Odešel nezapomenutelný hudební pedagog Jiří Kocur. Bylo mu 77 let

Profesora Jiřího Kocura nebylo možné přehlédnout. Jeho fyziognomie v sobě měla i po šedesátce, kdy jsme se potkávali na Janáčkově konzervatoři, něco pružného, elegantně kočičího a pohotového. Byl vždy skvěle oblečen, jeho tvář byla neustále prozářena nakažlivým úsměvem, kterým častoval studenty i v momentech, kdy s něčím nebyl spokojen. Byl ranní ptáče, sedával vždy ve foyeru konzervatoře na barové židličce u kávy a živě diskutoval o aktuálních problémech.

Jiří Kocur vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Na ostravské konzervatoři vyučoval od roku 1967 a zapsal se mezi nejdéle sloužící pedagogy této instituce. Generace studentů provedl intonací, hudební naukou, historicko-estetickým seminářem, naukou o nástrojích, dějinami umění a řadou dalších předmětů. Jiří Kocur byl mimořádně zvídavý člověk: zajímal se o novinky nejen ze světa umění, ale i z oblasti vědy a techniky.

Jiří Kocur byl báječný a laskavý učitel. Jeho metody byly sokratovské, plné otázek a nápovědí. Oslovoval studenty zásadně jménem. Když jej někdo hodně naštval, začal vyvolávat podle příjmení a tvář se mu hrozivě zkrabatila. Jeho snaha o naštvání však nevydržela nikdy dlouho. Nelze zapomenout ani na jeho mírnou zmatečnost, která přivodila řadu humorných příhod, jež osobitě komentoval výroky typu: „Bylo to na kočku. Já, jako Kocur, si to můžu dovolit říct.“ Jeho názorná ukázka sochy Discobola byla rovněž nezapomenutelná.

Pan profesor byl mimořádně vzdělaný člověk. Jako studentovi mně imponovaly jeho rozsáhlé všeobecné kulturní znalosti z dějin, estetiky, filozofie i psychologie, které dokázal jednoduše vysvětlit. Pro potřeby studentů vydal vlastní skripta Dějiny kultury, zpracoval si také velice podrobný materiál k Nauce o nástrojích, kde vzrušeně a s dobrodružným zápalem popisoval zvukovou krásu a historii toho kterého nástroje. Věnoval se i hudební publicistice a psal kritické reflexe ostravského hudebního života.

Pan profesor byl velký gentleman a ke studentkám i kolegyním se choval rytířsky a noblesně. Byl také pořádný chlap, který nikdy netrhal partu. Když se opozdil a chvátal do výuky později, potkal své studenty už na odchodu do kavárny. „Místo toho, aby nás nahnal zpět do třídy, řekl: Jdu s vámi,“ vzpomenul herec Vladimír Polák. Hudbu objevoval vždy znovu se studenty s charismatickým nadšením a entuziasmem.

Nepodařilo se mi vypátrat proč, ale komunistům byl z nějakého důvodu nepohodlný. O Ostravském kvartetu dokončil v roce 1981 monografii, která za minulého režimu nemohla vyjít. Pana profesora Jiřího Kocura určitě těšilo, že i jeho dcera Petra projevila hudební talent a vystudovala hru na klavír na ostravské konzervatoři u profesorky Marty Toaderové a následně JAMU v Brně.

Osobně mám tohoto vlídného, pro každého otevřeného člověka spojeného s nezapomenutelným výrokem, který jsme si v absolventském ročníku konzervatoře vypůjčili na stužky: Nelze všechno řešit skrzeva prstoklad. Dnes, s odstupem více než deseti let od mých studií, jako otec tří dětí, konstatuji, že měl naprostou pravdu. Budiž mu česká země, kterou měl tak rád, lehká.