Martin Mohyla alias Cairnem: Perfekcionista se zralým ambientním přemýšlením
29.6.2018 08:53 Gabriela Stašová Hudba Recenze
Cairnem - pod tímto uměleckým pseudonymem zažehl v Moravskoslezském kraji plamen temné formy alternativy, kterou je neradno poslouchat ve špatném rozpoložení. Jeho pojetí dark ambientu je totiž skličující právě díky své uvěřitelnosti a autenticitě nálady. Nezasvěcený posluchač by nevěřil, že tato hudba vzniká v jednom malém domácím studiu v Orlové, ve městě, kde za poslední léta udávaly směr spíše jiné druhy hudby.
Hudebník Cairnem je tak trochu záhadnou postavou.
Foto: archiv
Hlavním prvkem hudební tvorby Martina Mohyly alias Cairnem je mnohovrstevnatost a zvuková plocha. Už v počinu Un Chien Andalou z roku 2016, který obsahuje pět dlouhých ambientních skladeb, si můžeme povšimnout významného vrstvení souzvuků, efektů a jednotlivých aranží, jež jsou na sobě tematicky i zvukově nezávislé, ale dohromady tvoří komplexní atmosférický celek. Minimalistický, téměř drone ambient se ukázal jako schůdná cesta, kterou se nestádovitě vydat a ukázat tak zdejším fajnšmekrům underground jiného typu.
Martin Mohyla však nebyl na tento druh hudby zatížen odjakživa. Jeho první produkce sahá až do roku 2011, kdy ještě pod jiným pseudonymem vydal desky ovlivněné progresivním rockem a metalem. První tvorba, která nebyla nikdy uveřejněna a dala by se označit spíše za prvotní hudební experimenty, pak vznikla v letech 2005–2007. Avšak jak sám Martin tvrdí, při jeho perfekcionismu bylo jisté, že jednou nebude se zvukem ani mixem těchto všech původních projektů spokojený. Proto posluchač Cairnem jeho hudební předchůdce už nikde nenajde. Perfekcionismus a zároveň skromná sebeprezentace činí z Mohyly vkusně zrající osobnost na poli experimentální tvorby, která v budoucnu možná neosloví nadprůměrné množství posluchačů, ale tím spíše si najde ty skalní.
Cairnem je paralelním projektem pro druhou Mohylovu uměleckou tvář pod názvem Neural Corrosion a čerpá z nápadů, které se pro druhý zmíněný nehodily. Zatímco Cairnem má za dobu tří let existence několik digitálně vydaných počinů a recenzi ve Fullmoonu, Neural Corrosion nechává Martin pomalu zrát a poslední záležitost pod touto záštitou vzniká už od roku 2012. Rozdíl je také v tom, že Neural Corrosion oplývá bohatými nástrojovými aranžemi, které jsou uzpůsobeny pro kapelu, leč živého provedení se zatím tento projekt nedočkal.
Un Chien Andalou
Drone perspektiva nabírá na obrátkách už s prvními soulady zvuků, které se tlačí do popředí a v podstatě zápasí o to, který z nich bude v našem podvědomí převládat. Na začátku první části této pentalogie je čerpáno ze starých vinylových desek z 50. a 60. let, na prvotní šum a praskání navazuje lehce naznačená ponurá nálada ve formě hlubokých a později i znepokojivě vysokých klavírních tónů. To vše má svůj důvod. „Un Chien Andalou je album spjaté s jistým nejhorším obdobím mého života a připomíná mi události a konkrétní dny, kdy byly použité field recordings pořízeny. Ve většině případů jsou zmíněné samply upraveny k nepoznání do jakési droneové podoby, ale já ten zdrojový zvuk nedokážu neslyšet a nevnímat, tudíž na mě samotného nahrávka působí určitým nepopsatelným způsobem. Un Chien Andalou je můj nejoblíbenější počin v rámci vlastní tvorby možná právě díky tomu,“ dodává Mohyla a zmiňuje tak velkou zálibu v samplování, které si jednu dobu velice oblíbil.
