě mají přijít. Byl bych raději za nějakou pamětní desku ke Karlu Krylovi, třeba podobnou, jakou měl Mejla Hlavsa v Ječné ulici v Praze, než ji někdo ukradl. Takovou, aby například mohla zahrát něco, co Kryl natočil v ostravském rozhlase.

Jura Veska (písničkář): Pro mě je Karel Kryl českým velikánem mezi bojovníky za svobodu i mezi písničkáři. Pokud mi teda něco na soše vyloženě vadí, pak to, že je sama o sobě malinká, trpasličí. V páté třídě základní školy v roce 1989, když jsme si na intru Kryla pouštěli z kazeťáku, jsme byli skřítci my, ale on rozhodně ne. Ten vysoký sloup, naleštěný jak psí kulky, mi hlava taky nebere. Karla Kryla vidím pořád mezi lidmi. S námi, ne vyvyšujícího se na oslňujícím piedestalu. Detaily výtvarného zpracování sochy si netroufám hodnotit a věřím, že svou symboliku mají, ale každý ji může vidět prostě trochu jinak. Toliko za pouličního muzikanta.

Monika Horsáková (pedagožka Slezské univerzity): Myslím, že je dobré připomínat roli Ostravy v tvorbě Karla Kryla. Přemýšlím ovšem nad proporcionalitou podstavce a postavy a taky nad poselstvím, jež by dle mého názoru mělo nějak korespondovat s tématem Karel Kryl a ostravské rozhlasové studio.

David Bátor (básník): Karel Kryl jako trpaslík? A ještě snad čekající na emigraci? A to jako proč? Tento sochařský záměr opravdu nechápu. Karel Kryl pro mě vždy byl, je a bude nejlepším folkovým písničkářem, charakterním člověkem a svědomím tohoto národa. Tento písničkář a básník se nenechal nikdy osedlat žádným režimem. Nezaprodal se. A vždy bojoval za svobodu slova i projevu. A to je podstatné! Tak si snad zaslouží sochu v životní velikosti! K uměleckému provedení se vyjadřovat nechci. Nejsem osoba povolaná. Socha se mi vcelku zamlouvá. Jen mohla být větší a jinak provedená. Ke Karlu Krylovi se přece lépe hodí kytara? Co tam tedy dělá ten nevkusný kufr? Toť vše.

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Pavla Bergmannová (divadelní a filmová publicistka): První dojem? Nepříliš povedená instalace v rámci veřejného prostoru. Více než socha samotná poutá pozornost ten průmyslový a zatím stále se lesknoucí sokl. Navíc mám pocit, že přesně takto „vyčnívající“ objekty se nejednou stávají zájmem útoků vandalů. Jsem zvědavá, jak dlouho bude Kryl odolávat a kdo a kdy mu „poláme křídla“! Marně také pátrám, kam se vytratil typický „levitační“ rukopis sochaře Davida Moješčíka?! Proč najednou tolik popisného realismu?! Soška mi evokuje šťastné postavy lidu ze Svolinského orloje v Olomouci. Bohužel. Chybí mi tu naopak něco podstatného z ducha, duše, poezie i hudby Karla Kryla. Ale možná jsem jen příliš náročná nebo je mi líto promarněné investice a šance.

V každém případě mám pocit, jako by tento projekt byl šit tak trochu horkou jehlou (podobně jako ten člověk z mramoru ve filmu Andrzeje Wajdy). A nejsem si jistá, zda je vůbec celý nový dotační program města Ostravy zaměřený na úpravu veřejných prostor vůbec správně nastaven a stává se smysluplným. Tvořit sochy na základě jednoročních grantových dotací (snad jsem zadání pochopila správně!) musí být pro umělce snad i trochu stresující. A za takových podmínek je patrné, že se promyšlená koncepce oživování prostor Ostravy spíše vytratí. Tohle by mělo fungovat asi hlavně ve větších souvislostech, promyšleně, na základě soutěží a diskuzí. Ale prostor pro změnu tady určitě může být.

