Pořád spolu na Dole Michal: Ostrava a Košice chtějí gestem společných výstav zbořit politický akt rozdělení Československa

Ostravská a košická výtvarná scéna, reprezentovaná zástupci univerzit se rozhodla znovu vzkřísit intenzivní vzájemnou spolupráci, která dříve živěji probíhala jak v období konce normalizace, tak i v devadesátých letech. Právě v tomto časovém období byly periferní výtvarné scény, mimo jiné i ta ostravská, na výsluní, jelikož vykazovaly autonomní a otevřené postoje k výtvarnému umění a objevovaly se zde zásadní osobnosti. V jejich tvorbě se propisovala silná výtvarná gesta postkonceptuálního přístupu, jakými byly performance, asimilace kýče, boření mediálních hranic, infiltrace do veřejného prostoru, skupinová spolupráce i radikalita a společenská angažovanost.

Daniel Balabán, Havel na Hrad, 2018. (Foto: J. Michna)

Ve vztahu k centru byly periferie spíše pozitivními ostrůvky autonomního výtvarného snažení. Postupem času, vzhledem ke komplikovaným možnostem severu Moravy a východního Slovenska, se tato energie vyčerpala a dnes se již hůře hledají jasnější rysy. Spíše se jakoby ze sentimentu a zašlé slávy ozývají stále stejná jména, která scénu na přelomu milénií nesla.

Offspaceový prostor výtvarného provozu byl v devadesátých letech vlastní i pražskému prostředí. Oficiální instituce teprve hledaly samy sebe, diskurz a jména do té doby ukrytá v undergroundu a mnohé z nich jsou v tomto procesu polapeny dodnes. V Praze sehrál důležitou roli ve smyslu tohoto vývoje Milan Knížák, který v Národní galerii zablokoval možnosti otevřeného dialogu s uměleckou scénou a vlastně tím způsobil její rozdrobenost a periferizaci, minimálně co se týká výstavních prostor, v nichž se umění mohlo prezentovat.

Ostrava a Košice na tom byly v té době prostě podobně a celoplošně toto hledání pevné půdy pod nohama přinášelo kromě zmatku a deziluze i kreativní potenci tryskající do všech stran. Propojenost periferních scén Ostravy a Košic ukazuje na další fenomén, a to je ryzí láska k umění, jelikož celá porevoluční, ale i současná éra je zde nesena pouze a jedině vnitřní motivací umění dělat a nějak ho vystavovat. Hydra kapitálu se zde prokousává jen stěží, a to je charakteristická pozice, která větví výklad této situace do dvou možných rovin. V první z nich můžeme láteřit na špatnou finanční místní situaci, neexistenci lokálního trhu s uměním a slabou institucionální podporu. Na straně druhé právě tyto aspekty ukazují na fakt, že se zde tvoří z jiných pohnutek než z myšlenky stát se dobrým prodejním artiklem a v „hybatelských“ kruzích uznávanou osobností.

Erik Binder, Pneumatrix, 2016-2017. (Foto: Jan Král)

Ovšem existenciální nejistota a ohled na jiné možnosti v centrech, kde se umění intenzivněji komodifikuje a obchoduje, logicky způsobuje odliv lidí z regionů. Lze to vidět i na případu Ostravy, reprezentované především silnou pozicí Fakulty umění, která mimo jiné sbírá i talentované umělce z Valašska a otevírá jim cestu k úspěchu (např. Jan Vytiska, Pavla Malinová…).

Vše je v pohybu a lokální univerzitní scény slouží spíše jako inkubátory a přestupní stanice uměleckých osobností, které dále nomádsky migrují za úspěchem. O sevřenosti a typičnosti se v regionech dá mluvit jen stěží. Na druhou stranu není možné tohle paušalizovat a říct, že regionální tvář ostravské či košické scény vůbec neexistuje. Právě nejsoučasnější příklady z Košic můžeme vidět v prostorách Dolu Michal. Ty do Ostravy dovezl slovenský pedagog a kurátor Vladimír Beskid a jsou promíseny právě se silnou generační vlnou ostravského, nebo možná lépe řečeno severomoravského umění 80. a 90. let 20. století. Je v tom pro mě záhadná disproporce a nejasnost kurátorského záměru. Ale podle slov Ivo Sumce, jednoho ze spolukurátorů výstavy, je právě tahle asymetrie záměrná a má vzbuzovat vtíravé otázky.

Boris Sirka, How I Survived II., 2015

Základem výstavy, která je k vidění na Dole Michal, zůstavá posílení a snaha o znovuobnovení košické a ostravské spolupráce. Možná lze vnímat zástupce ostravské starší generace jako jistý inspirační zdroj, z něhož košické umělecké prostředí čerpalo a dodnes stále čerpá, a to právě z důvodu nejen geografické blízkosti, ale právě i z hlediska výše uvedené sdílené stigmatizace perifernosti a v neposlední řadě i lidské a mentální blízkosti osobností zde působících.

Rozhodně budeme těžko hledat ostré hranice mezi státy, generacemi, nebo univerzitními specifiky. Naopak, výstava působí jako kompaktní monoblok edukativně a zásadně přibližující právě silnou ostravskou scénu. Košický příspěvek je takovou kořeněnou příměsí, složkou, která je celkem přirozeně a nenápadně přimíchána. A o to vlastně kurátorům šlo. Propojit scény na jiné než didaktické nebo přesné temporální úrovni. Spíše se jedná o propojenost lidské a kreativní úrovně a o snahu o spolupráci, která byla znovuobnovena nedávným výstavním projektem s názvem Hledání hranic malby v postmediálním prostředí, a podle slov Ivo Sumce bude pokračovat i v dalších společných podnicích.

Z výstavy Pořád spolu na Dole Michal. (Foto: Jan Král)

Cítím v těchto snahách důležitý proces v hledání místě specifického, středoevropského a posttotalitního prostředí, které se možná nechce stát přehlíženou periferií zašlé slávy, ale znovu podněcovat snahy – ne o autonomní regionalitu umění, to už snad dnes není ani možné, ale o spíše o sebevědomé centrum, v němž bylo výtvarné umění vždy přítomné, živelné a vyvěralo především z vnitřní motivace.

Výstava je nejen vyjádřením spolupráce konkrétních vysokoškolských institucí na české a slovenské straně, ale také symbolickým gestem, který boří politické rozhodnutí rozdělení republiky.