Hudba není jeden jazyk, ale tisíce různých jazyků, říká hudebník Marian Friedl

Zdá se, že na co v poslední době sáhnete, to je kvalitní a úspěšný počin. Přesto ve srovnání s jinými frýdecko-místeckými hudebníky tak populární nejste. Čím si to vysvětlujete?

Popravdě mě doposud vůbec nenapadlo v kontextu mých činností o nějaké popularitě uvažovat. Řekl bych, že nedělám nic, co by mi nějakou zvláštní popularitu mělo přinést. A z čistě marketingového hlediska mi jde spíše než o popularitu o budování dobrého jména. Asi stejně jako každému jinému podnikateli na volné noze. Ostatně myslím, že vzhledem k tomu, jak málo jsem doposud udělal, jsem populární docela hodně, jestliže mě oslovil s prosbou o rozhovor i internetový deník Ostravan… (smích) Ale vážně, pokud měříme popularitu hraním mé produkce v komerčních rádiích nebo počtem lajků u mých videí, jsem naprosto nepopulární. K tomu navíc musím jedním dechem dodat, že vlastně ani nejsem frýdecko-místecký hudebník. S městem mě pojí rodinné vazby, ale nežiji tam už dvacet let a nejsem tam ani hudebně aktivní. Mnohem významněji jsem spjat s Frenštátem pod Radhoštěm a řekl bych, že tam jsem populární tak akorát.

Pojďme tedy k vašim konkrétním hudebním aktivitám. Projekt Beránci a vlci získal Cenu Anděl za rok 2017 v kategorii world music. Kdo nahlédne do vašeho diáře, který uveřejňujete na vašich webových stránkách, může si všimnout, že se připravuje film související s tímto projektem… Můžete prozradit více?

Beránci a vlci, to je můj zatím nejkomplexnější projekt, na němž jsem si mohl vyzkoušet řadu činností. Celé jsem to vymyslel, zaranžoval, zkomponoval, režíroval, produkoval, účtoval, také jsem si tam samozřejmě zahrál i zazpíval. Při tom všem jsem ještě stíhal mít obrazové představy pojící se k různým částem této suity a ty teď převádíme do filmové podoby. Tady musím připomenout zcela zásadní úlohu vydavatelství Indies Scope, díky němuž se zrealizovala deska a díky kterému teď můžeme pracovat i na filmu.

To zní docela jednoduše, ale skutečnost asi bude jiná…

Hned na začátku rozhodla zvláštní náhoda, když se šéf tohoto vydavatelství Milan Páleš nadchl jedním koncertním programem, který jsem připravil pro Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Bez mého vědomí napsal žádost o grant na ministerstvo kultury, načež mi zavolal, že pro mě získal grant a můžeme ten koncertní materiál natočit! Byl to šok o to větší, že většina materiálu z koncertního provedení nebyla pro natáčení použitelná a musel jsem vše sestavit znovu. Ani ve snu mě ovšem nenapadlo, že o dva roky později to bude podobné s mými vizemi spojenými s touto deskou. Tým z Indies Scope mě oslovil s nabídkou, že bych mohl navrhnout vizuální doprovod k živé hudbě a samozřejmě nikdo netušil, že už jej nosím v hlavě. Oni pak na tento projekt podali žádost o grant na ministerstvo kultury a ten vyšel, takže teď opět točíme…

Kdo tvoří filmový štáb a jaká je při tvorbě filmu vaše úloha? A o co se vlastně jedná – bude to dokument, nebo hraný film?

Díky tomu, že se pohybuji v prostoru okrajových žánrů, kde je vždy třeba tvořit s velmi omezenými prostředky, jsem zvyklý pracovat hodně úsporně a stejně tak je tomu i tady. Jsem autorem námětu a scénáře, samozřejmě se účastním natáčení, mám rozhodující slovo a v týmu mám už jen další dva členy, kteří mi pomáhají moje vize natočit, doplňují je, rozvíjejí a přirozeně i korigují. Režisér a kameraman v jedné osobě je můj bývalý spolužák z frýdeckého gymnázia Ivo Bystřičan, dnes již velmi známý dokumentarista žijící v Praze. Třetím v týmu je pak špičkový fotograf a můj dlouholetý kamarád a spoluhráč Vlasťa Bjaček z Frenštátu pod Radhoštěm. Pokud jde o to specifikovat žánr tohoto snímku, nevím, zda už něco takového existuje.