Karel Kryl je nepochybně neopomenutelná osobnost, důležitý symbol jisté doby, vzdát mu hold je na místě. Ale sám slávu a pomníky nesnášel. A také o tom nejednou zpíval. Jsem trochu v rozpacích a nevím, co by právě na tuhle sochu řekl! Možná: „Pomníky stavíte, prosím vás, komu?“

Ondřej Hložek (básník): Nemám s dílem problém, socha trefně reaguje na současnou situaci ve veřejném dění. Na Krylových hodinkách je jistě pět minut po dvanácté, vzhledem k tomu, co se událo v Poslanecké sněmovně. Větší problém vidím v tom, že se z kulturního deníku Ostravan.cz, u kterého jsem předpokládal kritického ducha, stalo nemastné a neslané piárko kulturních akcí. Dokud se tu budeme všichni poplácávat po ramenou, jací nejsme pašáci, tak nikdy nevytvoříme něco, co přesáhne ten náš neonormalizační brčál. Věřím, že pak se bude dotazovaným i lépe odpovídat na anketní otázky. A jestli se mi líbí socha před rozhlasem? Ano, líbí, protože hovoří o mnohém. Třeba jak daleko nechala generace našich otců dojít daleko obcování se svobodou, které si nevážili. (Poznámka redakce: Ondřej Hložek se narodil v roce 1986).

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Jiří Hruška (učitel dějepisu Jazykového gymnázia Pavla Tigrida):  Díky všem, kteří se na tvorbě a instalaci podíleli! V Ostravě to v této oblasti akcemi zrovna nehýří a každá povedená skulptura by tak měla být místními náležitě doceňována. Socha přitahuje pozornost a vůbec nevadí, že je drobounká. Karel Kryl ostatně taky nebyl žádný pořez. V tak exponovaném prostoru (chodci, parkující auta) se sympaticky a symbolicky propojuje (nejen pohledem zespoda) s budovou ostravského Českého rozhlasu. Skoro bych byl pro, aby v tom leštěném tubusu šlo za pětikačku pustit některou z Krylových písní, třeba by se tam na rožku v noci usadila partička mladých a popíjela u jeho nestárnoucích protestsongů.

Jaroslav Michna (výtvarný kritik, přispěvatel kulturního deníku Ostravan.cz): I přes určité kvality Moješčíkovy sochy Karla Kryla, jako je extrémní podživotní měřítko a instalace na vysokém nerezovém sloupu, musím k této realizaci vyslat odmítavý projektil. Na první pohled je možná dobrým signálem, že v Ostravě vzniklo zadání na Krylovu sochu, ale výsledek obecně spíše ukazuje na malost zadavatele v přístupu k sochařským zakázkám. Často slýcháváme od místní politické garnitury, že Ostrava je sebevědomé město, ale tento případ rozlévání prvoplánových soch do veřejného prostoru svědčí o opaku. Už mě to unavuje opakovat, ale za sebevědomé město v České republice v tomto ohledu považuji pouze Liberec. I když i zde se o pronikání kvalitních soch a pomníků postarala spíše občanská než politická iniciativa.

Ostrava se jakoby vzpamatovává z porevoluční letargie, začíná být aktivnější směrem do veřejného prostoru, ale v oblasti exteriérových soch ve městě není co chválit. Koncept rejstříku známých a společností uznaných osobností spjatých s Ostravou a udělat jim „realistické“ pomníčky je levný, poplatný a těžko říct, jestli odráží opravdový étos samotné Ostravy, ať už jako historického místa, nebo místa hledání současné identity, Sebevědomé nakládání s veřejným prostorem ve vztahu k sochařským realizacím by znamenalo kvalitně obsazenou soutěž, kvalitní rozpočet a kvalitní komisi, nic víc a nic míň. Tolik ke kritice přístupu.

A co říct o samotné soše? David Moješčík umí jistě s figurou pracovat jako s neotřelým výtvarným znakem. V případě realizace sochy Karla Kryla se ale dopustil banální narativnosti na bázi didaktického cvičení. Je to jako bychom stále dokola četli Aloise Jiráska, pak se nám dostala do rukou kniha Jáchyma Topola, ale Magnesiu Literu by pro nedostatek současných talentů dostal in memoriam právě Alois Jirásek. Asi takto na mě situace působí. Jsou zde odstaveny kódy současného umění na úkor líbivé popisnosti, a ani onen zašifrovaný rébus s krabicí a pohledem na nepřítomné hodinky to nezachraňuje.

Připadám si, jako bychom se vrátili o sto let zpět, kdy do sochařské figurace začínalo prosakovat nejprve impresivní drásání povrchu hmoty, střídané destabilizací sochy a zvnějškováním emocí, které pak vyústilo v postupnou abnormalizovanou stylizaci a nakonec abstrakci. Zmiňuji to proto, jelikož mám pocit, že socha Davida Moješčíka by byla komisí sestavenou ze secesních sochařů počátku 20. století, např. S. Suchardy. Q. Kociana, J. Mařatky a F. Bílka, odmítnuta pro neinvenčnost a prvoplánovou popisnost. Co si o tom pak máme myslet my, obyvatelé 21. století?

