Vražedné mystérium Salvatora Sciarrina na ostravských Dnech nové opery uhranulo publikum

Hudbu Salvatora Sciarrina poslouchám se zaujetím dlouhodobě a díky iniciativní dramaturgii Ostravského centra nové hudby jsem slyšel několik jeho skladeb živě. Provází je jeden společný jmenovatel – jsou zapamatovatelné, zakódují se do paměti jako otisk čehosi zvláštního, co i po delší době září s neutuchající intenzitou. Tak vzpomínám například na Sciarrinovu loňskou premiéru houslového koncertu i provedení některých jeho houslových capriccií. V obou případech se jeho hudby ujala renomovaná Hana Kotková, ale skladby italského tvůrce hrají po světě i další vynikající sólisté.

Operu Luci mie traditrici (Oči mé zrádné) Salvatora Sciarrina můžeme nasvěcovat různými filozoficko-estetickými přístupy, vždy se ale nakonec projeví jako jeho svého druhu osobní divadelní manifest, z něhož vyzařuje originální snaha o operní reformu. Sciarrinova práce s hlasy, sémantika orchestru a způsob vyprávění jsou výrazem promyšleného přístupu, jehož cílem je vyvolat napětí pomocí mikroskopicky jemných náznaků v témbru, tvaru, intenzitě a časoprostoru této zvláštně křehké kompozice.

Opera je strukturována do osmi scén, které jsou symetricky rozpůleny do dvou dějství. Příznačné je, že celý děj je ponořen do šerosvitu a tmy, která je protínána kužely světel. Scéna Magdaleny Maciejewské je situována v neurčitém čase i prostoru, jehož tekutost (pohyb) vyjadřují tři instalované kruhové objekty, které mají multifunkční význam. Jednak oddělují roviny vyprávění (na zde a někde, na skutečné a potenciální) a dále jsou využity jako element změny: cirkulují na nich černobílé obrazce, které místy i determinují, co může za chvíli nastat.

Z inscenace opery Oči mé zrádné. (Foto: Martin Popelář)

Děj Sciarrinovy opery je latentní, hermeticky zneklidňující a příznakový. Odvíjí se jako pásmo více či méně statických a dynamických obrazů se silnou účastí symboliky a archetypálních prvků. Milostný čtyřúhelník je skladateli podnětem ke zkoumání vlastního podvědomí. Pro Sciarrina není důležité, kdo skutečně hosta zalitého krví zavraždil, ale snaží se pomocí instinktivních psychologických stimulů vyvolat atmosféru, která takovou událost může nejen provázet, ale i podnítit. A to se mu podařilo skutečně mistrně. Sciarrino respektuje chaos jako jeden z tvůrčích principů a zhmotňuje jeho anomálie s nebývalou, vnitřním žárem doutnající intenzitou.

Nesmírně zajímavá je pěvecká složka Sciarinnovy opery: hlasy protínají poměrně statický hudební doprovod svými kulminacemi v tempu, spádu řeči i frekvenci melismatických útržků. Více než pestrostí tónových výšek zaujmou kontradikcí dlouhých tónů se silně zabarvenými dlouhými vibraty na delších slabikách či přízvucích. Sciarrino také znamenitě pracuje s témbrovou hudební složkou. Orchestr hraje celou dobu pouze přitlumeně, jakoby zastřen stínidlem. Melodické linie jsou minimalistické a jemně kolorují zpěvní zvukový proud dramatu, odvíjejícího se na jevišti. Sciarinno se také obratně vyhnul jakékoliv snaze ilustrovat svou hudbou děj příliš názorně, proto se ani ve finálních scénách neozvou principy dynamické gradace běžné pro klasické hudební divadlo.

Z inscenace opery Oči mé zrádné. (Foto: Martin Popelář)

Tento minimalismus vytváří paradoxně v dodržení zvolené estetiky hustou texturu neklidu a nerozvedeného napětí, které znepokojuje, rozjitřuje a svádí k zamyšlení. Všichni tuší, co se stane, někteří možná celou dobu čekají moment překvapení. Ten ale nepřijde, ač je všem jisté, že nutně musí nastat, nebo již možná nastal uvnitř naší mysli. V této potencialitě se prostírá hluboká afinita Sciarinnovy hudby. Jeho umění tkví v jemnosti náznaku, v mistrných tazích, fosforeskujících barvách flažoletů ve smyčcích i náhodných, osamělých šepotech a stescích dřev.

Režisérka Pia Partum zhmotnila Oči mé zrádné s dokonalým citem. Vyhnula se jakékoliv popisnosti a ponechala hovořit pouze audiovizuální symboly. Všichni čtyři protagonisté zvládli podivuhodnou estetiku této opery s dobrou přesvědčivostí. Přece jen bych však rád vyzdvihnul výkon Anny Radzijewské a Artura Jandy, kterým role poskytla dosti příležitostí k soustředěnému výkonu a přesvědčivé psychologické prokreslenosti postav. Krásným kontratenorem i báječným pohybem, v němž se odrážela invenční choreografie Agnieszky Dmochowské–Sławiec, zaujal i Jan Jakub Monowid.

Sciarrinova pozoruhodná opera a její nastudování má jediný nedostatek. A sice, že se její inscenace odehrála pouze jednou a víckrát ne.