Jak to myslíte?

Točíme totiž na již existující hudbu němý film, který se bude pouštět k živé produkci. Tady je výhoda, že Beránci a vlci, to je vlastně attaca suita, takže nepřetržitý sled hudby po dobu jedné hodiny. Proto uvažujeme o tomto našem vizuálním doprovodu jako o reálném filmu, nikoli jako o klipech k jednotlivým částem. V tom je to na druhé straně velmi složité, protože musíme vázat obraz a hudbu jen velmi volně, aby se nám obojí nemělo tendenci tematicky rozcházet, když třeba bude jiné tempo produkce nebo přibudou či ubudou sóla a podobně.

Kde natáčíte a kdo ve filmu bude hrát?

Jak jsem předeslal, máme velmi omezené prostředky i čas. Premiéra bude ve Frýdku-Místku na přehlídce Jazz ve městě, a to 26. července 2018, takže se snažíme vše točit takříkajíc „kolem chalupy”. Točíme tedy nejčastěji v oblasti od Palkovických hůrek po Zadní hory. Ale měli jsme i jeden výjezd do Kudlovic u Uherského Hradiště, odkud pochází ženský sbor účinkující rovněž v projektu Beránci a vlci. Ve filmu ale nechceme odkazovat ke konkrétním místům ani času, zaměřujeme se stejně jako deska spíše na univerzálnější motivy a na obrazy, které objevujeme ve známém prostoru jako nové. Také nepracujeme s herci, jsou tam jen figuranti, jimž obvykle nevidíme tváře, nejčastěji hrají jejich ruce a nohy, případně nejasné figury…

Chystá se pokračování projektu Beránci a vlci? Plánujete i další nahrávku, nebo šlo o jednorázovou záležitost?

O žádném pokračování neuvažuju. Vůbec jsem netušil, že se někdy pokusíme to provést živě a jen toto léto nás čekají čtyři koncerty! Ten projekt jsem si prostě vysnil, je to výsledek mých úvah o tradiční hudbě a world music za poslední dvě desetiletí. Bral jsem to jako experiment i jako výzvu, zda to vůbec dokážu dát dohromady. V celém projektu je zainteresováno dvaadvacet lidí, špatně se to organizuje, je to drahé a náročné i ze zvukařského hlediska, takže si myslím, že pokud nedojde k nějaké zásadní nabídce, ten projekt z živého provozování brzy zmizí. Mám samozřejmě už v hlavě spousty dalších plánů, je jen otázka, zda se zase objeví nějaká možnost něco z toho realizovat.

Další kapelou, v níž působíte a kterou musíme zmínit, je RukyNaDudy hrající archaickou podobu tradiční hudby takzvaných Hukvaldských Beskyd. Proč jste se rozhodli šířit hudbu zrovna z tohoto regionu?

Na to je jednoduchá odpověď: jsme tam doma. Teď je jen třeba doplnit, kde to vlastně je. My jsme si takto pojmenovali hornatou část někdejšího Hukvaldského panství, čili pro geografii je to neznámý pojem stejně jako třeba Radhošťské Beskydy nebo Vsacké Beskydy. V jistém smyslu by se ta oblast dala chápat také jako širší Frenštátsko. Je to prostě výsek Beskyd, v jehož historii sehrála důležitou roli valašská kolonizace, k čemuž se vztahuje preferovaný repertoár i instrumentář kapely. Hrajeme tedy jen lokální, zapomenuté nebo nově vytvořené písně a používáme k tomu styly hry a hudební nástroje typické pro celou oblast moravsko-slezsko-slovenského pomezí. Podotýkám ale, že žádná podobná kapela už na světě není.

Z oblasti, řekněme, populární hudby jste spolupracoval mimo jiné s Ivou Bittovou a Martinem Chodúrem. Plánujete nějakou další spolupráci? V čem pro vás byla tato spolupráce nejvíce přínosná?