Jiří Neduha (písničkář): Počin postavit Karlovi sochu je skvělý, on si ji zaslouží, a navíc to neguje reakce takzvaných politiků té doby (i té dnešní), počínaje Havlem. Karel nebyl rebel bez příčiny. U lidí byl a je zapsán kladně, jinak byl nepohodlný. O to úžasnější je, že Ostrava sochu má. K soše samotné: Nechci kritizovat jen proto, že se k ní mohu vyjádřit. Vždycky se ale něco najde, u mě to „něco“ je materiál piedestalu. Ryzí bard, a tak úžasně lesklý piedestal, něco jako píst. Kámen je přece taky ryzí. Ale to už je téměř nepodstatné, podstatné je, že socha existuje a snad se nenajdou nějací vandalové. Také jsem rád, že sochu nedali ke Karolině, kam se všechno cpe, ale k rozhlasu, kde Karel nahrával. A kde je přece jen o trochu víc kultury.

Petr Szyroki (sochař): Na celé věci nevidím vůbec nic pozitivního, dokonce ani samotný vznik sochy Karla Kryla, protože v této podobě je jeho urážkou. Je smutné, jakým způsobem vznikají sochy v ostravském veřejném prostoru (když už nějaké vznikají a osazují se). Cesta ke vzniku této instalace (tak jako jiných) je asi legální podle zákona, ale není v pořádku podle zdravé a čestné úvahy. Ještě smutnější je, že takto vznikají díla, které nejsou tvarově a kompozičně dobře zpracována a nevystihují charakter osobnosti vnitřní ani vnější. Škoda, že to musí být tupý „popisně nepopisný“ rádoby realismus. V kombinaci špatné modelace a patiny na mě socha působí jako prostorová verze laciných airbrushových postav namalovaných na kolotočích. A to, že zblízka není Krylovi přes jeho „dřevěnou ruku“ vidět do tváře, vůbec nevadí, protože ta tvář ani není jeho.

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Zbyněk Janáček (grafik, pedagog, bývalý děkan Fakulty umění OU): Socha ve veřejném prostoru je vskutku zapeklitá věc. A „pomníkové“ sochařství pak dvojnásob – jakákoliv tematizace je vždy ošidná a vzbuzuje následně kontroverze. Záslužná je snaha magistrátu i městského obvodu věnovat část veřejných prostředků na tzv. živé umění – ne vždy je totiž taková bohulibá aktivita – v mnoha městech stále výjimečná – doceněna. Zatímco v minulých dvou desetiletích se podařilo pro Ostravu získat pozoruhodná sochařská díla (M. Kotrba, L. Rittstein, Č. Suška nebo ikonická práce Levitace (2010) Davida Moješčíka v Ostravě-Svinově), pak poslední dvě realizace právě Davida Moješčíka v centru Ostravy ukazují velmi zřetelně na úskalí pomníkového sochařství.

Především poslední socha Karla Kryla je příkladem nebezpečí pohyblivých písků, jež na (každého) autora číhají. Okolní zástavba, architektura a její dominance, ale i komunikace, a tedy místo samotné, to vše vyžaduje od počátku úzkou a tvůrčí spolupráci s architektem, který je často stejně důležitý jako autor samotný. Jedna věc je sochu vytvořit v ateliéru, druhou pak samotné osazení. A nemyslím tím pochopitelně pouze technické obtíže s tím spojené.

Moješčíkovy sochy Leoše Janáčka a Karla Kryla spojuje skvělá modelérská práce. David Moješčík je v tomto směru bezesporu výjimečným sochařem. U sochy L. Janáčka se podařilo nejen „civilním“ umístěním do parteru náměstí na geometrizovaný sokl vyrovnat se s náročným instalačním úkolem a nesnadným zadáním. Problematické měřítko sedící figury snad lze vysvětlit odkazem na skutečně drobnou postavu geniálního skladatele, a v tomto aspektu tedy Moješčíkův poněkud anachronický „verismus“ byl doveden ad absurdum. A celý koncept je završen intimním sblížením skladatelovým s jeho nejznámější operní „postavou“, s Liškou Bystrouškou. V tom „lascivním“ gestu je jistý prvek humoru, který sochu zbavuje nebezpečí ustrnout v pouhý dobře vymodelovaný pomník, jakkoliv i samotné gesto „mazlení“ je pro tradicionalisty asi problematické. Konečně i mírně nadživotní měřítko by pravděpodobně lišku zbavilo jisté rozpustilé roztomilosti.

