Čtvrtý ročník Branského literárního festivalu se postupně probolel k plodům svého snažení

Branský literární festival rok od roku roste, ne co do rozměru, ale jaksi do sebe, prorůstá, sílí. Osahal si již osvědčenou osnovu – dva tři vystupující, hudební vložka a tak dokola – a naplňuje ji konkrétním programem v čím dál zdravější a příjemnější míře. V minulých letech bylo na festivalu jméno Petr Bezruč mnohokrát skloňováno v různých referátech a článcích, nejednou zazněly i Slezské písně. Myslím, že je jenom dobře, že festival v této podobě nezatvrdl a letos vzdal hold bardovi a jeho dílu samotným setkáním umělců, živým básnickým slovem.

Docent František Všetička. (Foto: Michael Rataj)

S jediným a cenným příspěvkem na téma Petr Bezruč vystoupil před publikum docent František Všetička z olomoucké univerzity. Skromně představil svou novou publikaci Bezručova báseň, snažící se skrze interpretaci předních básní Slezských písní dovtípit autorovy alchymistické laboratoře. Knihovny branského kmenu domorodého se jen třásly.

Kristýna Montagová. (Foto: Michael Rataj)

Jedinou básnířkou dne byla opavská Kristýna Montagová. V kulisách chladných ukrajinských dní a přelidněných maršrutek ohledávají autorčiny verše mezilidské vztahy, rozlišují mezi tělesnou a duševní blízkostí. V místech, kde obsahy dostávají příznak silného osobního prožitku, prohýbá se i samotný jazyk: „Snažili jsme se, / aby naše těla / do sebe zapadala. / Určitě / se to / podařilo. / Teď ale myslím, / že / se opravdu nemůžeme dostat ven. // Sdílení dvou starých kuchyňských židlí / trochu se topí / začmouzeno / […] s mírumilovným prokládáním rozpačitého, / ale stále stejného / dotykování se.“

Ondřej Hložek. (Foto: Michael Rataj)

Nataženou rukou k druhému byly i básně dalšího vystupujícího. Ondřej Hložek četl abstraktnější i zcela konkrétní, z detailu, z momentu tryskající básně ze sbírky Teď (2017). Mezi básníkovou obrazností, jeho pohledem na svět a světem skutečným vzniká silné napětí, jehož následkem jsou slovní obraty v neobvyklých konstelacích a eliptická vyjádření.

Po písni o Jakubu Demlovi kapely Listověj přišli na řadu jeden brněnský a dva hlučínští básníci. Milan Krupa rozveselil publikum svými hospodskými říkankami a veršovánkami. O jejich charakteru prozrazuje mnohé už název sbírky To pivo je mým topivem (2012). Za hrou se zvukem, hlavním zdrojem komičnosti, kdy autor rýmuje významově vzdálená slova navzájem si podrážející nohy (pastor – kastrol), mnohdy vykukují vážná témata a těžké životní situace. Proč ale nad nimi stále jen důležitě kroutit hlavou?: „Plují děti na salámu / místo vesel / tátu mámu.“

Milan Krupa. (Foto: Michael Rataj)

Vystoupením Roberta Fajkuse z Brna i Ivana Motýla publikum opět zvážnělo. Fajkus přečetl básně spjaté s něžně vykreslenou branskou krajinou: „Třpytivý slepýš Moravice / pustil ocas / do rozzlacených piv…“ Místně ukotvená byla i poezie Ivana Motýla, který se rozpovídal o své nemožnosti najít domov, zakořenit se. Vzpomenul Klatovy, Ostravu, Hlučín… A tak, jak už u něj bývá zvykem, křičelo se v refrénech, tentokrát o údělu Hlučínských za druhé světové války, mezi nimiž byli i Motýlovi předci: „Zastřelený! Zajatý! Nezvěstný! / Zastřelený! Zajatý! Nezvěstný! / Kdo přežil, vrátil se na ranní mši a k odpolední motyce. / Zaťatí synci z Prajzké, / uhlí, ocel, solvina…“

Ivan Motýl. (Foto: Michael Rataj)

„Tíha tvých slov / mě svírá / jako světlo boží,“ uvedl básní David Bátor Víta Slívu. Poslední vystupující přečetl své vzpomínkové texty, které doprovázejí novou fotografickou publikaci o blízkém Hradci nad Moravicí zvanou Interval nula až nekonečno. Vzpomínky přeskakující z prázdnin u babičky roku 1968 přes dětství vlastních synů na rozvěšování plakátů „Havel na Hrad!“

A tak se čtvrtý ročník Branského literárního festivalu tematicky uzavřel v kruh, když Vít Slíva na závěr doplnil Bezručův verš: „…kvést bude Hradec-Podolí…“ svým veršem: „K plodům se zahrady probolí.“

Kapela Listověj. (Foto: Michael Rataj)

K zaslouženým plodům svého snažení se probolel i festival, jehož existence byla ještě v únoru tohoto roku nejistá. Nikomu nevadilo, že párkrát sprchlo. Tím lépe. Branský kmen domorodý už nemusel spěchat domů pozalévat záhony, mohl se zdržet na koncert kapely Listověj, která s sebou přivezla atmosféru vysočinské větrné krajiny, a posléze třeba ztratit pár slov s básníky v hospodě přes silnici.