Večer mladých choreografů v NDM představil ostravské tanečníky v novém světle

Nápad dát prostor choreografickým ambicím, které tanečníci baletního souboru často nemají možnost plně rozvinout a smysluplně realizovat, se zrodil až v průběhu sezóny a navázal tak na podobné aktivity mnoha domácích i světových souborů, které takto podporují „druhou kariéru“ svých členů. Nutno dodat, že představení tohoto ražení není v Ostravě úplnou novinkou, v 80. letech diváci nadšeně sledovali program Mladého baletu, který rovněž stavěl na kreativitě a nadšení místního baletního ansámblu.

Co se týče taneční techniky, daly by se choreografie představené v rámci Myslím, tedy jsem rozdělit do dvou oblastí, a to na díla využívající klasickou či neoklasickou taneční techniku a choreografie postavené primárně na principech současného tance; netřeba ale v tomto ohledu jakkoli škatulkovat, protože mezi těmito dvěma póly přirozeně docházelo k fúzím a přesahům, k výpůjčkám z jiných stylů a nejrůznějším inovacím.

Z choreografie Jeden okamžik. (Foto: Miroslav Pawelek)

Olga Borisová-Pračiková rozehrála svou choreografii Jeden okamžik v intencích tance klasického, jehož typické prvky obohatila o nezvyklé pózy a zvedané figury i působivé scénické obrazy. Rozhodla se pro technickou čistotu a jednoduchost s odkazem na ideály antické krásy, v níž vynikly dokonalé linie jednoho tanečníka a tří tanečnic ztělesňujících důležité ženy v jeho životě. Do jaké míry se Borisová nechala inspirovat díly Balanchina a jeho láskou k antické čirosti se můžeme jen dohadovat, jisté společné prvky ale nelze přehlédnout.

Z choreografie Beztvarý tvare marnivého zmaru. (Foto: Miroslav Pawelek)

O vnitřních soubojích a dilematech vyprávěla miniatura pro trojici tanečníků Beztvarý tvare marnivého zmaru autorky Aglaji Sawatzki. Tento neoklasicky laděný kus zpodobňoval vnitřní konflikty skrze nápaditá pas de deux a pas de trois mezi jednou tanečnicí a dvěma tanečníky (jistý protipól k Jednomu okamžiku), kde ženská postava vynikala také díky výraznému rudému kostýmu a často se zmítala mezi vlastními touhami a silami přicházejícími zvenčí. Aglaja Sawatzki vytvořila v rámci klasické estetiky velmi neobvyklé kombinace kroků a tvarovala těla tanečníků do zvláštních pozic, což se místy podepsalo na čistotě provedení.

Ryze abstraktní dílo Sergia Mendéze Romera Nekonečné myšlenky ukazuje klasický tanec v jeho moderním podobě – fyzický, odvážný, přesný a stále nadevše zdůrazňující krásu linií a eleganci těla. V Romerově pas de deux dochází ke střídání nálad i k dynamickým změnám – to vše podpořeno krásnou hudbou Maxe Richtera – a divákovi je ponechána možnost různých interpretací, v závislosti na dojmech, které v něm jednotlivé obrazy vyvolávají.

Z choreografie P.A.N.D.A.S. (Foto: Miroslav Pawelek)

Ještě větší různorodost jsme mohli najít mezi zástupci současných choreografií. Večer otevíral opus Stefana Pietragally P.A.N.D.A.S.. Tato zdánlivě odlehčená pohybová skladba, která stavěla především na floorwork technice, přirozeném a uzemněném pohybu a plasticitě těla, se však zabývala vážným tématem, jež se dá odhalit po rozluštění titulu. P.A.N.D.A.S. je totiž zkratkou pro autoimunitní onemocnění vyvolané streptokokovou nákazou. Tato porucha je spojena s nekontrolovatelnými tiky, které ovládají i zbytek těla – právě tento fakt určoval i podobu choreografie, stejně jako boj s nemocí, která skrytě čeká na svůj okamžik, je člověku v patách a nenechá ho vydechnout. Pietragalla dal nemoci lidskou podobu a její souboj s člověkem ztvárnil pomocí synchronního duetu i přímého fyzického kontaktu tanečníků.

Láska Bolí/El amor duele byl sondou do vyhroceného vztahu muže a ženy, studií ženské sexuality a mužského machismu. Španělský tanečník a choreograf Yago Catalinas Heredia do něj promítl svůj přirozený temperament, ale také umožnil divákům zamyslet se nad koexistencí lásky a násilí, nebo chceme-li lásky, která bolí. Duetu, který se vyznačoval ostrými a explicitními gesty, civilností v projevech lásky a silovými prvky, však na přesvědčivosti ubírala hudba, která zněla jako epický filmový soundtrack, zatímco intimní drama mezi mužem a ženou by si zřejmě zasloužilo jemnější doprovod.

Z choreografie Tragédie člověka. (Foto: Miroslav Pawelek)

Vztah opačného pohlaví, ovšem zasazený do rajské zahrady, si vzala za téma také Réka Kiss. Úvod Tragédie člověka výrazně odkazující k nejmenované Kyliánově choreografii se naštěstí pozvolna proměnil v tanec s originálnějším rukopisem, s hudebním podkresem připomínajících gotické chorály. Zkáza lidstva, které se nechá svést k hříchu, v němž setrvává a který ho i zničí, byl rafinovaně převyprávěn duetem muže a ženy, Adama a Evy, kteří z nevinnosti dojdou až k podlé manipulativnosti. O něco hravěji, a hlavně vědečtěji, přistupovala ke vztahu dvou lidí Natalia Adamska tím, že jej přirovnala k Newtonově gravitační rovnici. Hmotné body nahradila bytostmi z masa a kostí a v doprovodu Chopinova preludia přezdívaného „Dešťové kapky“ je nechala přibližovat se a ovlivňovat navzájem svou přitažlivostí. Fyzikální aspekt a zároveň dětskou naivitu znázorňovaly dva nafukovací balónky, které tanečníci nakonec vypustili vysoko nad jeviště.

Z choreografie CORPS2. (Foto: Miroslav Pawelek)

Celé představení uzavíralo číslo s názvem CORPS2 Stéphana Aubryho. Ten vycházel z textu polského autora Marcina Ostrychacze a vytvořil futuristickou choreografii zahrnující projekce, reflexní kostýmy a melodické techno. Obsazení rozšířil na šest tanečníků a tanečnic, kteří však s kapucemi na hlavách připomínali bezpohlavní stvoření. Skupinové pasáže plné pohybových kánonů a kaskád se prostřídaly s duety a sóly. Tento počin se asi nejvíce vymykal všem známým stylům a přístupům a zavedl diváky do netušených končin tance.

I když byl večer mladých choreografů v podstatě riskantním krokem, dostalo se mu od diváků vřelého přijetí a ocenění v podobě ovací vestoje. A ačkoli bylo patrné, že mnozí tanečníci pracují s tím, co dobře znají z choreografického světa a přímo či nepřímo se inspirují u světových tvůrců, je třeba ocenit jejich odvahu, úsilí tvořit ve volném čase a spolupracovat s kolegy na vzniku něčeho nového a svěžího.