Zcela jinak však s měřítkem David Moješčík pracuje v případě „pomníku“ Karla Kryla. Asi jedině možné – vzhledem k situaci před budovou rozhlasu – vyzdvižení či povýšení(!) Karla Kryla na sloup z legované oceli jen sochu zproblematizovalo, podtrhlo nepochopitelné měřítko, které sloup neřeší a ve vztahu k hmotě budovy Českého rozhlasu činí z Kryla podivného rozpustilého skřítka s krabicí v podpaždí. Ta literární doslovnost je nepříjemná až odpudivá a má v sobě pramálo z nadčasovosti, která je oprávněně očekávána. (Umístěním na vysoký sloup snad D. Moješčík odkazuje k podobnému řešení sochy Mozarta od Kurta Gebauera na brněnském Zelném trhu. První socha projektu „Sochy pro Brno“ byla odhalena v roce 2008. Připomínám, že realizaci Gebauerova Mozarta ovšem předcházela veřejná soutěž v roce 2006).

Celkové architektonické a sochařské řešení Moješčíkova Kryla, jež se jistě muselo vyrovnat s náročným a problematickým místem, jak se ukázalo, ale asi s řadou předpisů, omezení i dopravně nesnadnou situací před budovou rozhlasu, však vzbuzuje rozpaky, a nejen literární pokleslostí. Kryl ze sloupu shlížející (sic) na kolemjdoucí vzbuzuje nejprve (nezasloužený) údiv, jež se však krátce na to mění v trpký ironický úšklebek a v posledku pak smutek nad promarněnou šancí. A je otázkou, zda místo bylo opravdu šťastně zvolené, bez ohledu na historické peripetie spojující Karla Kryla právě s touto budovou.

A že obě poslední Moješčíkova díla vznikla bez veřejné soutěže, je (ne)podstatná okolnost – forma oslovení jednoho autora je možná, i když ne zcela běžná. Ale ovšem potom je třeba se ptát, zda s ohledem na další plánovanou sochu právě Davida Moješčíka v Ostravě, a opět přímo v centru(?), nevzniká přece jen situace přinejmenším zvláštní. Nejsem velkým zastáncem veřejných soutěží, protože ani ty často nevedou k očekávanému úspěšnému výběru autora, ale přinejmenším stanoví pravidla mj. i pro umístění díla. A předchází jim, nebo by měla, rozprava o vhodnosti místa jako takového.

A na okraj k autorské rozmanitosti sochařských děl v Ostravě: od devadesátých let katedra sochařství Fakulty umění (vedoucí ateliéru S. Hanzík, později M. Kotrba, nyní J. Koléšek) vychovala několik pozoruhodných sochařek a sochařů. Je otázkou, zda není doba pomníků definitivně za námi a zda každý takový pomník není vlastně předem uměleckou prohrou? Nemyslím. Ale v případě Moješčíkova Kryla je výsledek spolupráce sochaře a architekta(?) skutečně politováníhodným případem pro ty, kteří tradiční a pomníkové sochařství (často) (ne)oprávněně odsuzují a je pro ně mj. objektem posměchu a dehonestace. Myslím, že socha, i realistická, stále do veřejného prostoru patří a pomník je stále mj., vedle estetických kvalit, i součástí diskurzu o naší minulosti a současnosti. Obávám se, že se Ostravě v tomto případě podařilo takovou rozpravu (nechtěně) přehlušit a zastínit problematickou sochou a jejím umístěním. A je to škoda. Karla Kryla především, Davida Moješčíka určitě, „odvážných“ radních také, a vlastně nás všech dohromady!

Socha Karla Kryla. (Foto: Ivan Mottýl)

Milan Bátor (hudební kritik, přispěvatel kulturního deníku Ostravan.cz): Nepřipadám si jako člověk, který se o kulturní dění v Ostravě nezajímá, a proto pro mne bylo překvapením, že jsem se o instalaci sochy Karla Kryla u Českého rozhlasu Ostrava, dozvěděl ex post z Facebooku. Přiznám se, že neznám podrobnosti, které se týkají výběrového řízení, stejně tak mi mnoho neříká jméno sochaře Davida Moješčíka. Mohu tedy pouze věřit, že se jedná o autora, který má ve své umělecké profesi renomé, zkušenosti i osobní vztah k problematice a posoudit pouze čistě subjektivně, jak na mne výsledek působí. Na první pohled mě zarazila, podobně jako u sedícího shrbeného Janáčka na Kuřím rynku (který chodíval i sedával rovně jako voják), její velikost. Proti ní je naleštěný nerezový sokl, na který je Kryl posazen, mírně trapnou a zbytečnou dominantou. Ono chagallovské nadnesení prostoru (vyvýšení sochy) by bylo bývalo hezké, kdyby se intuice využilo výrazněji a Kryl by se prostorem jen tak prolétl jako kometa, jsa věren kratičké ostravské epizodě.

