Jiří Vodička s korejským orchestrem na Hukvaldech ukázal, jak se má hrát Mendelssohn

Hukvaldská obora už zažila řadu koncertů a osobností, ale velký symfonický orchestr z Jižní Koreje ve vesnici v srdci lašských kopců, to zde ještě nebylo! Tuto příležitost si nenechali ujít lidé, kteří za koncertem přijeli cíleně, ani náhodní turisté, ležící na louce. Po festivalové intrádě, kterou napsal skladatel Milan Báchorek, přivítal Jaromír Javůrek několik vzácných hostů z Jižní Koreje. Pak už orchestr zahájil koncert slavným Houslovým koncertem e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna Bartholdyho, který přednesl Jiří Vodička.

Skladatel hudebního romantismu Mendelssohn konzultoval technickou stránku houslové hry s tehdejším virtuózem Ferdinandem Davidem, díky čemuž koncert naplno využívá potenciál sólového nástroje a současně se obratně vyhýbá nárokům, které se přirozenosti nástroje vymykají. Koncert premiéroval v roce 1844 belgický houslista Hubert Léonard pod skladatelovou taktovkou. Na Hukvaldech využili organizátoři koncertu decentní přizvučení bez ekvalizérů, které znělo přirozeně a pokrylo vkusně celé orchestrální plénum. Jiří Vodička zahrál koncert s nádherným výrazem a jeho housle zazářily paletou nejjemnějších barevných odstínů, přičemž každé větě koncertu vetknul osobité zabarvení.

Jiří Vodička se zdraví s dirigentem. (Foto: Svatopluk Lév)

S lyrickou rozechvělostí rozezvučel Vodička obě témata první věty, vroucnými tóny hýřila druhá věta Andante, v níž je otištěna úžasná zpěvnost Mendelssohnovy melodiky, kterou jen mistrovský houslista dokáže vzkřísit. A Vodička to bravurně dokázal. Bystrou a rytmicky rozvernou hudbu závěrečné věty Allegro molto vivace zahrál Vodička s virtuozitou v třpytivém lesku od drobných motivů až k dobře vygradovaným větším celkům, které vyústily v pocit radosti a interpretační pohody.

Mendelssohnův koncert zahrála korejská filharmonie přesvědčivě a výkon Jiřího Vodičky byl naprosto excelentní. Jeho interpretace, to byl skutečný gejzír podmanivých a vzrušujících tónů, jejichž výraz, zvukomalebná, dynamická i rytmická výstavba byly opřeny o pevnou a spolehlivou techniku.

Korejská filharmonie na Hukvaldech. (Foto: Svatopluk Lév)

Poté se již hukvaldskou oborou, která byla ponořena pod mrakem do příjemného stínu, rozlila hudba Petra Iljiče Čajkovského, konkrétně jeho Symfonie č. 5 e moll, op. 64. Zajímavostí je, že obě skladby koncertu (Mendelssohn i Čajkovskij) mají identické tóniny i opusová čísla. Ale samozřejmě oplývají zcela odlišnou osobní poetikou. Čajkovského symfonie je jedním z klenotů symfonické koruny hudby 2. poloviny 19. století. Je zahalena do „dokonalého sklonění před osudem, před nevyzpytatelným řízením prozřetelnosti“, jak se sám o ní vyjádřil sám skladatel. V podání korejského orchestru byly markantní rozmanité lidské reakce, od bojovně laděného tématu v sólu lesního rohu až po triumfální závěr. Na některých místech sice orchestr trochu přepálil dynamiku, jinde se nepovedlo zahrát vše přesvědčivě, ale pozitivní dojem převážil a filharmonici překvapili v řadě pěkných momentů.

Členky korejského orchestru. (Foto: Svatopluk Lév)

Koncerty v oboře se těší velkému zájmu obecenstva a není to čirou náhodou. Představte si, že si lehnete do trávy, kolem vás se vypínají prastaré hukvaldské stromy, které se někde nahoře dotýkají samého nebe, a do uší se vám line zvuk orchestru z druhé poloviny Země. I to všechno dokáže přivolat energie a aura kolem jména Leoše Janáčka. Díky jeho genialitě můžeme být svědky dalších a dalších kulturních mostů, které se stavějí v našem kraji a dělají z něj jednou za rok centrum umění vpravdě evropského charakteru.