Těšínská herečka Šárka Hrabalová: Pokud se dělá dobré divadlo a jsou fajn lidi, je úplně jedno, kde hrajete

V minulosti jste prošla několika divadly, nejdéle působíte sice v Těšínském divadle, ale hrála jste také v Divadle Petra Bezruče a v Karlovarském městském divadle. Vidíte mezi těmito scénami nějaké rozdíly?

Do Těšínského divadla jsem nastoupila v roce 1988. Strašně ráda vzpomínám na své začátky. V divadle byla krásná atmosféra, skvělí kolegové a vytvořilo se nejedno přátelství, které naštěstí přetrvává dodnes, i když kolegové momentálně hrají jinde a s některými se vídám jen občas. A hlavně jsem tam potkala svou životní lásku, mého manžela… V Divadle Petra Bezruče jsem byla dva roky. Bylo to divadlo úplně jiného typu, než jsem byla zvyklá z Těšína, ale patřilo a patří k mým oblíbeným a zažila jsem tam opravdu šťastné období.

A Karlovy Vary?

Požádal mě tehdejší šéf Karlovarského divadla Jiří Seydler, jestli bych jim nepomohla uvést Koljadovu Slepici. V té době jsme Slepici hráli v Těšíně a i když jsem dojížděla 700 kilometrů, hostování jsem přijala a nikdy nelitovala. Měla jsem k tomu několik osobních důvodů – moje maminka pochází ze západních Čech, takže jsem se tak trochu vracela domů, pak jsem chtěla pomoci hercům z Varů, protože jinak by se ta premiéra nekonal, a poslední důvod – Jirka je kamarád… Takže pokud se dělá dobré divadlo a jsou fajn lidi, je úplně jedno jestli jsou to Čechy nebo Morava.

Setkala jste se s mnoha režiséry. Na kterého vzpomínáte nejraději a proč? A je mezi nimi naopak někdo, pod jehož režijním vedením už byste nechtěla pracovat? A řeknete i v tomto případě proč?

Měla jsem moc ráda pana Janíka. Měl sice své svérázné metody, ale nějak jsme na sebe slyšeli. Taky ráda vzpomínám na Janusze Klimszu, který v Těšíně režíroval S. Sheparda – Láskou posedlí. Partneřili jsme s Norbertem Lichým, se kterým jsme se znali od Bezručů.To představení jsem milovala. Ale největší režisérská láska je pro mě Ondrej Spišák. Toho milovali i chlapi a to už je co říct. Vzpomínám si, že jsme nemohli ani dospat, jak jsme se těšili na zkoušky, a jak nastal naopak smutek, když odjel domů na Slovensko. S tím bych spolupracovala kdykoliv a kdekoliv. A pak mám samozřejmě pár režisérů, které už doufám nepotkám, ale o těch povídat nebudu.

Z Českého Těšína to není daleko do Ostravy. Najdete si někdy čas na návštěvu některého ostravského divadla?

Bohužel, v Ostravě v divadle jsem nebyla už několik let. Proto děkuji kolegům z Ostravy, kteří si čas najdou a přijedou na představení do Těšína. Jsem si vědoma, že se musím polepšit.

Máte teď velmi výraznou roli Erži v Kočičí hře. Co bylo pro Vás při studiu této postavy nejsložitější?

Je pro mě velice těžké odpovědět na tuto otázku. Kolem Kočičí hry se toho událo tolik negativního ze strany vedení Těšínského divadla, že se k tomu raději vyjadřovat nebudu. Ale mám i pozitivní věci. Příjemná spolupráce s režisérem Pavlem Ondruchem a kolektiv herců, na které se mohu spolehnout nejen na jevišti, ale také lidsky. A toho si opravdu moc vážím. Občas slyšíme názory, že Kočičí hra je strašně depresivní, vážná hra. Já si to osobně nemyslím. Je to prostě život a ten přece není vždycky veselý. Je to nádherná hra a snažíme si to na jevišti užívat.

Kterou scénu z Kočičí hry máte nejraději?

Nedá se říct, kterou scénu mám nejraději. Beru to jako celek, jako příběh, který musím divákovi podat pravdivě. Pak už to záleží na každém z nich, co si z toho odnesou.

Je nějaká postava, kterou byste ráda ztvárnila na jevišti, nebo je nějaký autor, v jehož hře nebo hrách byste si ráda zahrála?

Vždycky jsem ráda hrála v ruské klasice a měla štěstí, že mě všechny ty krásné role potkaly, takže v tomhle ohledu jsem spokojená. Celý život mám moc ráda také S. Sheparda a Tennesseeho Williamse, jsou takové tajné sny.

Co budete dělat o prázdninách?

Nevím ještě nic konkrétního. Ale vím určitě, že si prázdniny pořádně užijeme. Po třech a půl letech se nám z Irska vrátil syn, takže tyto prázdniny si užijeme zase jako úplná rodina a to je pro nás nejdůležitější.