A vidíte, tady zase máme to slovo „populární”. Iva je rozhodně populární, ale na rozdíl od Martina nikdy nedělala pop. Tito dva interpreti jsou tedy i po muzikantské stránce úplně odlišní a pro mě úplně jinak přínosní. S Martinem jsem spolupracoval asi tři roky. Na začátku mě nadchlo, že někdo z popové scény chce postavit kapelu z jazzových muzikantů, a skutečně pak bylo členství v jeho doprovodné kapele pro mě velkým přínosem. Hlavně proto, že kapelníkem je špičkový jazzový pianista, skladatel, aranžér a dnes i můj výborný kamarád Vlastík Šmída. V druhé řadě pak také proto, že jsme hráli nesmírně různorodý repertoár: byly koncerty popové, na nichž se hrály covery, pak se hrál autorský pop Martinův, další koncerty byly s materiálem šansonovým nebo jazzovým, také jsme hráli filmové písně i projekty se symfonickými orchestry. Prostě tam bylo zpočátku stále něco nového, což mě neuvěřitelně posouvalo. Pak ale myslím Martin pochopil, že o tuto různorodost nikdo moc nestojí, že možná i kvůli tomu není jasná jeho hudební tvář, a začal se orientovat na hraní, kterému muzikanti eufemisticky říkají „více pro lidi”. Najednou tam byly hranice pro mě moc úzké a z projektu jsem vystoupil.

A co se týká Ivy Bittové?

S Ivou jde o úplně jiný příběh. Tady máme světově proslulou interpretku, která si po celou kariéru jede svoji linii bez ohledu na okolí. Kdo s ní spolupracuje, chce ji právě proto, že je, jaká je, proto nelze očekávat, že by se ona čemukoli a komukoli přizpůsobovala. Spolupráce našeho norsko-českého kvarteta NOCZ s Ivou trvá od vydání naší společné desky z roku 2014 a stále je pro mě každý koncert neuvěřitelný zážitek. Iva hýří nápady, energií, není nouze o překvapení, komediantství, přitom to má hloubku a zvláštní intimitu… Ona je tak hudební, že je jasné, že se tohoto stavu nedá dosáhnout jinak, než že se s tím narodíte. Mám k ní velký respekt, na který ale musím vždy zapomenout, jinak bych nezahrál ani notu…

Samozřejmě nemůžeme opomenout ani seskupení Jitka Šuranská Trio. To má nejblíže k moravské tradiční hudbě, ale jeho záběr je poněkud širší, zvlášť když využíváte také mandolínu nebo kontrabas. V čem je podle vás síla tohoto seskupení?

Jitka Šuranská je jednou z mých fatálních žen. Vstoupila do mého života uprostřed období hlubokých pochyb, jestli se na Moravě uživím nějakou pro mě zajímavou muzikou. Jitka mi dala naději a také prostor se projevit. Bez ní by nebyli Beránci, právě ona mě představila mnoha důležitým lidem a od začátku mi bezmezně důvěřovala. Tady jsem se mohl poprvé rozkročit mezi jazzem, folklorem a world music a zároveň využít další hudební nástroje z mého instrumentáře. Jíťa má navíc skvělý cit pro místní písně, má to tak silně v sobě, že nedopustí, aby se s nimi zacházelo necitlivě. Díky tomu myslím zůstává to trio hodně lokální a přitom pracuje bohatě i s „globálními prvky”.

Na albu projektu Beránci a vlci jste už částečně propojil folklor s jazzem. Neláká vás ještě nějaké hlubší (důkladnější) propojení těchto žánrů? Případně dokonce propojení žánrů, které se zdají být naprosto odlišné, tedy například folkloru a grindcoru nebo folkloru a rapu? Vnímáte, že toto propojování hudebních žánrů má i určitý sociologický podtext? To znamená, že hudba dokáže spojit lidi s různými názory či preferencemi a navíc se člověk díky hudbě neuzavírá do jedné myšlenkové škatulky…

Tady musím především říct, že těch vlivů je tam mnohem více a že nešlo o snahu cokoli propojit, ale vytvořit svébytný hudební svět. Nedávno jsem objevil trumpetistu Amira ElSaffara, který dělá něco podobného a má úplně stejný problém, že totiž neustále každý pojmenovává jednotlivé ingredience jeho hudebního jazyka a nesoustředí se na celek. Je to ale stejné, jako kdybyste chtěl popsat hovězí vývar tak, že je to propojení světa hovězího dobytka, obilovin a zeleniny. Čili propojování žánrů jako takové mě nezajímá, nemám nejmenší potřebu dokazovat, zda a jak je to možné, zajímá mě výsledný tvar, k němuž používám to, co dobře znám, a muzikanty, kteří dobře dělají to, co dělají. A myslím, že druhá půlka vašeho dotazu je přesně k tomuto namířena…