Výsledkem je však miniaturní Kryl na masitém, falickém podstavci. Samotná vizualizace mě osobně neuráží v realistickém zachycení jeho podoby, včetně Krylova typického výrazu tváře. Smysl jeví i ona symbolická aktovka, v níž si může dotyčný představit drahocenné pásky, které do ostravského rozhlasu doručila legendární vykuchaná šestsettrojka jedoucí z kopřivnického závodního rozhlasu. Stejně tak i hodinky, na něž se Kryl dívá, lze vnímat jako vícevýznamový a funkční prvek. Někde uvnitř ale cítím, že se v tomto holdu Karlu Krylovi mohlo udělat více.

Právě tady v Ostravě díky iniciativě Jiřího Černého vybral Miloš Zapletal s Krylovým souhlasem písně na jednu z nejzásadnějších desek české historie Bratříčku, zavírej vrátka. Právě tady na Kryla dýchla typická ostravština, včetně kofoly s rumem, sršatých talentů, kumštýřů všech hudebních žánrů a uměleckých řemesel. A vzpomínal na ni, až na nechutné okolnosti jeho vypoklonkování do Prahy, vždy s láskou. Myslím, že dnešní rezavějící doba – plná politických fantómů, rybích hlav i spárů dravčích – sochu osobnosti jako Karel Kryl potřebovala. Ale mohla při realizaci být trochu odvážnější. Krylovi osobně odvaha také nikdy nechyběla.

Gabriela Fraisová Maňáková (keramička, sochařka, pedagožka Střední umělecké školy v Ostravě): Další ostravská „pocta“. Nic překvapivého v místním veřejném prostoru. Po dřímajícím dědečkovi (poznámka redakce: autorka má na mysli sochu Leoše Janáčka na Kuřím rynku) toporný pošťák velikosti trpaslíka s nevyžehlenými kalhotami. Snad symbolicky není ani jednomu vidět do obličeje. Jeden ve výšinách, druhý při zemi. Jen marně přemýšlím, zda sloup je součástí potrubní pošty, protože ke zbytku díla se mi vůbec nehodí.

Yvetta Ellerová (zpěvačka, terapeutka, pedagožka): Socha Karla Kryla má symbolizovat svobodu slova a demokracii, jak uvedl autor David Moješčík v rozhovoru pro Český rozhlas Ostrava. Pátrám, pátrám (šmátrat nemohu – nedosáhnu), nenalézám, kde je ten symbol? Že by v uzavřené krabici? V pokřiveném zrcadlení? V zakrývající se tváři? V pohledu do rozkroku? V nedosažitelnosti? Kryl bez kytary? Co? Proč? A to usilovně zaháním asociativní myšlenky připomínající sochy Klementa Gottwalda. Sorry. Ve zmíněném rozhovoru David Moješčík ještě dodal, že chtěl, aby na Kryla člověk taktak dosáhl. To se tedy povedlo, akorát nevím, zda zrovna tohle symbolizuje Kryla. Víte, mluvila jsem s Karlem Krylem jen jednou v životě, ve Vratislavi v roce 1989, před revolucí. Od té doby si „krylovky“ jen zpívám, poslouchám a slyším ve staré paměti, jak tenkrát říkal: „Přál bych si vzájemnost všemi směry, na dosah.“ Přál si, aby všechno, co neskrýval v poezii slov, hlasu a hudby, dosahovalo k člověku. Přál si, aby všechno, co viděl za zrakem i na srdci, znělo a dotýkalo se. Mne se bohužel Moješčíkova socha Karla Kryla nedotýká.

Stanislava Schupplerová (literární vědkyně, pedagožka): Trochu mi to připomíná „wroclawskie krasnoludki“ (poznámka redakce: jde o sošky skřítků, kteří zaplavili historickou Vratislav, také se jim říká krasnale), ale ti mají úplně jiný význam a ve spojení s Karlem Krylem by označení „trpaslík“ bylo dost dehonestující, což by si nezasloužil. Jenže si nezaslouží ani takovouto sochu. Nevím, kdo k němu bude zvedat hlavu a nesplete si ten vysoký podstavec s veřejným osvětlením. Možná nějaký hledač soch. A jsem zpět u „krasnoludków“.