Pohyb je mi jako prostředek sebevyjádření nejbližší, říká Tereza Petrová z Move Dance Company

Kromě toho, že jste se objevila v několika inscenacích ve Staré aréně, působíte v Move Dance Company, taneční platformě klubu Cooltour. Jak byste představila svou zdejší činnost?

Za Move Dance Company se skrývá parta lidí, kteří se svým způsobem snaží udržovat povědomí o současném tanci v Ostravě. Myslím si, že zájem o představení poslední dobou roste, což je super, ale i tak bude trvat ještě dlouho, než si soudobý tanec najde své publikum i v Ostravě. Je to jediná platforma kromě tanečního souboru NDM, která má našlápnuto dokázat Ostravě, že by to mohlo fungovat i tady u nás.

Tanec jako prostor pro sebevyjádření na jevišti je podle vás efektivnější než klasická řeč?

Nevyhýbám se ani jedné z možností. Pohyb je mi ale jako prostředek sebevyjádření bližší. Na druhou stranu, abych se přiznala, tak zapamatovat si text o více než třech větách je pro mě zázrak.
Baví mě vytvářet situace beze slov. Rozvíjet příběh jen za pomoci těla v prostoru. Nechávám se volně inspirovat problémy dnešní společnosti, mezilidskými vztahy nebo prostě posloucháním rozhovorů třeba v tramvaji. Nevyžaduji nutně v představení složitý, mozek zavařující dramatický příběh. Pokud má propracovaný obsah a dojde ke mně sdělení, jsem spokojená. Jsem schopná se dívat na člověka stojícího třeba i hodiny, pokud mi k tomu dá důvod.

K pohybovému divadlu vás přivedl Pavel Gejguš už v roce 2010, v současnosti hrajete titulní roli v jeho inscenaci Vlčice, co všechno bylo mezi tím?

S Pavlem jsme se potkali na zkoušení letní inscenace Klicperova Ptáčníka. Hned poté následovaly Dívky ze Sorok, ty vznikly na motivy povídkového souboru knihy Kaput od italského spisovatele Malaparteho, který se nechal inspirovat svými zážitky z druhé světové. Musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích, nejemotivnějších ale zároveň nejnáročnějších zkoušení, kterými jsme si spolu prošli. Pak přišla Elektra, ve které mi dal Pavel prostor vytvořit postavu Orákula. U toho jsem vsadila na improvizaci, tím pádem bylo každé uvedení jiné. Během těch let proběhla spousta site-specific projektů, venkovních akcí, natáčení krátkometrážního tanečního filmu o Ostravici-Textilii, další letní inscenace Výlet na Měsíc v režii Ewy Zembok a teď máme po čtvrté repríze Vlčice.

V představení Dívky ze Sorok.

Vlčice je na půl cesty mezi tanečním představením a klasickou činohrou, v čem podle vás spočívá smysl propojení činohry s tancem?

Rozhodně bych Vlčici nenazvala tanečním představením. Je to takový náš malý experiment. Ale k otázce – no, myslím, že tím divák dostává více možností, jak proniknout do děje. Dostává více prostředků k nahlédnutí do situace. Zároveň se musí postupovat velmi opatrně, velmi minimalisticky, není zde místo pro žádné velké taneční kreace. Jde o čistotu. Úloha tance je ve většině činoherních představení velmi abstraktní a musí být dobře nasměrovaná, aby se vytvořila ta správná atmosféra.

Do jaké míry umožnuje vaše profese životní existenci v Ostravě, dá se s tancem založit svobodný život?

Momentálně jsem součástí týmu Provozu Hlubina ve Vítkovicích, a to mě aktuálně živí. Nějakou dobu jsem se pokoušela žít na volné noze, ale zjistila jsem, že to je pro tanečníky v Ostravě v současné době takřka nereálné.

Kde jsou hranice současného moderního tance?

Hranice současný tanec podle mě nemá. V dnešní době už můžeme vidět de facto všechno.

Co třeba ten nápad tančit na jevišti jako zvíře, je to možné?

Jak říkám, možné je všechno. Záleží, co si pod tím pojmem každý představí. Mně osobně dala vlčice dost zabrat. Ze začátku jsem se hodně prala s kostýmem, který vlastně hraje z devadesáti procent za vás. V průběhu zkoušení jsem se s tím smířila a začala s kostýmem pracovat jako s loutkou. Tím pádem začaly na tak malém jevišti nejlépe fungovat minimalistické ostré pohyby, práce s hlavou v plynulém pohybu, napodobujícím krok zvířete po čtyřech.

V představení Vlčice. (Foto: Zeno Václavík)

Jaká byla vlastně výchozí pozice před inscenováním Vlčice, jak daleko jste věděli, do čeho jdete?

Představení je na motivy románu Hranice od C. McCartyho. Líbí se mi, jak syrově a přitom jemně dokáže popsat děj. Konkrétně pro představení jsme použili výtah z první části. Měli jsme vizi, jak by to celé vypadat mohlo a mělo, ale to se taky v průběhu zkoušení několikrát změnilo. Je to těžké téma. Amerika v neurčité době. Příběh je vyprávěný ve zkratce a založený na stále se opakujícím stereotypu, symbolech, metaforách a taky klišé. Ač se jedná o dost emotivní příběh, musí se brát s určitou nadsázkou. Věřím, že ne každému to sedne.

Současný tanec je celorepublikově úspěšný, ale v Ostravě mu prý chybí publikum, čím myslíte, že to je?

Je to podle mě každoročním odlivem lidí. Lidi ví, že v oboru práci neseženou, tak za ní pochopitelně jdou jinam. Chybí tu místo pro taneční rozvoj. Nezávislá scéna zaměřená na současný tanec. Například do Cooltouru se v poslední době podařilo pozvat mnoho zajímavých lidí a inscenací, ať už v rámci Move Festu, Tance Praha nebo jinak. Což je pro Ostravu skvělý start, ale chybí nám tu něco vlastního. Přitom je tu spousta lidí, kteří by chtěli.

Co třeba nedávné představení Origami v Dolní oblasti?

To bylo skvěle postavené představení ve všech směrech. Krásné souznění s prostředím industriálních Vítkovic, až mě mrzí, že na představení došel tak malý počet lidí.

V představení Hlavou proti. (Foto: Petr Kiška)

Na čem dále pracujete a v čem vás ještě můžeme v nejbližší době vidět?

V dubnu jsme měli premiéru autorského představení Hlavou proti společně s Jakubem Sotorníkem. Další reprízy plánujeme na příští sezónu, jak tady v Cooltouru, tak v Brně. Nicméně přes léto kromě odpočinku plánujeme program na příští sezónu, ale to bych předbíhala.