Zkuste tedy vysvětlit…

Ano, hudba spojuje lidi, ale nikoli úplně samozřejmě ve smyslu starého klišé, že hudba je jazyk, kterému rozumí každý. Hudba totiž není jeden jazyk, ale tisíce různých jazyků. Když mluví třeba dva muzikanti stejným hudebním jazykem – například jazzem – můžou si popovídat, ať pocházejí z jakékoli kultury. Ale takto rozšířených hudebních jazyků je na světě jen málo, v naprosté většině musí tedy jít o ochotu komunikovat hudebně, aniž by ty jazyky byly kompatibilní. To vyžaduje otevřenost a tady snad může pomoci i něco jako láska k hudbě. Když muzikanti objeví někoho, kdo miluje svou hudbu, dokážou jej pochopit a otevřít se mu. Myslím, že přesně na toto sází třeba Jordi Savall ve svých projektech, do nichž záměrně zve třeba Turky a Armény nebo Izraelce a Palestince a podobně.

Na české, ale samozřejmě také zahraniční hudební scéně najdeme spoustu kapel, které využívají folklorní motivy ve svých písních. Vnímáte tedy tvorbu skupin, jako například Silent Stream of Godless Elegy, izraelských Orphaned Land nebo maďarské Dalriady, jako plus pro folklor, či nikoliv?

Tady se musím zase vrátit k tomu příměru s hovězí polévkou. Přidáte-li totiž do ní krevety, nestane se z ní přeci francouzská polévka bisque! Když tedy mluvím o vytvoření nového hudebního světa, usiluju o vytvoření úplně nové polévky. Toho se snažím dosahovat něčím, co by se dalo popsat jako idiomatická tvorba. Znám to perfektně ze světa folkloru, ale tentýž princip, rozpracovaný do důsledku, najdete také třeba v perské nebo indické klasické hudbě. Jde o to rozumět drobným útvarům v oblasti melodiky, rytmiky, akordiky, textur, témbrů, poetiky a podobně, které mají idiomatickou funkci. Tyto idiomy spoludefinují daný styl. Když v lidovém repertoáru vznikaly písně, vždycky obsahovaly tyto idiomy, díky nimž i nové písně, někdy i hodně inovativní, byly přijaty širším kolektivem. Když toto pochopíte, můžete začít pracovat i s velmi tradičním materiálem nově nebo naopak vytvářet i zcela nový materiál ukotvený v tradici. A to je přesně to, co dělám.

To zní velmi sofistikovaně. Slyší tyto idiomy vůbec ještě někdo jiný?

Pokud se na tyto rysy přímo nezaměřujete, pohybujeme se přirozeně v oblasti nevědomí. A tím méně tomu můžeme „rozumět“, když posloucháme v tradici ukotvenou muziku, kterou třeba slyšíme poprvé v životě. Ale poslechnete-li si tvorbu takových interpretů, jako jsou Maria Rita z Brazílie, Rokia Traoré z Francie, která je původem z Mali, dánskou zpěvačku Julii Hjetland, britskou hráčku na sitár Anoushku Shankar (dceru Raviho) nebo kapely Barbat Ensemble z Íránu, Muzsikás z Maďarska, Dreamers´ Circus z Dánska nebo třeba tuarežskou kapelu Tinariwen či turecké Taksim Trio, pak vám rázem všechny ty české „čechomory“ vyblednou jak listí na podzim…

Na závěr si vypůjčím jednu otázku uveřejněnou (a dosud nezodpovězenou) na serveru YouTube, kde je u písně Išli, išli od projektu Beránci a vlci komentář oznamující, že v klipu je použita historická mapa hrabství Middlesex z Velké Británie… Proč? Je tomu tak? Nebo s tímto názorem nesouhlasíte?

Ten klip vytvořili v Indies Scope pro potřeby propagace, nemám na to žádný vliv a popravdě jsem si toho vůbec nevšiml.