„Samply čerpám výhradně ze svých zdrojů, vše je pořízeno přenosným audio rekordérem. Měl jsem období, kdy jsem ho u sebe neustále nosil a snažil se zachycovat zvuk a atmosféru různých míst. Un Chien Andalou je tím celé protkané, kdykoliv album sám poslouchám, vrací mě do těch míst, kde jsem jednotlivé nahrávky pořídil a připomíná mi, co jsem tehdy prožíval,“ tvrdí a nepopírá ani to, že tato místa mají v sobě něco stejně magického jako zmíněné vinyly, které jsou z doby, kterou sice nezažil, ale snaží se pocit z ní reflektovat danou hudbou. Určité „genius loci“ můžeme opravdu zpozorovat a slyšet ve všech částech pentalogie Un Chien Andalou, ačkoli nemusíme vždy přesně rozeznat původ a charakter daného zvuku.
Annica & Addicted To Misery
Loňského roku vydal Martin v podstatě protipól samplovaného Un Chien Andalou a vznikla dvacetiminutová kytarová struktura Anicca, prolínající zvonivý zvuk strun a echo nejrůznějších efektů. Zpoza závěsu těchto zvuků je vpovzdálí lehký náznak nejasné harmonie, což se dá u Cairnem považovat za typické. Dlouhé doznívání zvuku působí na celkový meditační dojem ze skladby, kterou lze pokládat v celé tvorbě za nejoptimističtější.
Posledním, letošním počinem je čtyřminutová zvuková pasáž Addicted To Misery, jež kombinuje opět synth podklad s kytarou jemnou i agresivní. V podstatě se dá Addicted To Misery označit za poměrně melodickou věc, ovšem místy neméně depresivně působící, což souvisí opět s Un Chien Andalou a pomyslný kruh se tak uzavírá. „Asi je to nějaká fascinace temnotou a melancholií, takové věci ke mně zkrátka promlouvají a nepůsobí na mě depresivně. Mě melancholická hudba povznáší, vnímám z ní, že si podobnými stavy prochází každý. Odjakživa mě fascinuje úpadek, rozklad, rozpad… Je to něco naprosto přirozeného, něco, čemu se zbytečně a až moc bráníme. A čím více se bráníme přirozenému koloběhu a upínáme se na věci, lidi, ideály, tím více negativity v nás tím odmítáním vzniká. Necítím se jako nějaký depkař, řekl bych, že jsem dost pozitivní člověk, ale jaksi přirozeně a intuitivně ze mě vychází právě taková hudba. Každý v sobě samozřejmě máme určité démony, neurózy, negativní prožitky. Tvorba může být jedním ze způsobů, jak je ze sebe dostávat a uzavírat je, vypustit je ven a uvěznit v hudbě,“ odpovídá Martin na dotaz, proč jeho tvorba zní tolik melancholicky, až temně a depresivně.
Tvář pod pseudonymem
Tvorba Cairnem je charakteristická zastřenými zvukovými plochami a na první poslech nejasnou strukturou celé kompozice, která se však opakovaným posloucháním vykresluje jako promyšlená. Sám Martin, jak už bylo naznačeno, někdy promýšlí více, než je zdrávo, označuje se za perfekcionistu a na konečném výsledku obvykle pracuje dlouho. Po mnoha letech v domácím studiu nazvaném Twelve-Fifty zkouší i hraní v rámci post-rockové kapely livilike, kde zastává pozici další kytary a elektroniky, a ve volných chvílích se věnuje práci v hudebním klubu Futra, jenž se už dávno zapsal do orlovské kulturní historie. Tento na první pohled v podstatě skromný život lze vyvážit talentem pro atmosférickou a podmanivou, ačkoli netypickou hudbu, která plyne z toho, co každý z nás někdy může nosit uvnitř.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.